motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

pátek 29. ledna 2021

Když hoří nebe ...

Znáte ten pocit,
kdy vás někdy vnitřní hlas žene něco udělat,
i když se to nehodí,
i když rozum velí nejde, není čas?



Občas se mi to stává, možná čím dál častěji a přiznám se,
většinou podlehnu a rozum nějak obměkčím, 
tedy aspoň občas...


Přesně tak, jako jsem to udělala v týdnu,
kdy jsem vstala brzy
a i když vstávat nemusím na budík,
nějaký vnitřní hlas mě hnal ven.
I když bylo dost pod nulou a den se ještě pořádně neprobudil,
vyměnila jsem snídani za rychlý úprk zase nejbližší cestičkou na pastviny.



Už když jsem procházela úzkou cestou mezi domky,
věděla jsem,
proč mě ten hlas hnal právě sem.
Přece přivítat den,
spolu se sluncem,
co se ten den vyspalo do červánků,
abych se zase usmála víc a hned,
aby svět byl hezčí a v pořádku...


A tak i když mi zase ruce přimrzaly na spoušti,
aspoň chvíli jsem tam v mrazivém větru musela stát
a zase být v první řadě nejblíž nebeskému divadlu,
které se měnilo každým okamžikem.



Zírala jsem na kulisy brdských kopců,
 nad nimi letěly tmavé mraky , 
které v té červené záři vytvářely obrazy,
které stačilo jen pojmenovat...



Mám štěstí,
že teď mám na dosah východy i západy slunce,
které tak moc mám ráda
a doteď jsem mohla vždycky pozorovat jen jedno z nich.


Možná jsem zvláštní,
že mi stojí za to mrznout ráno na louce 
a zírat v mrazu k nebi.
Naučila jsem se ale radovat z maličkostí
a hledat zdánlivě obyčejné věci,
které mě potěší i třeba na chvíli 
a udělají den hezčí...



Vždyť v životě nejde o věci,
ale o okamžiky,
které jsou výjimečné,
mnohdy na dosah,
stačí jen chtít je vidět.
A pak i tmavé myšlenky zmizí 
a aspoň na chvíli je zase pusa od ucha k uchu.
Jen stačí chtít a občas neposlouchat rozum...


Den, který vám může změnit život,
 začíná každé ráno.

Nečekejte, že bude líp,
nebo že bude něco jednodušší.
Problémy budou vždycky.
Naučte se být šťastní zrovna teď,
protože jinak to možná taky nestihnete...



pátek 22. ledna 2021

Pravé moravské ...

   Dneska, takhle před víkendem,
udělám výjimku, neobuju Toulavky, nikam se nebudeme trmácet,
i když aspoň já ve vzpomínce překonám skoro tři sta kilometrů 
a skáknu z pod Brd zpět na Moravu...
Třeba přijde i vám vhod,
že budete mít nohy v teple
a když třeba zkusíte i můj odkaz,
budete mít i v břiše jako v pokojíčku...

Určitě mi dáte za pravdu,
že každá ženská, která chce udělat radost někomu,
kdo miluje klasická jídla a taky sladké,
tak sáhne po nějaké osvědčené jistotě z rodinné receptové kroniky.

Tak stejně i já,
milovnice pečení a různých klasických dobrot,
vsadím dneska na jistotu.
 Upekla jsem tyhle pravé moravské buchtičky, koláče,
říkejte jim zkrátka jak chcete,
u nás vedou asi jako Rumové jednohubky...


Ano, buchtičky, které jsou obyčejné a přitom úplně jiné...
 Z kynutého těsta,
které vlastně ani nekyne,
na Moravě se dělávají i na svatbu,
ale dokonale prý chutnají i kdykoliv v týdnu,
může jich být až šedesát a přece je jich vždycky zoufale málo...



Slibuji ale,
že je zvládne i ten,
kdo odmítá kynutá těsta dělat už ze zásady,
nebo jsou pro něj třeba tvarohové buchty moc obyčejné...
Já jsem prostě přesvědčená,
že výjimečné jsou a zaberou maximálně hodinku času,
což za tuhle dokonalou chuť v puse prostě stojí,
aspoň v tomhle zimním čase...


Tak koho jsem nalákala, zde náš rodinný recept:

kvásek: 9 lžic teplého mléka, 1 kostka kvasnic, 2 lžíce cukru
- nechat vzejít 
a vlít do připraveného:

20 dkg polohrubé mouky,
30 dkg hladké mouky
2 vejce
15 dkg sádla
15 dkg másla nebo Hery
sůl

Dovnitř: tvaroh, žloutek, cukr, vanilka, citronová kůra
 a rozinky naložené nejlíp v rumu předem :o)

Zpracovat těsto a IHNED dělat buchtičky, 
dávat na  pečící papír spojem dolů a netřeba je ani ničím potírat

Péct ve vyhřáté troubě na 200st asi 15 minut.
Horké namočit jen vrchní stranu do rozpuštěného másla s rumem
 a pak do cukru a s vanilkou

A pak už jen chránit vlastním tělem... :o)



Vyzkoušejte a posuďte,
tyhle rumové koláčky,
které jsou stejné a přece tak jiné...


Mám vyzkoušeno, že chutnají na Moravě i v Čechách úplně stejně,
v neděli i ve středu,
v lednu i v srpnu
 a zkuste sami,
že pusa od čerstvé buchty nemůže chutnat jinak než sladce
a navrátí úsměv i té puse, která se před tím třeba mračila...


Mějte se co nejlépe,
s pusou od cukru nebo i bez něho.
A když svět kolem zrovna bude ztrácet sladkost,
vzpomeňte si třeba na tenhle recept
a zkuste osladit život sobě
nebo třeba někomu vedle vás.
Za tu pusu od ucha k uchu trocha práce přece stojí, vždycky...


Když je život sladký,
poděkuj a oslav to.
Když je život hořký,
poděkuj a pracuj na tom, 
abys to změnil...


pátek 15. ledna 2021

Nutný brdský cíl ...

 Dnes vás vezmu na svůj první letošní výšlap,
kdy mi pár hodin dělali společnost jen batoh, 
zimní Toulavky, foťák a mapa neznámého místa...
Tak pojďte, beru vás do sněhové pohádky,
vystoupáme spolu na Brdský Olymp...


Na podzim jsem jej nestihla,
tak kdy jindy, než v bílé kráse ho nejít pokořit ?
Tenhle kopec mi dělá ten nejlepší výhled z většiny oken,
byl od začátku mým dalším magnetem v novém domově. Mám jej vyfocený snad stokrát,
jen chyběl obrázek shora...
Napadl sníh, takže plán byl jasný,
takže pojďte, jen my sami,
vystoupáme v mrazu na Plešivec...


Cesta byla snová, zimní kulisa dokonalá...


Jen se dívat a nefotit bylo pro mě nemožné,
takže obrázků bude zase víc než dost...





Stála jsem na skalnaté vyhlídce Čertovy kazatelny,
 prohlížela dokonalou scenérii hluboko pod sebou,
skoro jsem dýchat zapomněla
a přimrzající ruce na spouští nakonec ani nevnímala...





Ještě jsem poprosila slunce, 
aby mi trošku pomohlo
 a desítky kilometrů vzdálené vrcholky nasvítilo lépe.



Asi bych tam přimrzla, kdybych nebyla jen v půli plánované cesty.




Jenže tudy jít a nezaznamenat si tuhle bílou pohádku zkrátka nešlo...





Ještě jsem skákla zkontrolovat vládci Brd Fabiánovi jeho zahrádku,
představit si na kamenných stoličkách třeba i dvanáct Měsíčků
a pak jen lesními cestami zbývalo obkroužit celý Plešivec a mířit k domovu.





Cestou ještě jeden cvak, tedy asi deset, u Smaragdového jezírka,
tedy říkají to, já viděla sice jen bílou peřinu, 
ale zato dokonalou.



a pak už vážně a rychleji klikatou cestou dolů k civilizaci...



Před západem slunce se se mnou loučil, 
tenhle pro mě dokonalý kopec takto.


Dnes už kdykoliv kouknu z okna, vidím jej jinak,
stojím na vrcholku,
slunci a mrakům nejblíž,
na konci skal, kam už jinam vystoupat nejde...



Vím, že jsem tam byla zase v pravý čas,
vím, že jsem musela zase sama,
pomohl mráz, led i pravá bílá zima.
Aby zakryla tmu a vše bylo čisté, jasnější...
Jsem ráda, 
že tohle místo bylo ještě lepší než v představách,
kde se dá vidět nepředstavitelné
a potkat i jistoty, 
které mě pár let na všech cestách doprovází...


 Plešivec tak navždycky zůstane i pro mě Olympem tohoto kraje, 
navíc strážcem místa,
kde jsem pod ním našla svoje doma...

Ty nejlepší věci v životě jsou lidé které milujeme a kteří v nás věří,
místa, která jsme navštívili
a vzpomínky, které jsme si vytvořili navždycky ...