motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...
Zobrazují se příspěvky vyhledané k dotazu koleje v pořadí podle relevance. Řadit podle data Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky vyhledané k dotazu koleje v pořadí podle relevance. Řadit podle data Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 26. října 2017

Na kolejích ...

Dnešní chuť, nebo spíš nutnost,
 abych vyšla ven s mým červeným parťákem, mě zavedla na nádraží...


Ani nevím proč jsem dneska chtěla fotit koleje,
dvě přímky, které obyčejně běží vedle sebe...
Možná proto, že vlastně ani ony obyčejné nejsou, nebo být nemusí...


Mám to štěstí, že jsem nemusela stát na klasických kolejích
a neriskovat to, že budu večer v televizi :o)...


Máme u nás úzkokolejku, na které vláček jezdí jen svátečně
a v tuto dobu už čeká někde v depu na další sezonu...
Takže jsem z našeho nádraží uhnula na koleje, co zdánlivě nikam nevedou...


Ale díky tomu jsem mohla přemýšlet a všímat si toho, jak jsou koleje zajímavé...
Šla jsem po nich a nemusela dávat pozor na nic,
snad jen na slunce, které se občas schovávalo 
a obraz dvou nekonečných ukazatelů směru měnilo světlo a stín...


Zvláštní pocit, jít po kolejích dlouho a neslyšet krom šustícího listí nic...



A tak jsem tam stála uprostřed kolejí a přede mnou volba-
jít do neznáma, až tam někde, kde lze konec kolejí jen odhadovat,
nebo se vrátit do jistoty, odkud jsem vyšla...



Podobné jako v životě, na jednu stranu to co známe, zalité sluncem
nebo zkusit cestu novou, občas schovanou za zátočinou a za mraky, kde cíl je nejistý...




Uvědomila jsem si, že stejně jako chůze po kolejích je lepší s někým, s kým se držíte,
 je stejně fajn, i když v životě máte možnost se o někoho opřít,
s někým tu cestu, nebo případnou nutnost volby prostě sdílet...



Já bohužel šla sama, na druhé koleji nikdo nestál...
Tak jsem si cestu i cíl musela zvolit sama...
Nakonec jako povětšinou v životě, volba je nakonec stejně na nás samotných...
Zvolila jsem jistotu, vstříc slunci a slunečným kolejím,
 které mě dovedou zase zpátky, ale tam, kde to znám...



Snad jste i vy rádi za tuhle neobvyklou cestu, kterou jsem dnes zvolila...

Vždycky existuje cesta, jen je potřeba se rozhodnout...

❤

pondělí 11. června 2018

Spletla jsem se ...

Když jsem před týdnem psala svůj poslední příspěvek, byla jsem přesvědčena, 
 že skončit tady s psaním, uchováváním obrázků, co mě zaujaly,
skoncováním s touláním a samotou uprostřed lesů a polí,
je nejlepší a jedna z mála věcí, ve které jsem si jistá...

Možná souhrou náhod- nenáhod,
spoustou čtyřlístků a kamenných srdcí, co se mi za poslední dny zase před očima objevily,
nebo možná je to letošním výjimečným jarem,
kdy se mi zdá všechno rychlejší, voňavější, barevnější, kdy slunce pálí jako o závod,
jako by chtělo aspoň jednou jaro přeskočit hned do léta...
Já jsem se za poslední dobu možná naučila tohle všechno vnímat nějak intenzivněji
a díky tomu všemu jsem si nakonec uvědomila, že i když se cítím sebehůř,
tak tyhle zdánlivě obyčejné věci mě naopak jako jediná pomocná síla dokáže zvednout
a já můžu zase dál...
Pomalu, trochu jinak, ale s vírou, že bude zase dobře,
jen chtít a nic nevzdávat...
Že by bylo škoda tuhle krásu všude kolem nevidět a myslet, že nadobro i nebe zčernalo...
Není to pravda...
Možná vážně mám schopnost vidět neviditelné a vnímat neslyšitelné...
Snad, možná, někdy, aspoň občas, trošku...stačí si spíš jen přát a chtít...
Mám ráda tyhle výlety, které mě napadají spontánně,
v rychlosti, vždycky mě ale s jistotou pohladí a nikdy nezklamou...
A tak vás zase zvu, na jednu z mých dalších cest,
kdy jsem se vydala příznačně po kolejích, kdy jim, stejně jako v životě, nevidíte konec...


A kdy si jen přejete, aby vás dovedly správně...



Když jsem tam tak stála, zaujal mě jeden fešák, 
co se vydal stejnou cestou jako já...
Uvědomila jsem si, jak jsem oproti němu vlastně ve výhodě,
že já ten svůj cíl aspoň v dálce tuším, 
kdežto on to prostě jen nevzdává a jde dál i přes překážky ...



Už jste si někdy všimli, že co šneček, to jiný domeček?
A pak že jsou všichni stejní, nejsou, stejně jako my...



Uvědomila jsem si, jak těžké je jít po obyčejných kolejích,
stejně jako v životě, člověk musí dávat pořád pozor, aby neuklouzl...



A tak mě ty koleje nakonec spolehlivě zas do slunce vyvedly,
kde svět byl hned hezčí a snad se i čas tady vrátil zpět...



Takže jsem si tady na chvilku sedla a vnímala zvláštní stopku na tomto místě...
A když jsem zavřela oči, slyšela jsem houkající vláček a dámy a pány v koloboucích 
a kluky, co drží cukrkandl v ruce a mávají z oken plných páry...


A taky jsem přemýšlela nad tím, že mám vlastně v životě štěstí,
že můžu chodit kde jen chci, že se umím dívat kolem sebe,
snít a těšit se z maličkostí...
A i když někdy nejsou všechny dny zalité sluncem,
pro ty chvíle, kdy věříte, že zase slunce vysvitne,
stojí za to si počkat třeba na lavičce u kolejí, co nikam nevedou...
A když uvěříte,
tak až kouknete vedle do trávy,
vždycky se tam i čtyřlístek objeví...


Třeba pro tu jistotu, že se vážně povede všechno, co jen budete chtít...
Stejně jako já už teď vím,
že zkusím pokračovat v tom, co mě těší už nějaký čas
a třeba svým pohledem na svět potěším i někoho kolem...
A třeba se sem občas budete vracet a budete zvědaví jako já,
kolik úžasných kamenných srdcí se mi do života ještě připlete...



PS: Mám pocit, že poslední dobou se jejich počet rapidně zvedá,
snad proto, abych nic nevzdávala, abych věřila, že bude dobře, 
nebo prostě jen proto, že bych si je přála...
Nedivím se, přeju si je vždycky, na každé cestě,
takže jen děkuji a jsem vděčná...

A vám děkuji taky, z celého mého srdce,
že jste zase měli chuť číst a jít se mnou snad správným směrem...

Člověk by nikdy neměl přestat věřit a snít,
protože bez snů by nebylo splněných přání...

 ❤


sobota 11. dubna 2020

Když v zázrak uvěříš ...

Dneska se vrátím v čase,
téměř o půl roku...
Pro mě se přesně v tu dobu začala roztáčet spirála životních změn,
která se roztočila tak rychle a přinesla tolik turbulencí,
které bych asi netroufala ani předpovědět.
Když se na tu dobu dívám s odstupem času,
přemýšlím nad tím, jak tenká je hranice mezi tím, co si přejeme
a co se nám souběžně děje bez našeho přičinění...
Stejně jako nyní,
nikdo z nás by ještě před dvěma měsíci těžko tipoval,
co nás všechny zasáhne,
jak moc se náš život změní, aniž bychom plánovali,
chtěli,
nám všem, bez rozdílu...
Většina z nás jsme si zvykli na soukromé, zaběhnuté koleje,
na jistoty,
na vědomí, že se nemůže nic stát.
Většina z nás se měla až moc dobře,
spoustu věcí jsme brali samozřejmě, 
přesto většinu rádoby problémů jsme si často vytvářeli sami,
mnohdy jsme se trápili zbytečně nad nicotnými hloupostmi...
Právě v té loňské předvánoční době jsem si uvědomila,
že i když mnohdy sami voláme s.o.s,
že i když spoustu věcí si nemůžeme ovlivnit sami,
tak máme jedinečnou možnost,
kterou ovlivnit můžeme a totiž,
že spoustu problémů, ještě můžeme aspoň pomoct vyřešit jiným
a tím vlastně pomůžeme i sobě, ale jinak...

Také proto jsem v tu dobu napsala o pomoc napříč tímhle blogovým světem,
o pomoc a naději pro jednu skvělou bytost,
která se s opravdovými problémy a nepřízní osudu,
pere už přes 17 let.
Tehdy jsem poprvé napsala o naší Natali.

Moc jsem si přála,
pro ni, ale vlastně i pro sebe,
najít pomoc, najít možnost,
dát naději,
vymyslet způsob, 
jak jeden veliký sen splnit.
Sen o lepším životě,
který pro nás "zdravé" je vlastně nepochopitelný,
protože kdo její, jiný život nezkusil, nemůže pochopit,
může ji snad jen obdivovat...

A těsně na vánoce se tenhle výjimečný sen stal skutečností.
Díky veliké podpoře spousty dobrých duší,
kteří pochopili, kteří nezištně chtěli,
kteří věnovali svoje peníze, aby se stali součástí 
obrovského balíku pro zhmotnění snu,
snu o vozíčku, 
který zjednoduší Natálčinu jízdu životem..

Myslela jsem, že mít velký balík peněz na čtyři kolečka je nejvíc,
že pak už stačí jen jedna objednávka až k moři
a sen se může zhmotnit vlastně hned...
Ale člověk míní
a život mění... 

A tak do doby, kdy už sen byl na dosah ruky,
přišla tahle "divná doba",
která zasáhla všechny, napříč celým světem, bez rozdílu
a sen se rozpustil jako pěna...
Jsem člověk, který ač mnohdy nevěří moc sobě,
vždycky se snaží předat naději těm okolo.
Stejně tak to bylo i v tomto případě,
kdy jsem si zase jen přála a přála moc,
v tomto případě vážně spíš zázrak,
aby se přes zavřené hranice, přes všechna omezení,
přes všechny zákazy,
aby...

A pak se to stalo,
že když jeden a pak ještě pár dobrých duší si přeje
a když nakonec i v zázrak uvěří,
tak se navzdory všemu a všem negacím,
nakonec i stane...
A tak tenhle zvláštní duben jsme nezačali Aprílem,
ale zázrakem,
který se stal...
Natali se její sen totiž vážně zhmotnil
a skutečně si na něho mohla sáhnout,
na tenhle černý zázrak pro lepší jízdu životem...

 

Tohle je skutečný zázrak,
splněný sen jedné úžasné holky,
která v něj věřila,
která měla odvahu svůj sen vyslovit a hlavně v něho uvěřit
a teď vám všem tady spolu se mnou za něj i poděkovat...



Jedním slovem – Děkuji

Děkuji všem, kteří si před pěti měsíci přečetli mé přání, vyslyšeli ho a pokusili se mi alespoň nějakým způsobem pomoci v mé cestě za lepším životem. Díky Vám teď mám po dlouhých měsících vytoužený aktivní vozík, který mi zlepší všechno fungování v běžném životě.
Když celá tahle věc ohledně vozíku začala, ani ve snu mě nenapadlo že se povede vybrat přes 100 tisíc. Ještě půl roku zpátky jsem netušila, že může můj příběh zaujmout takové množství lidí a že v dnešní době, kdy si každý všímá spíše sám sebe se kolem mě zvedne tak velká vlna podpory. Byla jsem naprosto zaskočená tím, kolik lidí mi přišlo vyjádřit podporu ať už emočně nebo popřípadě finančně a dopomohli mi tak na cestě za lepší budoucností. To jen díky vám tu teď můžu sedět a psát vám své díky za to, že mám již tak dlouho potřebný aktivní vozík doma. Je to obrovské ulehčení v každodenním fungování, kterého by se mi ale bez vás nedostalo. Za to vám patří obrovské díky a budu vám navždy vděčná.

Přeji vám všem hlavně hodně zdraví a ještě jednou děkuji
Natali

 ❤
Tak v téhle zvláštní době,
kdy dobrých zpráv je vážně žalostně málo,
chtěla jsem sem hlavně já za sebe jenom vepsat kousek naděje,
kousek víry v lepší a zase šťastné dny...

Snad se mi trošku tu radost, jakou jsem z tohoto zázraku měla já,
snad se mi do písmenek a obrázků podařilo vměstnat i pro vás,
moc bych si to přála...

Víc, než kdykoliv před tím ještě přeji nám všem, bez rozdílu,
ať se nevzdáváme,
ať věříme ve sny svoje, i těch kolem nás,
ať najdeme sílu odolávat strachům a obavám,
ať najdeme možnost, jak všechny nepřízně osudu zvládat
a nikdy nic v životě nevzdávat...
 Stojí to za to 
a když navíc na tohle všechno nejste sami,
pak třeba i zázraky se můžou dít...



Nečekej zázraky hned, ale nikdy nepochybuj o tom,
v co věříš ...

❤


sobota 25. ledna 2020

Po kolejích, tichem, mrazem...


Když jsem dnes ráno za okny viděla jenom tmu
a slunce se zase na další den schovalo za mlhovou záclonu,
bylo mi jasné, že cíl mé plánované popolední cesty budu plánovat opět v rychlosti,
na poslední chvíli,
zase jen podle momentálního pocitu,
stejně jako poslední dobou nakonec všechno v mém životě...
Dívala jsem se do dálky a přemýšlela nad tím, 
že určitě budu na své cestě opět sama, 
protože tohle počasí se stává pro většinu možná jen fajn výmluvou,
proč nevystrčit nos.
Ale já jsem pravý opak, podle hesla:
" Není špatné počasí, jen chybně zvolené oblečení",
jsem tedy hned po obědě obula svoje fungl nové Toulavky 
a zase je vyvedla...
Vybrala jsem cestu po kolejích,
jako už párkrát...




Využila jsem jít přes dva kilometry po úzkých kolejích,
které spojují tři vesnice od nás...


Tahle cesta má vždycky pro mě zvláštní atmosfétu,
pokaždé se divím nad obrazy, které se přede mnou ukazují...




Mám ráda tohle úzké místo pod skalou z masivu balvanů,
ze kterého pomalu ukrajuje čas...



Dívala jsem se na kusy kamene, které spadly k cestě 
a nepřestávala jsem se divit, jak dokonalé jsou tyhle kameny,
když si jich člověk dokáže všimnout,
na chvíli se zastavit a  vnímat je třeba i jinak, 
než jen kusy studeného kamene...



Šla jsem tady už víckrát,
vždycky v jinou roční dobu,

 

pokaždé je tady obraz jiný,
pokaždé i překvapení na cestě jsou různá,
stejně jako dnes... 


Tyhle úzké koleje v korydoru skal mě vždycky dostanou, vrátím se tady v čase
a skoro vždycky tady slyším snad i houkání a syčení páry, jako kdysi...


Dneska kolem těchto nekonečných přímek byly zbytky zmrzlého sněhu
a když se mi nechtělo pravidelně našlapovat na tyhle stoleté pražce,
šla jsem cestičkou křupavou vedle nich...



Na tomhle mini nádražíčku jsem se musela zase na chvíli zastavit
a zkusila jsem na chvíli i zavřít oči,
aby obraz starodávné, přijíždějící mašinky byl ještě živější...



Když jsem stála třeba u téhle výhybky a dívala se na její letitou patinu,
jako by náš zrychlený svět kolem zase zmizel, 
aspoň na okamžik...



Kdyby mi za nehty nezalézal mráz,
asi bych tam stála dál,
ale čekala mě ještě cesta polní,
takže jen pro proběhnout náměstíčkem jako z pohádky


a pak už mě to táhlo do polí, na tuhle novou cestu lemovanou alejí líp,
která za pár let bude ještě krásnější...



I když mi výhled trošku ničila mlha,
stejně to byla fajn cesta.
I tady jsem si uvědomila,
že je vlastně dobře,
že tady jdu zase teď, když mráz štípe do tváří,
protože jsem si mohla nečekaně cestu zkrátit i přes pole tam,
kde se mi zrovna zachtělo
a cestu jsem si tak vytvořila podle momentálního pocitu,
ne podle toho, 
kudy všechny neomylně v mapách vede...


Poslední dobou asi dělám vůbec věci, které jsem nikdy nedělala,
občas překvapuji i samu sebe,
dávám na svoji intuici teď a tady snad ještě víc,
než kdykoliv v mém životě...


 

Došla jsem do stadia, kdy se snažím žít z hodiny na hodinu,
děkovat za pohodu a klid
třeba jen na pár hodin...
 

A tak i v tomhle mrazu jsem prostě jen byla
a užívala i maličkostí u cesty,
které mi ji lemovaly a mě potěšily...



Nakonec tahle dvouhodinová mlhavá cesta byla zase skvělá,
plná milých překvapení na cestě
a díky zbytkům sněhu a aspoň malinko pocukrovaným cestám,
byl výsledek mé další letošní cesty do ticha víc než dokonalý...



Moc vám všem děkuji,
že jste měli chuť v tomhle sobotním odpoledni se mnou vyrazit.
Snad jsme vás nenudila, malinko zpomalila a ukázala vám zase pár obrázků,
které snad pohladily i vás...

Jít po vyšlapané cestě je jistě jednodušší,
ale málokdy na ní nalezneme cokoliv nového ...

❤