Od posledního příspěvku,
který byl pro mě asi jedním z nejsložitějších,
které jsem sem dávala před svítáním jednoho listopadového rána,
uběhlo dost času na to,
abych si spoustu dalších věcí uvědomila...
Tehdy jsem, stejně jako dnes, hledala slova pro to,
abych dokázala co nejlépe vypsat pocity svoje,
životní cestu, přání a sny našeho Vojty
Uplynulo už dost času na to,
abych kromě pocitů svých,
přemýšlela i o myšlenkách všech,
kteří můj příspěvek denně ve stovkách přečetli
a pod jejich tlakem byl zřízen i transparentní účet pro dary na vozík pro Naty,
2401723540/2010
který ovšem nebyl původně vůbec cílem...
Když jsem sem svoji i Natálčinu niterní výpověď dávala,
měla jsem na srdci hlavně jedno-
abych dokázala přispět k tomu,
že se její život zlepší,
abych dokázala posunout naději,
abych se poprvé v životě tady pokusila oslovit co nejvíce těch,
kteří sem zavítají již po několikáté,
protože mě znají,
protože tady čtou občas to,
co možná i oni právě potřebují číst anebo vidět,
ale třeba nenáhodně oslovit i spoustu těch,
kteří sem zavítali prvně.
Chtěla jsem poprosit ne za sebe,
ale hlavně za ni,
poprosit ne o soucit,
ale hlavně o souznění a pochopení
a teď už vím, že i o posun mnohdy v přístupu,
nás zdravých,
k těm, co tohle největší štěstí nemají...
Přiznám se,
že jsem možná spoustu věcí neodhadla,
ve spoustě věcí jsem se spletla,
spoustu věcí jsem viděla možná jednodušeji,
možná posuzovala hlavně podle sebe
a svého přístupu k životu a ostatním lidem.
Přiznám se,
že když jsem viděla, kolik lidí tuhle výpověd četlo,
velkou naději jsem viděla i já,
že tady i naše Natali bude moct číst více slov o souznění, nebo jen o naději,
kterou potřebujeme ke svému životu, bez ohledu na okolnosti,
my všichni bez rozdílu...
Věřila jsem,
že ji tady najde i ona,
když jsem ji tady našla už mockrát já
a právě v okamžiku, kdy to bude zase nejvíc potřeba...
Přiznám se,
že vzhledem k tomu, že vím, kolik lidí sem běžně chodí
a mohonásobně kolik víc sem zavítalo v posledních dnech,
věřila jsem hlavně v písmenka od známých i vás bezejmenných,
co roky posouvala tady i mě,
když mi nebylo dobře,
když jsem pochybovala,
že tentokrát budou pohlazením i pro ni....
Přiznám se,
že jsem asi poprvé v životě dost málo věcí odhadla,
možná právě v tom,
jaký je přístup a myšlení nás zdravých k životu třeba těch na vozíčku
ale hlavně v tom,
jak to mám v životě nastavené já,
takže občas špatně, asi jako většina z nás,
odhadnu reakce okolí,
protože ne vždycky platí v dnešní době- podle sebe, soudím tebe...
Než jsme poznali Natali,
taky jsem se asi na hendikepované dívala jinak.
Převažoval ve mně asi taky hlavně pocit lítosti,
pocit nespravedlnosti nás zdravých vůči nim.
Tak ale i právě proto teď už vím a děkuji za to,
že i proto musela Natálka přijít k nám.
Abychom pochopili,
abychom nesoudili,
abychom nelitovali,
abychom prostě a jednoduše přijali...
Přijali fakt,
že na tomhle světě máme každý z nás dopředu cestu určenou,
ale vlivem okolí si ji můžeme projít lépe
a možná aspoň kus radostněji.
V okamžiku, když už pomalu přestáváme věřit ale pořád máme naději,
k nám mnohdy do cesty přijdou ti správní lidé,
kteří třeba nebudou chtít litovat,
nebudou řešit proč a jestli,
nebudou soudit podle většiny,
prostě jenom udělají to,
co v ten daný okamžik budou cítit jako nejsprávnější-
pro nás a vlastně pro sebe,
pro nás a vlastně pro sebe,
protože to tak chtějí jen a jen oni sami niterně,
teď a tady,
bez ohledu na minulé zkušenosti,
bez ohledu na zaběhnuté,
bez ohledu na většinu,
bez ohledu na okolí...
A tak právě proto a pro ty,
kteří právě tohle udělali,
svůj pocit, naději pro Natálku vepsali tady i jinam,
pomohli radou, písmenky a dokonce i přispěli
a dali tím naději...
Pro ty všechny bych sem ráda vepsala
ze ❤ jedno obrovské DĚKUJI
Možná pro někoho bude tento příspěvek zase zvláštní,
možná taky nesplní očekávání,
které měli, když se začetli.
Ale třeba jen na pár chvil dokázali zpomalit,
možná se zamyslet jinak,
možná přehodnotili,
možná ...
Děkuji znovu vám všem za váš čas,
za to, že sem chodíte
a těšíte tím na dálku mě už spoustu měsíců a let.
Tak vám všem ráda bych poděkovala nakonec i já.
že posouváte na mojí cestě i mě...
Neočekávej,
že všichni porozumí tvojí cestě,
protože nikdo z nich nešel po ní ve tvých botách...
❤