Čekání

na jaro si nejlíp vychutnám, 

když můžu jen sama v tichu zaběhnout do lesa
 a tam načerpat další sílu pro život v "lidském cvrkotu".

Protože jsem denně v práci obklopena velikou spoustou lidí, 

tak možnost být jen sama v tichu, je pro mě tím nejlepším načerpání energie, kterou znám.

Naštěstí bydlíme tam, kde do lesa a daleko od lidí máme pár minut.

Takže jak můžu- zdrhám :-).

Pokud zrovna nevychází počasí, nebo klasicky jako většina-nestíhám,

energii mi spolehlivě dodá něco vytvořit rukama,
ideálně za málo peněz- spousta muziky ;-).

Mám ráda jakékoliv ruční práce, ale nejvíc- cokoliv aranžovat, zvelebovat,
 pokud možno v co nejpřirozenější formě.

Miluju kytky, ale nerada je trhám, protože nejlépe jim to myslím sluší v přírodě, 

proto tvořím nejvíc vazby, co nevadnou...

Tak vyhlížím jaro a přivolávám je i na vchodových dveřích.

Nebo v kuchyni, kde jako správná mamina, řádím nejvíc ;-) .

Tak ať už to jaro přijde teď, nebo až za pár dní, tak já už se těším,
tak jako ty včelky v únoru ;-).

Brnooooo ...

Jsem dnes prošla jinak než obvykle.

Místo běhání po obchodech jsem tentokrát volila jinak.

 Uhnula jsem kousek od hlavních ulic,

tam kde se zastavil čas.

Je to zvláštní, že v tak velkém městě je jen kousek od ulic, kde to tepe, ticho a klid ... 

Vždycky si říkám, že nechápu, jak je možné, že kdykoliv,
i ve všední dny, jsou ulice plné, "šaliny" k prasknutí narvané snad kdykoliv...

A všichni někam šíleně spěchají a tváří se hrozně přísně.
Taky jste si někdy všimli, že my se u nás usmíváme žalostně málo?

Snad je to tím, že nemáme to moře ;-) ,
přijde mi, že kdykoliv jsem byla ve světě, lidé byli víc milí, srdeční, úsměvem nikdy nešetřili...

Je to hrozná škoda. Říkám, že úsměv nic nestojí a ještě třeba někoho potěší.
Proto to praktikuji docela pravidelně, hlavně v mé práci, kde denně vidím spousty lidí.

Občas vyvedu dost lidí z rovnováhy. Počínaje jenom tím svým úsměvem "od ucha k uchu"
 na přivítanou, konče popřáním hezkého dne, když lidé odchází...

Dost často se tím bavím, jak obyčejné přání hezkého dne lidi vykolejí,
 většinou ale tím z "bubáka" vytvořím úsměv na další tváři, i když někdy jen na chvilku...
A už proto mě to baví...

A tak jsem se dnes toulala po Brně jinde než obvykle



 a usmívala se aspoň na modré nebe bez mraků ...

Tak až někdy i vy zase půjdete ulicemi, které jste prošli už tisíckrát, 

zvedněte hlavu výš, tam nahoru ke střechám a nebo až do nebe- usmějte se, 

už jenom pro ten okamžik, který už nikdy nebude stejný ...

My čekali jaro a zatím ...

se vrátila zima ...

U nás tedy spíše strašila,  ale prvním poslům jara

se sněhové krupky a ledové kapky jistě nelíbily,

stejně jako nám, co vyhlížíme sluníčko...

                                                                sluníčkové Talovíny...

dokonalé Čemeřice... 

krása květů, vyrůstající z ničeho...

a klasika... něžné Sněženky

Zázraky přírody, co ani rozmary počasí nezničí...

O lásce ...

Pravá láska je jen jedna,

ale existuje tisíc napodobenin.

 ♥ 

 ♥ 

Láska spočívá v tom,

smířit se s nedostatky toho druhého.

 ♥ 

Zamilovaný je ten, kdo je ochoten vsadit vše do hry lásky

bez záruky na štěstí.

 ♥ 

 ♥ 

Nebýt milován je smůla,

ale nemilovat, to je neštěstí.

 ♥  ♥  ♥ 

 ♥ 

Nejupřímnější je ale vyznání, které nikde neopíšete...

 ♥ Ať vás láska nikdy neopustí.  ♥ 

Láska na jeden den ...

Přiznám se, že nemám moc ráda tzv.povinně oslavující dny,

jako třeba Silvestr, nebo blížící se novodobý den lásky - Valentýn.

Samozřejmě že mi udělá radost, jako každé ženské, že dostanu třeba kytku, 

ale vadí mi to, že to není vlastně jen tak, kvůli momentálnímu nápadu,

pocitu toho, kdo ji věnuje, i když jistě z lásky ;-) .

Přijde mi, že je okolnostmi a všudypřítomnou reklamou spíš donucen k nějakému činu ;-)
a to právě v tento jeden den v roce .

Všichni jsme přesvědčováni, že je to den plný lásky, úsměvů 

a tak vlastně nepovinně- povinně podléháme komerci
a nakupujeme a obléháme květinářství.

Taky každoročně podlehnu, ale ve skrytu duše doufám,

 že se to kouzlo dne plného lásky co nejvíce přenese i do ostatních všedních dní.
 Že dokázat, že nám na někom záleží není přece o hmotném dárku.
 Že je fajn, když nás k tomu netlačí okolí,
ale umíme dát lásku najevo vždycky, kdykoliv a napořád ...



A tak přeju spoustu zaláskovaných dní sobě i vám všem  ;-) .

Až děti odejdou ...

 Nanečisto si zkouším tento týden.

Jedno z mých dvou zlatíček je poprvé za 13 let na týden mimo domov.

A musím říct, že je to dost zvláštní situace, doma je tak divně, prázdno, 
někdo chybí a moc...

Přemýšlím nad tím, jaké to jednou bude, až odejdou navždy 

a dají se na cestu životem jen po svých kolejích...

Všechno strašně letí, před časem byli tak malincí a teď...

Jenom je mi líto toho, že pořád někam spěcháme...
 Jenom se ty naše poklady narodí,

pořád chceme: aby už..., a až bude...těšíme se pořád na dny další

a mnohdy nám mezi prsty proplavou ty, které žijeme teď...

Přemýšlím nad tím, jakou jednou zvolí cestu a
 jak daleko budou od bodu svého životního startu.

Moc bych si přála, aby až jednou zůstaneme doma jenom dva, 
abych ničeho nelitovala.

Že jsem jim třeba špatně ukázala směr v životě, 
nebo jsem je málo naučila prosadit se v životě.

Ale nejvíc ze všeho, že jim zkříží cestu někdo nebo něco, 
kvůli čemu zapomenou na to,

co jsem je s nejlepším vědomím učila já.

Ale hlavně bych si ale ze srdce přála, aby ať už zvolí jakoukoliv cestu, 
byli v životě šťastní,

spokojení a nebudou muset nikdy žádného kroku v životě litovat...

Vdolky nebo koblihy?

Nikdy jsem moc nechápala, co je vdolek a co kobliha.
Mám pocit, že co domácnost, to názor, stejně jako lívanec X palačinka :-).

Řekla bych že vdolek je pečený a kobliha je smažená.

Ale co s tím, co je plněné a co prázdné?

Už od dob mé babičky bývaly u nás vdolky ty prázdné, jenom těsto.

Pokud byly třeba k čočce, pekly se na plechu, pokud na sladko, smažily se na oleji.

No a o nich bude právě dneska řeč :-).

Protože ty klasické , tedy asi koblihy- uvnitř s marmeládou, 

se dělaly dnes na masopust a ve větším vydání pak koupíme v každé dobré pekárně.

Tak já přináším ty prázdné, s dírou uprostřed, jak jsme dělali s naší babičkou.

u nás smažené vdolky:

Recept je za ty roky zjednodušený na moderní hrnky, 

ale chutná jako kdysi...

Takže,rychle,stručně:

1 hrnek mléka,1 kvasnice,2 lžíce cukru- nechat vzejít kvásek

Přidat k:

3 hrnky polohrubé mouky, 4 lžíce cukru, 6 lžic oleje, 2 žloutky, van.cukr, sůl

Klasicky zpracovat, nechat vykynout těsto.

Vyhazovat lžící jako na buchty, udělat bochánky, nechat asi 15min.kynout.

Než hodíme do oleje, prsty od středu vytáhneme uprostřed díru skrz ;-) 

Potom v rozpáleném oleji smažit z obou stran-jde to rychle.

A po odsátí na ubrousku pak mlsáme s tím co máme rádi...

Třeba tvaroh s ovocem v létě, povidla s tvarohem, nebo se šlehačkou v zimě ;-) 

U nás ale vedou stejně ty podle babičky- s rozdušenými jablky,

rodinný recept, jablíčka které zavařujeme už na podzim a jsou jen pro toto báječné,
ale brutálně nedietní jídlo ;-) 

Takže za mě, vůbec ne dietní, ale dokonalé v každém kousnutí...

PS: čím to je, že ty nejméně dietní jídla jsou táááák báječné ;-) 

Fajn čtení

Taky míváte při čtení pocit, že žijete příběh který vám míjí v řádcích před očima?

Já podle toho většinou poznám knížku, jestli mě zaujme, nebo jsem sáhla vedle.

Měla jsem období, kdy jsem nečetla vůbec, poslední roky se ke knížkám vracím ráda.
Možná občas jako útěk před starostmi a skutečností...

Mám ráda vůni knihkupectví a bílé stránky nových knížek, které nikdo ještě nedržel v ruce.

Jsem možná staromódní, ale proto nemůžu mít žádné čtečky, ani si stahovat knížky do počítače.

K mému štěstí proto pro takové blázny jako jsem já, máme staré dobré knihovny, kde se můžu vyřádit aniž by naše rodina umřela hlady :o).

Když mám štěstí ve výběru, jsem schopná jít spát i nad ránem.

Dávám sem tip na poslední "úlovek" který se mi líbil moc.

Navíc mě v tomto únorovém čase přenesl k moři, do mého oblíbeného Řecka.

Konkrétně na Krétu, kam přijíždí mladá Angličanka, aby se dozvěděla skutečnou pravdu 

o rodině své maminky, o které do té doby neměla tušení.

O tajemném ostrově Spinalonga - odkud roky nebylo návratu.

Pohodová knížka o skutečných událostech a lidech, kteří se díky nemoci
museli roky navždy vzdát v životě mnohdy všeho a všech...

                                                                                         

"Mnoho věcí, které ovlivňují a mění naše životy, přichází z čista jasna.

    To, co se nám ale přihodí, ovlivňují ve skutečnosti především činy našich bližních a předků".