Za zvonečky bez cinkání ...

Posledních pár víkendů vychází aspoň jeden den zcela předpisově, jarně.

Ideální čas na výlet nebo vycházku.

Dlužím si sem uložit přesně jeden takový den,

který byl výletem za zvonečky...

Tentokrát jsme museli dojet dál,

takže na pomoc muselo přijít auto,

aby nás zavezlo kousek dál od našeho bydlliště.

Cíl, naší cesty bylo Rakovecké údolí.



Kus za Brnem je údolí,

kde kolem spěchajícícho potoka je výjimečné místo,

kde můžete vidět tisíce zvonečků...

Nejsou to zvonečky cinkací,

ale nejkrásnější zvonečky jarní,

prostě bledulky...





Nikdy jsem tady nebyla,

proto jsem tohle údolí chtěla prozkoumat

a projít se místy,

kde tyhle skvostné jarní kytičky rostou ještě úplně planě.

Bledule tady rostou nejvíc jen na jednom místě,

ale nebyla bych to já, aby mě stačilo dojít jenom sem.

 Takže jsme absolvovali tentokrát okruh,

který v cíli byl opět přes patnáct kilásků.

Přiznávám, že skutečnou délku jsem zamlčela hned na začátku,

protože by můj muž se mnou moje odhodlání sem jet, asi nesdílel...

Nakonec jsme byli rádi, že jsme zvolili delší trasu

a vyhnuli se cíleně průvodům lidí,

které jsme v jednom místě míjeli

a bylo jich víc než na hlavní třídě ve městě...

Měli jsme ale štěstí a pokochali jsme se těmito dokonalými kytičkami o samotě,

na místě, kde s námi zrovna nikdo nebyl...

Prostě jsem si zase jenom přála,

vyhnout se tomuto lidskému bláznění 

a tak se nám to nakonec i podařilo...

Bylo tam skvěle, jarně,

slunce svítilo vysoko,

vzduch voněl jarem

a do cíle jsme došli s pocitem,

že je někdy fajn si za jarní krásou i trochu popojet
a pár kilásků navíc ujít...

Tak užívejte i vy, výjimečnost těchto nejhezčích dní,

kdy všechno v tomto roce teprve vzniká,
ať je vám dobře a máte pořád slunce nad hlavou s modrou oblohou...



Příroda si bez člověka hravě poradí,
člověk nikoliv...

❤

Adrenalin potoční ...

Když na včerejšek nahlásili dlouho dopředu léto

a mě zase jednou vyšel volný víkend,

plán byl pro sobotu jasný.

Tentokát jsem zase narychlo, jak jinak, že,

vybrala trasu kolem neklikatejšího potoka, co jsem kdy šla...

Tahle cesta je určitě fajn,

ale spíš v době letní,

kdy desítky brodů přejdete suchou nohou

a možná byla v době,

 kdy turistické značky ještě byly na stromech, 

které i tady už dávno zničil Harvestor

a cesta kolem vody nepřipomínala místy spíš Ralye safari...

Když jsem hned zkraje, díky neznačení, musela volit jinou cestu,

čekal mě jako bonus sjezd po zadnici do téhle rokle.

Vzhledem k tomu, že její plocha, myslím zadnice,

je skoro totožná s plochou sáněk,

byla to jízda jako o vánocích,

jen s tím rozdílem, že já měla pak zadnici jako když sjíždím blátivou ralye.

Ale zase jízda to byla,

smála jsem se vážně dost.

No, kde se vám to stane a perete si kalhoty v potoce v březnu?

Úplně jako Popelka, jen oříšky a princ na koni chyběly.

Ale hned kousek dál čekalo tohle,

takže jsem s úsměvem na tváři věděla, že mě intuice nezklame

a bude to fajn jízda až do konce...

Kopírovala jsem dál koryto potoka

a hledala zachovalé klády přes něj,

protože brodit v březnu už vážně nebylo mým plánem.

A že těch klád bylo,

nic pro ty, co se bojí,

občas jsem měla staženou tu svoji, už sluncem vysušenou zadnici i já.

Ale ta voda, to ticho...

dokonalost...

Tohle údolí je plné starých mlýnů,

co v nich už dávno nic neklape

a jejich zašlou krásu připomínají jen mlýnská kola...

Ale jeden, na nejkrásnějším místě,

ten se mi vryl do paměti navždycky...

Jdete úplně sami údolím a pak se před vámi otevře velká louka rozrytá od divočáků, 

uprostřed stařičké jabloně,

žádná příjezdová cesta

a před vámi tohle pohádkové stavení jako z Troškovi pohádky...

A tak jsem tam chvilku postála a kochala se tím místem

a myslela na ty, komu asi stavení patří, jaké mají štěstí...

A dál zase přes další můstek pro ty, co se nebojí

a zase zvláštní místo,

tahle skála, co je jako by ji někdo její boky uždiboval

a stromy jsou do ní roky zaklíněné tak,

že jsou její součástí.

Tohle divoké údolí,

je plné úžasných míst

a každým šlápnutím můžete najít nějakou zvláštnost, jen když budete trochu chtít...

Při zdolání poslední, asi nejadrenalinovější klády,

jsem míjela tuhle směrovku,

kterou jsem prostě musela taky zdokumentovat.

Myslím, že je víc než výmluvná.

Že tady, na téhle cestě zažijete kde co

a místy přijdete i o boty...

Dál na mě čekala poslední část cesty,

nahoře na vrstevnici nad údolím.

Oproti cestě v údolí, je to celkem cesta jako dálnice,

zase jíná,

plná kamenných polí

a jiných jarních pohlazení...

Došla jsem až na místo,

kde se koná každoročně vítání jara

a přišla jsem, jak jinak, přesně v okamžiku,

kdy tam na mostku nad tímhle zvláštním potokem,

zapalovali Morenu.

Počkala jsem chvilku,

než tohle znamení odcházející zimy zmizí za zatáčkou

a vydala se do cíle své cesty.

Ale co by to bylo za cestu,

kdyby nebyla zase srdcová, že?

Takže...

Mám ho,

zase bez hledání, prostě jenom na mě čekalo,

protože před časem jsem si přála,

mít jedno,

co bude moci být pořád se mnou,

takže ho prostě mám, jedno kapesní...

Děkuji vám od srdce se srdcem,

že jste měli chuť vydat se zase se mnou

a tuhle delší trasu pročíst až do cíle,

protože ve skutečnosti jste šli se mnou už včera...

Mějte se krásně, slunečně,

jarně...

Myslím si, že každý, kdo se usmívá,

automaticky i lépe vypadá ...

❤

Vytahovat jaro ...

Ještě sem dlužím jedno toulání,

kdy jsem si minulý týden vymyslela jeden rychlo výlet.

Rozhodla jsem se, 

že to jaro prostě vyvolám,

i když předpověď ani teploměr jaro vážně nepřipomínalo.

Když jsem vystupovala tentokrát na nádraží,

slunce se schovávalo a vítr připomínal spíš únor.

Vydala jsem se ale odhodlaně cestou za město,

do kousku stepi mezi poli,
na jedno výjimečné místo.

Chtěla jsem možná trošku popostrčit jara čas

a vidět první fialkové zvonečky Konikleců jinde, než jsem zvyklá.

Ze začátku jsem se už začala bát,

že tenhle termín asi byl vážně ještě brzy,

protože po zvoncích nebylo ani vidu.

Ale stačilo jen vyjít menší kopeček

a tam se mi první krasavci,

deroucí se starou trávou ukázali.

Našlapovala jsem opatrně, 

abych tuhle dokonalou, chlupatou krásu neponičila.







Připadala jsem si občas jako blázen,

když jsem v té zimě,

s přimrzlými prsty na spoušti zaklekávala blíže zemi,

abych byla schovávajícím se květům co nejblíž.

Ale stálo to zase za to,

sice nebyly rozkvetlé,

ale mě to prostě zase stačilo,

vidět je na tomto místě,

kde jsem nikdy předtím nebyla.

A ještě zase jeden zázrak pro mě,

vlastně dva,

jeden v podobě jediného suchého slunce Pupavy, co přečkalo celou zimu
a já jsem ho viděla až tady od doby, co jsem byla malá.

 No a druhý bonus?

Poslední dobou mi dělají na mých cestách doprovod pravidelně srnky.

Vídám je s železnou pravidelností,

tentokrát se mi na místě neukázaly,

ale stejně byly se mnou, minimálně tedy jedna.

Zjistila jsem to ale až doma,

na téhle fotce,

kde jsem chtěla vyfotit jednu rozhlednu,

kam jsem kvůli počasí už tentokrát nestihla zajít
a místo pohledu z výšky,
mám srnku v běhu...

Takže mě to potěšilo ještě i doma,

že i tady mě holky přišly podpořit

navzdory mrazivému větru.

A já už teď vím, že se tam určitě ještě vydám, 

kouknout do kraje z výšky ptačí.

Až přijde zase správný den, nastane pravý čas,

stejně jako tenhle, na vytahování jara ze země...

Všude kvetou květy pro ty,
kteří je chtějí vidět...

❤