Spletla jsem se ...

Když jsem před týdnem psala svůj poslední příspěvek, byla jsem přesvědčena, 

 že skončit tady s psaním, uchováváním obrázků, co mě zaujaly,

skoncováním s touláním a samotou uprostřed lesů a polí,

je nejlepší a jedna z mála věcí, ve které jsem si jistá...

Možná souhrou náhod- nenáhod,

spoustou čtyřlístků a kamenných srdcí, co se mi za poslední dny zase před očima objevily,

nebo možná je to letošním výjimečným jarem,
kdy se mi zdá všechno rychlejší, voňavější, barevnější, kdy slunce pálí jako o závod,
jako by chtělo aspoň jednou jaro přeskočit hned do léta...

Já jsem se za poslední dobu možná naučila tohle všechno vnímat nějak intenzivněji

a díky tomu všemu jsem si nakonec uvědomila, že i když se cítím sebehůř,

tak tyhle zdánlivě obyčejné věci mě naopak jako jediná pomocná síla dokáže zvednout

a já můžu zase dál...

Pomalu, trochu jinak, ale s vírou, že bude zase dobře,

jen chtít a nic nevzdávat...

Že by bylo škoda tuhle krásu všude kolem nevidět a myslet, že nadobro i nebe zčernalo...

Není to pravda...

Možná vážně mám schopnost vidět neviditelné a vnímat neslyšitelné...

Snad, možná, někdy, aspoň občas, trošku...stačí si spíš jen přát a chtít...

Mám ráda tyhle výlety, které mě napadají spontánně,

v rychlosti, vždycky mě ale s jistotou pohladí a nikdy nezklamou...

A tak vás zase zvu, na jednu z mých dalších cest,

kdy jsem se vydala příznačně po kolejích, kdy jim, stejně jako v životě, nevidíte konec...

A kdy si jen přejete, aby vás dovedly správně...

Když jsem tam tak stála, zaujal mě jeden fešák, 

co se vydal stejnou cestou jako já...

Uvědomila jsem si, jak jsem oproti němu vlastně ve výhodě,

že já ten svůj cíl aspoň v dálce tuším, 

kdežto on to prostě jen nevzdává a jde dál i přes překážky ...

Už jste si někdy všimli, že co šneček, to jiný domeček?

A pak že jsou všichni stejní, nejsou, stejně jako my...

Uvědomila jsem si, jak těžké je jít po obyčejných kolejích,

stejně jako v životě, člověk musí dávat pořád pozor, aby neuklouzl...

A tak mě ty koleje nakonec spolehlivě zas do slunce vyvedly,

kde svět byl hned hezčí a snad se i čas tady vrátil zpět...

Takže jsem si tady na chvilku sedla a vnímala zvláštní stopku na tomto místě...

A když jsem zavřela oči, slyšela jsem houkající vláček a dámy a pány v koloboucích 

a kluky, co drží cukrkandl v ruce a mávají z oken plných páry...

A taky jsem přemýšlela nad tím, že mám vlastně v životě štěstí,

že můžu chodit kde jen chci, že se umím dívat kolem sebe,

snít a těšit se z maličkostí...

A i když někdy nejsou všechny dny zalité sluncem,

pro ty chvíle, kdy věříte, že zase slunce vysvitne,

stojí za to si počkat třeba na lavičce u kolejí, co nikam nevedou...

A když uvěříte,

tak až kouknete vedle do trávy,

vždycky se tam i čtyřlístek objeví...

Třeba pro tu jistotu, že se vážně povede všechno, co jen budete chtít...

Stejně jako já už teď vím,

že zkusím pokračovat v tom, co mě těší už nějaký čas

a třeba svým pohledem na svět potěším i někoho kolem...

A třeba se sem občas budete vracet a budete zvědaví jako já,

kolik úžasných kamenných srdcí se mi do života ještě připlete...

PS: Mám pocit, že poslední dobou se jejich počet rapidně zvedá,

snad proto, abych nic nevzdávala, abych věřila, že bude dobře, 

nebo prostě jen proto, že bych si je přála...

Nedivím se, přeju si je vždycky, na každé cestě,

takže jen děkuji a jsem vděčná...

A vám děkuji taky, z celého mého srdce,

že jste zase měli chuť číst a jít se mnou snad správným směrem...

Člověk by nikdy neměl přestat věřit a snít,

protože bez snů by nebylo splněných přání...

 ❤