Jenom poprosit ...

    Dnes vás vezmu na místo,

    kde už jsem už jednou byla.

Vzala jsme vás sem s sebou předloni před vánoci,

Tehdy jsem měla možnost noční privátní prohlídky,

pro mě dokonalého místa, mého magnetu při pohledu z okna,

místa kde se zastavil čas už před pár lety...

Moc jsem si tehdy přála, abych tady mohla ještě jednou stát

a vlastně jsem si byla jistá, že se tak stane.

Netušila jsem jen, při jaké příležitosti-

Chtěla jsem tehdy jen znovu zažít pocit ticha

a samoty v úplně prázdném kostele...

Věřím v to, že všechny věci v životě se nám dějí podle předepsaného plánu,

proto asi také spoustu životních mezníků nikdo z nás nenaplánuje

a přijdou často v nejméně očekávanou dobu.

Stejně tak okamžik, který souvisí i s tím, 

že jsem včera večer znovu stála v kostelní tmě...

Je zvláštní, že ať už jsme ateisté nebo věřící,

v okamžiku, kdy cítíme obrovskou bezmoc, velkou bolest, možná ztrácíme naději, 

napadá spoustu z nás směřovat svůj pohled k nebi

anebo vést svoje kroky za kostelní zdi...

Přesně takový pocit jsem měla uprostřed týdne,

kdy jsem se nečekaně dozvěděla o těžké nemoci mé životní kamarádky,

která právě nyní bojuje o život za zdmi jedné moravské nemocnice...

Co můžete udělat, když jste přes půl republiky

a navíc všichni povolaní radí jenom čekat?

Můžete je poslechnout, ale máte přesto touhu udělat cokoliv,

cokoliv, co by pomohlo.

A já v jediné minutě přesně věděla, co udělám.

Zkusím zase po roce poprosit jednu spřízněnou duši,

co má starodávné klíče 

a pak budu moci poprosit já...

Na tom nejlepším místě co znám, 

za jednu báječnou ženskou,

skvělou kamarádku,

anděla, co mě mockrát v životě zvedal...

Aby měla dost síly, aby měla šanci nadechnout se zase sama,

abych ji mohla brzy obejmout a říct jí znovu,

 jak moc je pro mě důležitá...

A tak přesně v den, kdy jsem jí měla přát k narozeninám,

vymyslela jsem si přání jiné a jinde...

Večer, až běžný svět kolem téměř ztichl,

zapálila jsem světla,

která jsou nejhezčí, co znám, 

usedla jsem úplně sama v zamčeném kostele,

zavřela oči a prosila...

Za Lenku,

 i za všechny, co právě hrají svoji nejtěžší hru v životě.

Aby našli sílu, aby mohli znovu volně dýchat,

aby měli možnost žít i třeba úplně obyčejný život,

který je nejvíc...

Seděla jsme v naprostém tichu,

a cítila neskutečný klid...

Už vás někdy napadlo,

jak by zněl váš hlas v kostele?

Mě mockrát .. jen...

vždycky nabíhaly automaticky miliony negací...

A pak mě to napadlo,

splnit si ještě přání svoje,

teď a tady...

Už pár let dám na svůj pocit

a tak jsem si i navzdory rozumu i všem předsudkům,

 i to svoje životní Halleluja prostě od srdce dala ,

pro sebe i pro ni a pro všechny,

za sebe i za všechny...

Být sama, slyšet krom tlukotu svého srdce najednou i svůj hlas,

který měl k dokonalosti dost daleko,

ale vědět přesně pro koho a s kým tentokrát zpívám a proč,

to bylo nejvíc...

Byl to nakonec nepopsatelný pocit 

a vím, že na 14.leden 2022 nikdy nezapomenu...

Pořád věřím v dobré konce,

proto jsem včera byla tam, kde jsem to cítila za nejlepší,

jako jediné možné místo a vyslat tam svoje přání správným směrem...

A nyní si přeju a vlastně i prosím neskromně zase,

prosím vás všechny,

které jsem zastavila,

kdo jste dočetli až sem, moc prosím, zkuste věnovat teď chvíli 

a vyšlete sílu nebo aspoň myšlenku všem, které ani neznáte,

kterým ale docházejí vlastní síly a jsou jich plné nemocnice,

nebo leží doma,

kteří bojují právě teď o nejcennější věc na světě,

o šanci žít dál, jako my zdraví...

Věřím,

že upřímné přání od srdce pro někoho jiného má největší sílu na světě

a přiletí přesně tam, kam má

a pak určitě i zázraky se budou dít tam, kde mají...

Děkuji vám všem z celého srdce

a přeji nám všem nakonec jen to nejdůležitější...zdraví...

A jestli už dlouho cokoliv odkládáte,

udělejte to právě teď,

protože ten námi všemi často zmiňovaný čas,

 občas neplánovaně hraje proti nám,

tak ať nic a nikoho v životě nepromarníte...

Jsou jen dva dny v roce, kdy nemůžete dělat vůbec nic-

jedním je včerejšek a druhým zítřek.

Proto je právě dnešek tím nejlepším dnem,

 kdy každou minutu konejte, žijte a milujte,

dokud můžete...

❤

Letošní první...

Jeden jediný den a sekunda v něm stačila

a jedničkový rok se přehoupnul do dvojkového.

Jaký asi bude, co přinese?

Pár přání mám,

co bych moc chtěla a co už raději ne

a zároveň pár vyzkoušených jistot bych si chtěla ponechat i v nových dnech,

jo, a  navíc jsem dala slib...

Svým Toulavkám,

mým parťačkám na všech cestách,

které jsem vloni až příliš nechávala samotné v botníku.

A tak jsem dala slib, že zase budeme spolu,

kdykoliv to půjde,

že spolu prochodíme spoustu nových míst,

aby mi můj domov pod brdskými kopečky ještě více pronikl pod kůži

a aspoň trošku věděla...

Takže pozor, letos poprvé...vyrážíme...

A beru vás s sebou,

všechny, co neomrzely moje cesty,

obrázky ani písmenka a máte chuť se zase se mnou projít.

Na začátek dáme něco kratšího,

projdeme se pod nejvyšším kopcem Brd,

po stezkách pod Tokem,

který určitě letos už konečně zdolám taky.

Nešlo o polykání kilometrů,

chtěli jsme se jen projít tichem dokonalého lesa,

nechat sněhové vločky padat do  tváře a do dlaní,

vnímat,

jak za pár chvil je všechno kolem hezčí...

Nikdy mě nepřestane udivovat, jak dokonalé tohle bílé z nebe je.

Miliony bílých krupiček padající k zemi,

kde ani jedna není stejná,

na vteřinu zachytíš na dlani a pak zázrak je pryč...

Bylo skvělé dívat se na tu pravou zimní pohádku,

nasávat do sebe čerstvý vzduch

a s každým zaznamenaným obrázkem jsem byla raději,

že tady můžu být...

Prošli jsme široké cesty,

i ty se spoustou kamení,

stoupali jsme až k nebi...

abychom zaostřili na okolní brdské kopečky

a stanuli až na úplných krajích cest,

kde dál můžou zase už jen ptáci...

A lidský svět byl pod námi byl tak vzdálený

a zdál se i hezčí...

A zase dolů kamennými moři,

kde místy bylo jako na horské skluzavce,

ale zvládli jsme to nakonec úspěšně a kompletně...

Bylo tam krásně,

viděla jsem zase všechno, co jsem si přála,

velikány až do nebe,

taky vodu,

co tvořila ty nejdokonalejší skleněné ozdoby,

i spoustu věcí navíc...

Odcházeli jsme v pravý čas,

kdy vloček z nebe přibylo 

a světla na obrázky bylo míň,

tak zase příště...

Díky i vám za doprovod a váš čas,

snad se vám zase líbilo toulat se se mnou u nás a tam,

 kde je odpradávna Fabiánovo...

Určitě se sem vrátím,

to vím jistě,

protože už teď většinu obrazů nedokážu vymazat z hlavy,

tohle je pro mě dokonalost...

Na rozdíl od života,

dostanete každou procházkou v přírodě

vždycky víc než čekáte...

❤