Ráda bych ...

Od posledního příspěvku,

který byl pro mě asi jedním z nejsložitějších,

které jsem sem dávala před svítáním jednoho listopadového rána,

uběhlo dost času na to,

abych si spoustu dalších věcí uvědomila...

Tehdy jsem, stejně jako dnes, hledala slova pro to,

abych dokázala co nejlépe vypsat pocity svoje,

 životní cestu, přání a sny našeho Vojty

ale hlavně touhu po naději pro jeho Natali.

Uplynulo už dost času na to,

abych kromě pocitů svých,

přemýšlela i o myšlenkách všech,

kteří můj příspěvek denně ve stovkách přečetli

a pod jejich tlakem byl zřízen i transparentní účet pro dary na vozík pro Naty,

2401723540/2010

který ovšem nebyl původně vůbec cílem...

Když jsem sem svoji i Natálčinu niterní výpověď dávala, 

měla jsem na srdci hlavně jedno-

abych dokázala přispět k tomu,

že se její život zlepší,

abych dokázala posunout naději,

abych se poprvé v životě tady pokusila oslovit co nejvíce těch,

kteří sem zavítají již po několikáté,

protože mě znají,

protože tady čtou občas to,

co možná i oni právě potřebují číst anebo vidět,

ale třeba nenáhodně oslovit i spoustu těch,

kteří sem zavítali prvně.

Chtěla jsem poprosit ne za sebe,

ale hlavně za ni,

poprosit ne o soucit, 

ale hlavně o souznění a pochopení

a teď už vím, že i o posun mnohdy v přístupu,

nás zdravých,

k těm, co tohle největší štěstí nemají...

Přiznám se,

že jsem možná spoustu věcí neodhadla,

ve spoustě věcí jsem se spletla,

spoustu věcí jsem viděla možná jednodušeji,

možná posuzovala hlavně podle sebe

 a svého přístupu k životu a ostatním lidem.

Přiznám se,

že když jsem viděla, kolik lidí tuhle výpověd četlo,

velkou naději jsem viděla i já,

že tady i naše Natali bude moct číst více slov o souznění, nebo jen o naději,

kterou potřebujeme ke svému životu, bez ohledu na okolnosti,

my všichni bez rozdílu...

Věřila jsem,

že ji tady najde i ona,

když jsem ji tady našla už mockrát já

a právě v okamžiku, kdy to bude zase nejvíc potřeba...

Přiznám se,

že vzhledem k tomu, že vím, kolik lidí sem běžně chodí

a mohonásobně kolik víc sem zavítalo v posledních dnech,

věřila jsem hlavně v písmenka od známých i vás bezejmenných, 

co roky posouvala tady i mě,

když mi nebylo dobře,

když jsem pochybovala,

že tentokrát budou pohlazením i pro ni....

Přiznám se,

že jsem asi poprvé v životě dost málo věcí odhadla,

možná právě v tom,

jaký je přístup a myšlení nás zdravých k životu třeba těch na vozíčku

ale hlavně v tom,

 jak to mám v životě nastavené já,

takže občas špatně, asi jako většina z nás,

odhadnu reakce okolí,

protože ne vždycky platí v dnešní době- podle sebe, soudím tebe...

Než jsme poznali Natali,

taky jsem se asi na hendikepované dívala jinak.

Převažoval ve mně asi taky hlavně pocit lítosti,

pocit nespravedlnosti nás zdravých vůči nim.

Tak ale i právě proto teď už vím a děkuji za to,

že i proto musela Natálka přijít k nám.

Abychom pochopili,

abychom nesoudili, 

abychom nelitovali, 

abychom prostě a jednoduše přijali...

Přijali fakt,

že na tomhle světě máme každý z nás dopředu cestu určenou,

ale vlivem okolí si ji můžeme projít lépe

a možná aspoň kus radostněji.

 V okamžiku, když už pomalu přestáváme věřit ale pořád máme naději,

k nám mnohdy do cesty přijdou ti správní lidé,

kteří třeba nebudou chtít litovat,

nebudou řešit proč a jestli,

nebudou soudit podle většiny,

prostě jenom udělají to,

co v ten daný okamžik budou cítit jako nejsprávnější-
pro nás a vlastně pro sebe,

protože to tak chtějí jen a jen oni sami niterně,

teď a tady,

bez ohledu na minulé zkušenosti,

bez ohledu na zaběhnuté,

bez ohledu na většinu,

bez ohledu na okolí...

A tak právě proto a pro ty,

kteří právě tohle udělali,

svůj pocit, naději pro Natálku vepsali tady i jinam,

 pomohli radou, písmenky a dokonce i přispěli

a dali tím naději...

 Pro ty všechny bych sem ráda vepsala

ze ❤ jedno obrovské DĚKUJI 

Možná pro někoho bude tento příspěvek zase zvláštní,

možná taky nesplní očekávání,

které měli, když se začetli.

Ale třeba jen na pár chvil dokázali zpomalit,

možná se zamyslet jinak,

možná přehodnotili,

možná ...

Děkuji znovu vám všem za váš čas,

za to, že sem chodíte

 a těšíte tím na dálku mě už spoustu měsíců a let.

Tak vám všem ráda bych poděkovala nakonec i já.

že posouváte na mojí cestě i mě...

Neočekávej,

že všichni porozumí tvojí cestě,

protože nikdo z nich nešel po ní ve tvých botách...

❤

Naděje pro Natali a něco navíc ...

Tenhle příspěvek bude zase úplně jiný, oproti tomu, na co jste u mě zvyklí.

Počítám že taky hodně dlouhý...

Nikdy si neplánuji, jak a kdy sem budu písmenka ťukat,

ale o tomto jsem přemýšlela dlouho.

Věděla jsem, že bude asi nejtěžší ze všech, 

které budu psát.

Nebude totiž o mně, nebude o tom, co se stalo, ale vlastně o tom,

co by se stát mohlo a jedné obrovské prosbě...

Tentokrát budu psát o člověku, kterého znám krátce,
ale vlastně dlouho.  I přes velmi mladý věk jsem si jistá,
 že je tou nejsilnější a nejskromnější bytosti,
kterou jsem kdy v zástupech lidí v mém živote poznala.
Dnes si dovolím napsat o naší Natali...
Píšu naší, i když ona je hlavně druhou půlkou -
druhou půlkou našeho syna...
Když nám doma oznámil, že ho potkalo štěstí a o Naty nám vyprávěl,
troufám si tvrdit, že málo kdo by ho pochopil,
možná málo kdo z rodičů by ho pochválil, málo kdo by mu takovou půlku přál...

Nevím, snad je to tím, že je to náš syn, snad tím,

že vím, jaký poklad a určitě životní znamení v ní našel.

Jakou povahu má on, že ve svém mladém věku by mnohé dospěláky v uvažování

 jistě strčil do kapsy.

Proto jsem o nich nepochybovala a nezaváhala ani minutu.

Tihle dva se prostě v tom velkém světě měli potkat, jsem si jistá.

Tak vám nabízím možnost, abyste ji poznali i vy... budu psát totiž dnes o ní a pro ni.

Dívce, která by mohla vyučovat nás všechny dospěláky.

O její neskutečné vnitřní síle přijímat všechny bolesti, ústrky a místy i beznaděj,

snažit se přesto s obrovskou pokorou zvládnout všechna trápení i výjimečnosti toho, 

co jí život na cestu naložil...

Těžko se vysvětluje, jak moc toho bylo a je pro ni od života nachystáno,

tak jsem ji poprosila, aby svůj osud popsala...

A tak poprvé v životě tady předkládám výpověď ne moji, ale její,

abych vás na chvilku zastavila a přiměla přemýšlet, nesoudit,

jen pochopit a ze srdce bych si přála, aby i třeba pomoct...

Dobrý den,

Jmenuji se Natalie a je mi 17 let. 
Narodila jsem se s vzácným genetickým onemocněním - spondyloepifyzární dysplasií 
a jsem pravděpodobně jediná v Česku s touto diagnózou.
Toto onemocnění postihuje všechny “větší klouby” v těle (např. kyčle, kolena, ramena) a páteř. 
Tato nemoc se projevuje kloubními deformitami (postižené klouby “obrůstají” tkání, která způsobuje úbytek kloubního kolagenu a “vytlačování” kloubu z jamky, což způsobuje velké bolesti a zásadně omezuje flexibilitu) a je nevyléčitelná. Tyto symptomy se dají mírnit pouze opakovaným operativním odstraňováním daných kloubních deformit,
které ve výsledku vedou k totální výměně postiženého kloubu.

Díky tomuto onemocnění jsem tedy od tří let absolvovala již bezmála dvacet operací a mám tři totální endoprotézy - 
obě kyčle a pravé koleno.
Za poslední rok se můj zdravotní stav rapidně zhoršil - od dubna roku 2018 jsem podstoupila čtyři náročné operace
z nichž tři byly právě totální výměny kloubů.
Při těchto operacích mi byly narušeny peroneální nervy v nohou, což se projevuje tím, že jsem ztratila cit v obou holeních, nártech a levém stehnu. 
Hlavně však nemůžu zcela přitahovat obě chodidla a to mi brání v normální chůzi - musím používat peroneální pásku. Kvůli zhoršenému stavu kloubů, snaze o neopotřebení nevyměněných kloubů (zejména levého kolene) a náhle zhoršeného stavu páteře se nemohu pohybovat o francouzských holích a jsem nucena používat jen invalidní vozík.

Můj současný invalidní vozík mám již tři roky a přestává vyhovovat mým nynějším potřebám. 
Tento vozík váží zhruba dvacet kilogramů, což je váha, se kterou nejsem schopna sama manipulovat, a tak nemůžu být samostatná. Samotný pohyb na něm je navíc velmi vyčerpávající, a to se může negativně projevit na mém zdravotním stavu - 
fatálním opotřebením ramenních kloubů a s tím spojených bolestí
a dalších náročných operací.

Vzhledem k vývoji mého zdravotního stavu a s tím spojených potřeb by pro mě bylo ideální pořízení aktivního invalidního vozíku. 
Na ten mi ovšem žádná zdravotní pojišťovna během následujícíh dvou let nepřispěje, jelikož oficiální užitná doba mého současného vozíku je pět let.
Aktivní vozík oproti mému současnému váží jen něco okolo sedmi kilogramů. Mohla bych s ním tedy sama bez větších obtíží manipulovat a být tedy více samostatná.
Pohyb na tomto vozíku je méně náročný a nedochází k takovému opotřebení ramenních kloubů. 
Aktivní vozík Progeo Energy v perzonalizované konfiguraci,
který by plně vyhovoval mým současným potřebám stojí zhruba
sto tisíc korun, což je částka, kterou není moje rodina nyní schopná uhradit, mimo jiné i kvůli dalším finančním výdajům spojených s mojí léčbou, které taktéž nejsou propláceny zdravotní pojišťovnou.

Obracím se na vás tedy s otázkou, zdali mezi vámi není někdo,
kdo by mi dokázal pomoci najít způsob, případně nadaci, 
kde by mi na můj vozík dokázali přispět, protože od těch nejznámějších jsem zatím bohužel bez odezvy.

Děkuji velice za Váš čas a případnou pomoc

Natali

Myslím, že kdo dočetl až sem a dokázal se aspoň maličko vcítit do její cesty,

snad i pochopil, proč jsem tento dopis sem prostě dát musela a co nejdříve to šlo...

Je to zvláštní, ale navzdory všemu, co mají teď už Naty i Vojta naloženo na společné cestě,

já jim sebe vzájemně neskutečně přeji a držím jim palce.

Aby tuhle cestu mohli jít společně a byli jeden druhému oporou a nadějí...

Aby on jí dával lásku a jistotu, že už na nic nebude nikdy sama

a ona jeho naučila přijímat těžkosti, které nám život mnohdy v hromadách nachystá...

A vás si dovolím poprosit, pokud tušíte, znáte, nebo kdykoliv zjistíte možnost,

jak jim spolu s námi doma jejich momentálně největší překážku vyřešit

a přání Naty splnit, prosím ozvěte se mi.

Budu vám za jakoukoliv pomoc a tip neskutečně vděčná já

 a hlavně tenhle drobný anděl s havraními vlasy ...

Pokud budete chtít napsat cokoliv i jinam než do komentářů, nabízím svůj mail:

hansib@seznam.cz

Vzhledem k tomu, že hledání nadace je opravdu běh na dlouhou trať
a dosud se žádná ani po delší době stále neozývá 
a zdravotní stav Naty se mění každým dnem,

dovoluji si sem dodatečně připsat ještě  jednu důležitou informaci.

Vlivem laviny, která se strhla po otištění těchto řádků, 
založili rodiče pro Natali transparentní účet, 
na který může již nyní kdokoliv poslat jakoukoliv pomoc,
za kterou bude neskonale vděčná ona, ale i my všichni ostatní, 
kteří jí touží co nejdříve pomoct...
Pokud se rozhodnete, prosím, uveďte do poznámky jen :

dar na vozík pro Natali

2401723540/2010

Děkuji vám všem z celého ❤,

že jste kus ze svého času věnovali naději,
že díky vám třeba sen i hlas a volání o pomoc, nebudou jen obyčejná slova,

že změníte složitý život na jednodušší jedné dobré dušičce,
která vám za to bude už navždycky neskonale vděčná...

Naděje je ten tichý hlásek, který šeptá ANO,
když celý svět kolem kříčí NE...

❤

Za snem ...

Před časem jsem vám slíbila,

že se vrátím s vámi na Vysočinu,

kde jsme trávili pro mě dokonalé čtyři dny podzimní pohádky...

Dneska vás vezmu na výlet do mého snu.

Už podle prvních obrázků jistě zjistíte,

kam se po nocích vracím,

o čem moje sny jsou...

Vyjdeme spolu z jedné z nejkrásnější vesniček na Vysočině, 

takže

vítejte v Krátké...

Tahle maličká dědinka o samotě uprostřed kopečků a nekonečných luk,

učarovala už jistě spoustu lidí...

A když se to umí,

může tahle dokonalá stará krása přetrvat století

a ještě víc vyniknnout...

Opustíme první dokonalé domečky, kde ta pohoda a klid dávných časů,

 musí na vás dýchnout z každé z nich.

Vydáme se cestou klikatou,

výjimečnou zase jinak...

Vidíte tu alej bříz?

Mám ráda tyhle bílo černé krásky,

které jsou stejně jako jeřabiny,

pro mě synonymem krásy Vysočiny...

A když máte štěstí, i na sklonku října uvidíte kopretiny,

nebo snahu, 

pokusit se i tady zvrátit zkázu těchto úžasných zelených šipek do mraků...

 

A pak dojdete až na úpný vršíček kopce

a jste přímo ve snu, nebo v pohádce...

A pak ani zatažené nebe nezpůsobí,

aby tahle krása rozesetých samot byla dokonalá...

Tak kterou, kterou?

A když budete mít štěstí jako my, vrátíte se v čase do pohádky

a tady dokonce i do času vánočního

No vážně, u téhle chaloupky neskutečně voněly medové perníky,

ale střecha to přitom nebyla....

A zase další stavení,

 baví mně dívat se do setmělých oken a představovat si...

Cestou kolem těchto krasavic jsme se dostali na místo,

které je tady úplně nejvýš...

Vyjimečné místo, odkud je dokonalý výhled do údolí na všechny strany

 a zároveň je poctou nejvyšším kopcům na světě ...

Tohle místo si zamiloval rodák z nedalékého Nového Města,

horolezec Radek Jaroš.

Tohle místo se totiž stalo památkou na všechny jeho zdolané osmitisícové vrcholky Himaláje.

Nedivím se, že si vybral tohle místo,

něco zvláštního tady krom nebeského výhledu totiž určitě je...

No řekněte, kde se vám to poštěstí a když si deset minut počkáte,

změní se vám obrazy před vámi k nepoznání...

Slunce zase vysvitlo na závěr naší snové cesty

a sestoupali jsme zase do další pohádky.

Snad ještě krásnější,

snad ještě dokonalejší...

No řekněte, může být něco hezčího než třeba tohle stavení?

Kde cítíte, že rychlý svět kolem zmizel,

je to jako kdysi, jen ticho a klid...

kontrast bílých fasád domečků na zelené trávě a seshora rámované jen modrou oblohou...

Tak tady bych třeba ráda žila i svůj sen,

jednou, možná, kdo ví...

Děkuji moc, že jste měli chuť se zase toulat se mnou

a omlouvám se možná za větší počet obrázků,

ale vždyť málokterý sen je krátký

a tyhle moje jsou roky silné a dlouhé vždycky dost a dost,

tak si prostě i tady spoustu prostoru zaslouží...

Může to trvat rok,

může to trvat den,

ale co se má stát,

si vždycky najde svou vlastní cestu k nám...

❤

Štěstí je, když ...

Minule jsem vám slíbila, že vás příště vezmu znovu na Vysočinu,

svůj slib dodržím,

jen ještě to nebude dnes...

Na myšlenku napsat tento příspěvek, mě přivedla minulá noc,

kdy můj spánek byl krátký a já se nemohla do něj vrátit...

Určitě to znáte, že čím víc se snažíte někdy usnout,

tím víc pracuje mozek...

A tak jsem i já v tom úplném tichu spícího domu přemýšlela

a zastavila jsem se na myšlence štěstí...

Kdysi se mě jedna moje zlatá kamarádka zeptala,

jestli jsem šťastná...

Jednoduchá otázka, zdá se, 

ale kolik z nás na ni dokáže skutečně popravdě odpovědět, 

nebo vůbec odpovědět?

Už jste si to někdy zkusili?

Spoustu z nás si myslí, že na štěstí se dá počkat,

že k nám přijde, odněkud zvenčí.

Vypočítáváme v duchu většinou podmínky,

za kterých bychom šťastní být mohli...

Taky jsem si to myslela, 

že budu šťastná, když budou šťastní ti kolem mě,

když budu dělat to, co se ode mě čeká a je běžné a tím i správné, asi...

Že když budu dělat šťastnými ty okolo,
ono ke mně prostě přijde
a pak to štěstí budu cítit i já ...

Někdy člověk musí ujít velký kus cesty aby pochopil,

že je všechno úplně jinak, vlastně obráceně...

Zjistila jsem, že štěstí odnikud nepřijde,

nikdo nám ho nedá,

pokud to skutečné štěstí nenajdeme hluboko v sobě samotných,

v tom, že jsme tady, jedineční, výjimeční,

my, každý z nás originál...

Že když se začneme přesně takto vnímat,

uvědomovat si svoji hodnotu, mít se rádi,

nebudeme na nic a nikoho čekat,

tak pochopíme, že štěstí nemusíme hledat,

protože ho každý máme v sobě,

rodíme se s ním,

je naší součástí...

Přála bych nám všem, 

abychom si to svoje vnitřní štěstí uměli najít nebo i třeba znovu objevit,

abychom našli v sobě to nejdůležitější, co je s osobním štěstím spjaté.

Dokázat se mít rádi za to jací jsme a jakou cestu v životě volíme.

Pak přestaneme čekat na někoho, něco

a začneme si skutečně užívat ten pocit štěstí,
který si v sobě neseme sami, odjakživa...

Protože pokud budeme šťastní my,

bude to štěstí na nás vidět,

pak je konečně začneme rozsvěcovat i kolem a rozdávat ostatním.

Pak přijde to skutečné pravidlo bumerangu:

co vyšleš, to se ti vrátí a štěstí u nás pak zůstane napořád...

Věřím v to a přeji to každému jednomu z nás...

Lidské štěstí je jako fotografování:
Musíš
- zaostřit na to, co je důležité,
- zachytit to úžasné
a když se ti to nepovede, zkusit to znovu...


PS: Takže Kačí, ano, já jsem šťastná, už to vím...

❤

Klid na Vysočině ...

Tak jsem si po delší době dovolila zase dovolovat,

více než tři dny volno v kuse,

pro mě neobvyklé...

Těšila jsem se jako děti na podzimní prázdniny,

cíl byl jasný- opět milovaná Vysočina,

po pár měsících...

Naposledy jsem se tady koupala v rybníku a trhala borůvky,

tentokrát jsem měla na sobě několik vrstev a místy,

když už mi prsty přimrzaly ke spoušti, poslušně i na rukou rukavice...

Tady, více než u nás na jihu, už přišel ten pravý podzim,

kdy i když se slunce snažilo,

vítr a mrazivý vzduch byl v převaze...

Takže to bylo zase úplně jiné,

ale výjimečné, jako vždycky...

Přemýšlím, kam vás zase vezmu nejdříve,

protože jsem toho tam prošla, to dá rozum, zase dost a dost...

Vezmu vás tedy nejdřív tam,

kam mě vedou moje první kroky vždycky-

okruh přes les do polí

a kolem ztichlé hladiny rybníka Sykovce.

Vzduch byl studený a moje ruce s ním, 

ale tuhle krásu nešlo nefotit..

Tuhle cestu jsem fotila už mockrát,

asi jako většinu obrazů dnes,

ale přesto jsou všechny zase úplně jiné,

výjimečné a neopakovatelné,

třeba jako tohle stádo, co se mi ukázalo jenom na mžik...

Cestou kolem rybníka mi dělaly společnost zase jenom kačenky,

jinak bylo zase kolem jen úplné ticho a všude ve vzduchu byla cítit zima...

Dokončila jsem svůj první výšlap

a s pusou ošlehanou větrem

a prsty zmrzlými na kost, jsem se vrátila do chaty.

Nic z toho mi nevadilo,

zase jsem měla tu "dušičku v peří" jak mi jako malé říkávala kdysi moje babička...

Ale až teď dokážu cítit ten pocit uvnitř, hluboko,

ale určitě úplně přesně, jak to tehdy myslela...

Děkuji vám všem,

kteří jste měli chuť se projít studenou cestou

a došli se mnou až do mého prvního cíle tady.

A třeba se zase za nějaký den vraťte, ukážu vám místa,

kde se zastavil čas...

Jací jsme ve skutečnosti vychází vždy z toho,

kde jsme byli a co jsme zažili...

❤