Po kolejích, tichem, mrazem...

Když jsem dnes ráno za okny viděla jenom tmu

a slunce se zase na další den schovalo za mlhovou záclonu,

bylo mi jasné, že cíl mé plánované popolední cesty budu plánovat opět v rychlosti,

na poslední chvíli,

zase jen podle momentálního pocitu,

stejně jako poslední dobou nakonec všechno v mém životě...

Dívala jsem se do dálky a přemýšlela nad tím, 

že určitě budu na své cestě opět sama, 

protože tohle počasí se stává pro většinu možná jen fajn výmluvou,

proč nevystrčit nos.

Ale já jsem pravý opak, podle hesla:

" Není špatné počasí, jen chybně zvolené oblečení",

jsem tedy hned po obědě obula svoje fungl nové Toulavky 

a zase je vyvedla...

Vybrala jsem cestu po kolejích,

jako už párkrát...

Využila jsem jít přes dva kilometry po úzkých kolejích,

které spojují tři vesnice od nás...

Tahle cesta má vždycky pro mě zvláštní atmosfétu,

pokaždé se divím nad obrazy, které se přede mnou ukazují...

Mám ráda tohle úzké místo pod skalou z masivu balvanů,

ze kterého pomalu ukrajuje čas...

Dívala jsem se na kusy kamene, které spadly k cestě 

a nepřestávala jsem se divit, jak dokonalé jsou tyhle kameny,

když si jich člověk dokáže všimnout,

na chvíli se zastavit a  vnímat je třeba i jinak, 

než jen kusy studeného kamene...

Šla jsem tady už víckrát,

vždycky v jinou roční dobu,

 

pokaždé je tady obraz jiný,

pokaždé i překvapení na cestě jsou různá,

stejně jako dnes... 

Tyhle úzké koleje v korydoru skal mě vždycky dostanou, vrátím se tady v čase

a skoro vždycky tady slyším snad i houkání a syčení páry, jako kdysi...

Dneska kolem těchto nekonečných přímek byly zbytky zmrzlého sněhu

a když se mi nechtělo pravidelně našlapovat na tyhle stoleté pražce,

šla jsem cestičkou křupavou vedle nich...

Na tomhle mini nádražíčku jsem se musela zase na chvíli zastavit

a zkusila jsem na chvíli i zavřít oči,

aby obraz starodávné, přijíždějící mašinky byl ještě živější...

Když jsem stála třeba u téhle výhybky a dívala se na její letitou patinu,

jako by náš zrychlený svět kolem zase zmizel, 

aspoň na okamžik...

Kdyby mi za nehty nezalézal mráz,

asi bych tam stála dál,

ale čekala mě ještě cesta polní,

takže jen pro proběhnout náměstíčkem jako z pohádky

a pak už mě to táhlo do polí, na tuhle novou cestu lemovanou alejí líp,

která za pár let bude ještě krásnější...

I když mi výhled trošku ničila mlha,

stejně to byla fajn cesta.

I tady jsem si uvědomila,

že je vlastně dobře,

že tady jdu zase teď, když mráz štípe do tváří,

protože jsem si mohla nečekaně cestu zkrátit i přes pole tam,

kde se mi zrovna zachtělo

a cestu jsem si tak vytvořila podle momentálního pocitu,

ne podle toho, 

kudy všechny neomylně v mapách vede...

Poslední dobou asi dělám vůbec věci, které jsem nikdy nedělala,

občas překvapuji i samu sebe,

dávám na svoji intuici teď a tady snad ještě víc,

než kdykoliv v mém životě...

 

Došla jsem do stadia, kdy se snažím žít z hodiny na hodinu,

děkovat za pohodu a klid

třeba jen na pár hodin...

 

A tak i v tomhle mrazu jsem prostě jen byla

a užívala i maličkostí u cesty,

které mi ji lemovaly a mě potěšily...

Nakonec tahle dvouhodinová mlhavá cesta byla zase skvělá,

plná milých překvapení na cestě

a díky zbytkům sněhu a aspoň malinko pocukrovaným cestám,

byl výsledek mé další letošní cesty do ticha víc než dokonalý...

Moc vám všem děkuji,

že jste měli chuť v tomhle sobotním odpoledni se mnou vyrazit.

Snad jsme vás nenudila, malinko zpomalila a ukázala vám zase pár obrázků,

které snad pohladily i vás...

Jít po vyšlapané cestě je jistě jednodušší,

ale málokdy na ní nalezneme cokoliv nového ...

❤

V pravý čas ...

Někdy člověk musí ujít dlouhý kus cesty aby zjistil,

že ty nejlepší přání a okamžiky má vlastně na dosah.

Miluji slunce,

východy i západy mě nikdy nepřestanou udivovat

a celý život si přeji,

být tomuto každodennímu zázraku aspoň občas blízko...

A když se mi podaří a uvidím vstávat slunce,

nebo zaznamenám ten okamžik, kdy se ukládá k spánku,

vždycky je mi tak nějak lépe na duši...

Možná jsem pro někoho divná,

možná mě prostě jen potěší obyčejné věci,

ty nejlepší totiž máme denně na dosah...

Pochopila jsem, že stačí občas třeba jen udělat krok mimo vyjeté koleje,

nebo se na věci podívat prostě jen jinak,

nebo když selže všechno a nemáte sílu na nic,

stačí jen dát ruce do klína,

přát si a nechat všechny věci plynout...

A pak se může stát,

že se i přání plní,

vlastně sama, bez našeho přičinění,

že mnohdy nemožné, 

máte najednou na dosah...

Přesně jak třeba právě svítání,

za kterým se roky honím,

najít místo,

kde bych je měla na dosah,

kdykoliv...

Kdysi jsem ho měla možnost zaznamenat každodenně,

jen pro mě nebyl důležitý,

stejně jako spousta věcí a událostí,

které časem zevšední,

pokud si jich nevážíme,

nedokážeme je ani zaznamenat...

Muselo spoustu let přejít,

musela jsem si toho  asi spoustu odžít,

abych mohla dostat tento, pro mě dokonalý každodenní dárek...

Protože právě teď, po spoustě let,

mám tento každodenní zázrak na dosah...

Vždyť nejlepší vzpomínky v životě většinou máme na dobu,

když jsme byli malí a bydleli doma,

jen jsme na ně mnohdy zapomněli...

Tak přesně tady,

blízko mrakům a nad slunečnou postelí,

mám tento zázrak zrození nového dne možnost zaznamenat...

Po letech,

zase jako kdysi...

Takže mohu konečně vítat ranní slunce a nikam nemusím běhat,

slunce je mi blíž a to není pro mě vůbec málo...

Tak přeji i Vám spoustu slunce do tváře

a sny co se jednou splní...

I malé světlo dokáže ukázat člověku tu pravou cestu pro něj...

❤

Pohádka? Pohádka...

Když jsem dnes ráno vykoukla z okna a uviděla obraz pro mě dokonalé zimy,

bylo jasné, že ač plány byly jiné,

musím si tuhle výjimečnost prostě zase zaznamenat...

Stačilo dojít jen na konec ulice

a byla jsem v pohádce...

Tady, na kraji lesa za posledními domy, jsem za svůj život taky stála mockrát,

tenhle vstup do lesa mám v hlavě jako svoje jméno,

mohla bych tudy jít možná i poslepu,

ale byla by to určitě škoda.

Určitě i kvůli takové cukrové kráse mám dneska volno,

určitě... 

Když jsem stála u těchto trnkových keřů a dívala se na krystalky mlhy,

které se přilepily na větve během černé noci,

dívala jsem se na tu krásu a najednou se mi vybavil obraz jara,

kdy byly keře taky obalené bílou záplavou,

jen tou kvetoucí...

Stála bych tam určitě ještě dále,

protože tyhle bílé krystaly mě taky nikdy nepřestanou udivovat,

ale měla jsem v plánu ještě jedno místo,

které je jen kousek odsud.

Stačí proběhnout kouskem lesa,

co i takové poklady schovává

a už jsem tady...

Na tomhle místě na okraji lesa,

odkud jde dohlédnout do údolí a až na protější stranu kopce,

kde slunce každé ráno vychází,

tak i tady v noci čarovala paní zima...

Když jsem tam stála pod tou bílou nádherou,

přemýšlela jsem nad tím,

co často v poslední době slýchám o sobě,

že se dívám jinak,

že vidím to, co jiní ne.

Nevím, nezdá se mi, že se dívám jinak,
snad si jen víc všímám maličkostí,
snad proto, že vím, že mě dokáží vždycky potěšit,
že když všechna lidská pomoc selže,
tak příroda, ta nezklame mě nikdy.

Pokud se budeme mít touhu dívat,
budeme chtít a aspoň trošku budeme vděčni za to, co nám dává
a občas i na rozdíl od některých lidí,
za to po nás nikdy nic nežádá zpět,
tak tyhle čáry a kouzla jsou nám všem na dosah kdykoliv si vzpomeneme...

Stačí si jen dřepnout do staré trávy,

poslouchat vítr a krystalky cukru, co padají k zemi

a je to zase jiná pohádka...

Všechno v životě je je jen o úhlu pohledu,

o naší vnitřní volbě.

třeba jako pohled, co se před námi objeví,

stejně jako tento, na konci mé dnešní ranní vycházky do lednové pohádky.

Mohla jsem tady být třeba taky smutná,

že už nikdy na tomto místě nepůjdu do vysokého smrkového lesa,

co býval kdysi plný třeba hub

a byl skvělým místem pro naše dětské hry,

že zůstala jen pustina na hony vzdálená obrazu,

který jsem tady byla zvyklá vidět,

ale já chtěla dnes ráno vidět bílou pohádku

 a já ji viděla a navíc v ní hrála jedinou a hlavní roli...

Jedinečné ráno, které jsem měla možnost zaznamenat,

pro sebe, pro vás, kteří se mnou tímto mrazivým a mlhavým ránem šli

a chtěli vidět svět možná na chvilku mýma očima.

Vám všem zase ze srdce díky...

Sníh je jen sníh, který zaspal...

❤