Přání na stepi ...

V okamžiku, kdy se letošní jaro rozhodlo, že se změní na léto,

stihla jsem jsem ještě jeden rychlo výlet.

Zajeli jsme kousek od nás na Mohelenskou hadcovou step.

Vloni touhle dobou jsem tudy začínala svoji delší toulku po Jihlavce,

letos jsem se chtěla jenom projít pod slunečnou oblohou

a vidět step zase rozkvétat...

Spousta věcí byla jako vloni,

úžasný výhled na řeku z výšky,

 všudypřítomné rozkvetlé trnky a plané třešně,

přes který byl pohled do kaňonu řeky a přehrady ještě dokonalejší...

Co jsem si ale nepředstavovala a úplně mě šokovalo,

byl naprosto katastrofální úhyn mých milovaných borovic...

Vím, že sem asi nepatří, na stepích taky nebývají,

ale k tomuto místu prostě odnepaměti patřily
a navíc i ta řeka dole dostala pode nich název- "igla" je jehla-jehličí....

Tyhle pokroucené krasavice, mnohdy malé růstem,

co tu odolávaly na svazích toho nejteplejšího černého kamene- hadce, 

už takových let...

A přesto loňské sucho zanechalo i tady nenahraditelnou stopu...
Desítky mrtvých stromů čekají na svůj definitivní konec...

Ještěže slunce svítilo hodně 

a obraz zkázy těchto pichlavých krasavic nebyl tak obrovský...

Utekla jsem raději ještě k řece,

abych si rychle vyspravila obraz, který se mi vryl...

Řeka nezklamala, dál tekla svým klikatým korytem

a kdyby v ní bylo jen trochu víc vody,

bylo by všechno skoro jako dřív...

Není nic hezčího, než když do řeky padá slunce a kolem skal,
co žhnou jako elektrárna a sahají až do ní,  se můžete projít
a na ty roztopené tabule si můžete sáhnout...

Step jsme obešli skoro celou, 

dvě hodiny pohody uprostřed jednoho skoro letního dubnového dne.

Cestou zpět jsme vyrušili z opalování i jednu ještěrku,

kterých tu bývaly taky desítky a teď možná budou mít problém se schovat...

Bylo mi nejdřív smutno z toho, 

že spoustu hezkých obrazů už ani tady nikdy neuvidím jako dřív,

ale byla jsem zároveň ráda, že ještě spoustu věcí odolává 

a snažila jsem se je najít i tady.

Nikdy bych si nemyslela, že mým největším přáním se v poslední době stane,

aby krom zdraví, jsme měli pořád dost vody,

protože bez vody není život,

život venku, ani ten náš

a teď to všude venku začíná být dost citelně poznat...

Abychom nic nebrali jako samozřejmost,

protože samozřejmé není na světě vlastně nic,

bohužel i to si většinou uvědomíme až v okamžiku, kdy to už nejde zvrátit...

Přála bych si, abychom se uměli častěji zastavit,

víc vychutnat třeba jen to, že jsme tady.

Radovat se z obyčejných věcí kolem nás,

najít na každém dni aspoň jeden okamžik, který by stál za to si zapamatovat.

 Povětšinou jen na nás záleží, jaký budeme mít den, měsíc, rok

a pokud nám je zrovna dobře, tak mnohdy stačí, 

abychom si tento okamžik prostě uvědomili...

Je jen jeden okamžik v životě, který nemůžeme změnit

 a tím je včerejšek...

❤

Dotknout se pravěku...

Když jsem o víkendu hledala místo,
kam bych aspoň na dvě hodiny utekla nasát kyslík místo kolotoče v bytě,

vymyslela jsem, zase jak jinak,

trasu v minutě,

když jsem koukala oknem na nebe a přála si,

ať aspoň chvilku přestane poprchávat,

a můžu se vydat kamkoliv,

kde bude čerstvý vzduch a chvilku ticho a klid, zase...

Snad to umím,

nebo si to jen aspoň budu myslet,

ale po pár krocích venku se mraky umoudřily

a já celou cestu šla sice bez slunce,

ale bez deště.

Ne, že bych si ho vlastně moc nepřála, 

konečně, aby všemu v přírodě  pomohl,

ale teď vážně, by se mi to nehodilo...

Vybrala jsem si zase místo,

kde jsem byla naposledy asi zase jako malá.

Chodili jsme sem každé jaro na "tajnačku" s rodiči na žlutá sluníčka podbělu.
Na tajno pochopíte následně,

protože moje cesta vedla do lomu, 

kde se kámen těží co pamatuji, tedy i dnes, naštěstí ne o víkendu...

Šla jsem cestou, pěkně shora,

obkroužila jsem jej celý,

abych zjistila, že na místě, kam jsme chodívali vždycky,

zbylo z dob, kdy tu bývalo žluto,

jen pár trsů těchto žlutých pomocníků při nachlazení...

Tak jsem je ani nesbírala, bylo mi jich líto,

navíc i tady, v tom suchu už měli co dělat i oni,

aby tu nepřízeň okolí ustáli...

Je až neskutečné, v čem a že z ničeho dokáží i vykvést...

Sešla jsem až úplně na dno lomu,

kde se nade mnou tyčily obrovské kamenné kvádry v té nejpřirozenější formě...

Kameny všech možných velikostí, směsí hornin a barev...

Přišla jsem blíž a v tom jsem začínala vidět to,

co bývá ukryto,

co možná zase je jen někdy, někde...

A já to štěstí měla...právě dnes a tady...

Mezi tou neskutečnou hromadou kamení jsem je uviděla...

Další a další a další...
Miliony let staré otisky přesliček a plavuní a kdoví čeho ještě,

tyhle neuvěřitelné němé svědky dob pravěkých...

A tak jsem tam stála, 

pod tou obrovskou masou kamenů a dotýkala se miliony let starých otisků v kameni...

Pro mě neskutečný zázrak...

No, co vám budu povídat,

i když jsem s sebou neměla vůbec nic,

dvě ruce mám,

takže dva mazlíci šli se mnou,

já vím, nemá se to,

ale já je tam prostě nechat nemohla...

A ještě jsem udělala něco pro sebe, v rámci posilovny zcela přírodní,

jsem v každé ruce nesla asi půldruhého kila závaží,

ne daleko, tak tři kilásky :o)...
Pomalu to u nás začíná vypadat jako v kamenolomu
a až se nám začne trhat balkon, aspoň už teď vím, že za to můžou moje poklady z cest...

Jsem blázen,

já vím,

ale když musím, tak prostě musím...

Úspěšný člověk je ten, který z kamenů, jež po něm házejí ostatní,
dokáže stavět pevné základy...

❤