motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

pátek 22. února 2019

Kolem zamrzlých hladin ...

Tentokrát vám cíl mého dalšího toulání prozradím hned.
Vrátila jsem se po čase do míst,
která bývají tichá v létě, natož teď,
když slunce hřeje, ale ruce přimrzají ještě ke spoušti...
Zajela jsem si opět vlakem do ticha rybníků a opuštěných polních a lesních cest...


Chtěla jsem stihnout ještě okamžik, kdy mrazivá krusta bude chránit hladiny,
ale aspoň trošku se bude život v těchto končinách tušit...


Sluníčko mi bylo zase parťákem po celou dobu
a svítilo přesně tehdy, kdy mělo...


Procházela jsem zase kilometry napůl vysušených cest,
místy, kde ještě staré pokroucené borovice stojí jako stráž...



Nikdy mě tyhle staré cesty uprostřed nekonečných polí a remízků nepřestanou udivovat.
Je jich teď tak žalostně málo, ubývá jich neskutečným tempem,
tak asi i proto si vybírám většinou cesty tam, kde je na cestě potkám...


Nešla jsem ale nakonec sama, vždycky se nějací parťáci objeví,
tentokrát velké stádo srnek, co se stejným údivem jako já, zíralo i na mě,
 kde se v téhle pustině beru?


Po těchto úzkých cestách,
kde obrázky přicházejícího jara střídaly pomalu vzdávající se zimu,





jsem došla až ke kapličce uprostřed lesa, jako z pohádky...



Zvláštní místo, zase,
chvilka i pro slunce, aby mi uvnitř osvítilo to, co chtělo, co mělo...



A pak jsem šla kousek i po silnici,
kde provoz byl stejný jako před desítkami let,
takže zase sama, pár dalších kilásků...


Dostala jsem se až zase do míst,
kde v hledáčku foťáku byly jen hladké rybníkové hladiny




a nad nimi jen modré nebe a šlehačkové mraky...




Slunce si hrálo
a já zase jen stála a usmívala se nad tou možností tady být
a jedinečné mrazivé divadlo zachytit...



Nikoho jsem nepotkala, všechny chaty na březích byly ztichlé
všechna ta pohoda a klid, jako by byl zase jen pro mě...



Snad to ticho a klid jsem si i sem na památku, dokázala aspoň trošku přenést
a třeba potěšit i vás, co to štěstí jako já nemají a celý týden čekají na víkend,
kdy budou moci třeba svoje Toulavky obout taky a vyrazit...



To nejkrásnější v životě nejsou věci,
nýbrž chvíle, okamžiky a nezachytitelné vteřiny...







neděle 17. února 2019

Ráno pod horami ...

několikrát jsem tady psala, že mám to štěstí,
že se můžu několikrát za rok vracet tam,
kde to mám ráda, kde je mi dobře kdykoliv, když sem zajedu...
Takže i uplynulý víkend jsem mohla strávit pod valašskými kopci,
Radhošti na dohled...


Už předpověď počasí slibovala předjarní víkend,
takže nemohlo tady být jinak než skvěle.
Tohle místo, čistá příroda,
ticho a klid a všude kopečky, kam oko dohlédne.



Jezdím sem už čtvrtstoletí,
ale pokaždé tady najdu jiný obraz, něco, co mě zase spolehlivě dostane.
Nejinak tomu bylo i tentokrát.
Dostalo mě ráno...
Vstávala jsem poměrně brzy, kdy slunce ještě bylo nízko,
ale dost vysoko na to, aby předvedlo dokonalé divadlo,
tepla a mrazu, zimy a předjaří...




Ty mrazivé přechody mě dostávaly,
osvícené kopce, mlha pod Radhoštěm,
zbytky sněhu, které odolávaly jen pod nejvyššími vrcholky schované před sluncem...


Slunce si hrálo se stromy a já jen tipovala, kam až jeho paprsky dosáhnou
a bílý koberec rozpustí...


Stála jsem tam zase úplně sama a nechápala jsem,
že zase stačila nenáhoda,
otevřít oči, kouknout se z okna
a místo snídaně a tepla jsem dala na momentální pocit, 
chuť vzít foťák a vyběhnout jen kousek...


S každým cvaknutím foťáku se můj úsměv dělal větší,
až na konci, když už slunce překonalo i ty nejvyšší stromy,
mě tam uvnitř něco hřálo stejně, jako to slunce...



Pro tenhle pocit, pro tohle ráno, pro tyhle obrázky,
jsem sem určitě taky měla jet, tady stát, vím to.
Nic v životě není náhoda,
stejně jako tohle výjimečné ráno,
které jsem zde měla zažít poprvé od dob, co sem jezdíme, právě teď,
teď, když jsem to nejvíc potřebovala...



Děkuji za nenáhodu,
za možnost,
za váš další doprovod...



Je načase přestat věřit na náhody,
protože vše co se nám děje, má svůj důvod...



čtvrtek 14. února 2019

Ten správný les ...

Dneska mě zase zlákalo slunce,
které mě i přes okno táhnulo ven.
Do poslední chvíle jsem zase nevěděla, na jakou stranu se dám.
Věděla jsem zase jen trojici- ticho, les a slunce...
Tak jsem se zase rozhodla až před domem
a zamířila tím směrem, kde všechny tyhle,
pro mě nejdůležitější životabudiče, byly jistotou...


Naštěstí les máme vážně jen kousek
tedy naštěstí i listnatý,
protože ten smrkový, bude snad do roka i u nás vzácností...



Nad hlavou mi hřálo slunce a osvětlovalo poslední zbytky sněhu,
ale zatím nemělo dost síly,
aby vysušilo kaluže i uprostřed lesa.
Takže moje chůze občas připomínala kličkujícího zoufalce uprostřed blátivých cest.
Ale i to k únorovým cestám patří,
odrazy slunce v blátivých cestách.



Snad abych pak mohla dojít do vysušených míst,
kde slunce mi hřálo do tváře přes opadané větve dubů...



Mám ráda staré pařezy,
když se na ně dívám, vždycky si přestavuju, jaký strom to byl a jak dlouho tady rostl.
Všimli jste si někdy, jak jsou každý jiný, výjimečný a krásný?



A tak v tom únorovém slunci uprostřed lesa jsem si na jeden pařez sedla,
zavřela oči a jen poslouchala les...



Byla to taková krása,
člověk by řekl, že bude úplné ticho, ale nebylo.
 Byla jsem na prvním letošním koncertě kosů a sýkorek
a jako bonus mi přiletěl nad hlavu vyťukat vzkaz i pan datel.


Seděla jsem tam dost dlouho a nechala kolem jen plynout čas,
snažila jsem se nemyslet na nic,
jen se nechat vtáhnout do lesního světa...



A pak, když jsem otevřela oči,
byla jsem jako bych prošla nějakou terapií, která mi vlila do žil novou energii,
jako bych to pichlavé slunce do sebe nasála.
Možná jsem jiná, pro někoho možná divná,
ale mě nikdy naštěstí tahle místa nezklamou...



Původně jsem šla hledat jiný les,
který jsem ale nemohla nejdřív vůbec najít.
Až tenhle dubový mě zastavil,
snad abych pak našla správný směr
a ten svůj našla...


Šla jsem najít seč borovice vejmutovky.
Krásné stromy, jejichž domovinou je dokonce Amerika
a desítky těchto výjimečných stromů s tmavými kmeny,
zdobí i les kousek od nás
 a jako vojáci odolávají všemu na tomto místě už devadesát let...



I když tahle seč je jen kousek od našeho domu,
byla jsem tam asi jen kdysi, jako malá.
Až nedávno mi ji připomněli mí rodiče
a dneska přišel ten den ji znovu najít
 a potěšit se její výjimečností uprostřed vykácených smrkových a borovicových planin...



Bylo skvělé tam stát, pod těmito velikány
a těšit se z toho, že ještě odolali,
že krom šišek a pár spadaných větví,
jim na kráse za ten dlouhý čas nic neublížilo...



Takže jsem zase viděla všechno,
co jsem si narychlo vysnila,
i to, v co jsem nedoufala...


S kytkou borovicových větví,
s botami od bláta a zapadajícím sluncem v zádech
jsem se vracela navíc s pocitem, že i dvě hodiny blízko od domova
mi můžou rozsvítit den a z obyčejného udělat zase výjimečný...


I v tom nejtemnějším lese jde najít cestu k sobě ...