Barevné ráno ...

Mám ráda rána,

když se den probouzí.

Mám štěstí, že můžu denně vidět přímo svítání

a vychutnat si tak každý den od úplného začátku.

Svítání vám třeba ukážu zase příště,

dneska vám nabídnu ráno, kdy se slunce schovalo, 

ale stejně bylo pro mě barevnější, než kdy jindy...

Hned na začátku, když jsem sbíhala do údolí,

obklopilo mě tohle zelené království...

Tohle místo mám moc ráda,

tyhle staré kořeny, co drží cestu úvozem,

vždycky se u nich musím zastavit.

Letos je snad všechno tak nějak víc zelenější,

tráva vyšší,

teď i vody víc,

někde bohužel až moc..

 To ráno se slunce schovalo 

a tak jsem předpokládala i to,

jaký obraz v údolí na mě čeká.

Ale o tom právě ten život je,

že nic není v životě jisté,

tedy ani pohled, který na mě hned za první zátočinou čekal... 

  

 Tohle prostě člověk nečeká, když zapomene na to,

že se postupem času a čarováním jarního slunce,

ze zeleného lánu stal nekonečný fialový zázrak...

  

   Něco se mění,

ale podstatné zůstává.

 Jako třeba tahle lesní cesta,

dlouhá, středem údolí...

Změnila se stráň vpravo,

kde zmizely smrky,

ale hlavně tenhle pohled vlevo,

zase jiné pole,

jiný zázrak zelené přeměny...

Naše údolí se letos totiž proměnilo v pravé "Kouličkové ".

Fialový zázrak už je za námi a teď ještě bílý, cibulový...

A tak jsem tam stála, pusu od ucha k uchu 

a krom tohoto úžasného pohledu na nikde nekončící voňavé pole,

mi k ranní dokonalosti chyběl v batohu snad jen chleba s máslem...

Bylo skvělé tam stát, vnímat tu štiplavou vůni

a poslouchat koncert bzučících včel.

Stála jsem tam na kraji pole,

pro někoho jen obyčejného s cibulí.

Přehrávala jsem si dnešní překvapivé fialovo bílé obrazy 

a i když slunce bylo schované za mraky,

tak mě tam uvnitř stejně hřálo.

Viděla jsem to, co jsem nečekala,

čekalo na mě to, co jsem dřív neviděla

a přesně tohle všechno mi k rannímu pohlazení úplně stačilo...

Někdy je prostě lepší nic nechtít, nic si nepřát 

a nechat život, aby nás překvapil

a nakonec stejně dostaneme to,

co si právě v ten správný okamžik zasloužíme cítit, vidět, prožít...

Přestaň čekat na nový rok, na pondělí,
na někoho, na svolení,
na život...
Štěstí totiž přijde tehdy, když na něj právě přestaneš čekat

a co nejlépe využiješ každý moment,

ve kterém se ocitneš...

❤

Slavit s Oslavou ...

Nevím, jak to vnímáte vy, ale mám pocit, 

že se kolem mě nějak zrychluje čas...

Každý z nás měl myslím tohle jaro nezapomenutelné dny,

možná týdny, měsíce.

Já mám pocit, že u mě to byly snad i hodiny...

Kupí se mi tady obrázky, co jsem si zaznamenala jako vzpomínku

na ty nejhezčí hodiny z letošního jara,

co jsem sem ale dát nestihla v pravý čas.

Ale kdo vlastně určuje, který čas je ten správný,

takže sice opozděně o víc než 14 dní,

ale přece...

Zvu vás se mnou oslavit můj narozeninový den,

prožít ho tak, jak jsem si vybrala jen já sama.

Tak pojďte, projít se spolu se mnou místy, 

kde sice nebyly žádné oslavné ohňostroje,

ale bylo tam všechno to, co mě ten den potěšilo víc, 

než velkolepé oslavy a hromady dárků...

 
 

Zase jsem začala jízdu vlakem,

jak jinak, než zcela privátním.

A pak už jen já, moje Toulavky

 a dlouhá cesta z Velkého Meziříčí přede mnou...

Celou cestu mi dělala společnost jen jedna kráska,

dokonalá řeka Oslava...

Šla jsem údolím po silničkách a přes louky, co jsou snad jen pro blázny jako já,
co chodí všude pěšky...

Občas se mě někdo zeptá,
proč raději nevolím přemisťování na kole?
Vždycky odpovídám, že kvůli mému věčnému kochání se
a zastavování kvůli zachycení teď a tady,
 by mě stejně předhonil i kdejaký slimák...

Navíc já nechodím proto, abych zapisovala rekordy v kilometrech.
Chodím proto, abych zkusila cesty, které jsem většinou nikdy neprošla,
viděla to, co vidět můžou všichni,
jen možná občas nevidí...

Jako třeba tohle staré stavidlo, schované za hradbou kopřiv,
co se zalíbilo pavoukům a spřádají na něm svoje sítě...

Nebo tenhle obří srdcový kámen, co ležel u cesty...

Nebo jednu staletou stavbu,
schovanou v lese,
kam ani cesta už nevedla,
tedy pro většinu,
pro mě je každá neznačená cesta výzva
a cesta do nebe pak dvojnásobně...

Stálo to ale za to,
vyškrábat se až k mrakům



a žlutou cestou mezi Vlastovičníky dojít až na místo,



kde jsem se mohla staletí vážně dotknout,
dotknout se skutečného hradu.




Co na tom, že Templštejn už je jen jedna rozbořená zeď,
ale byla jsem tam a viděla jej.
Vyšplhala jsem až do mraků a skoro jsem se jich mohla dotknout,
kdyby mezi námi nebylo tohle hluboké údolí...




Snad to bylo tím hřejivým sluncem nad hlavou, snad tou žlutou skluzavkovou cestou zpět ,
tak jsem si ani nepřipouštěla tu okolní zkázu smrkových lesů,
které je jen kousek od nás víc než dost...

Vrátila jsem se zpátky k řece,

aby mi další kilometry do cíle udávala směr...

Prošla jsem desítky dokonalých luk,

míst v tichu, které bylo snem každého chataře..

Ano bohužel už jen bylo...

Až do doby, kdy i tady milimetrový černý brouček,
co likviduje tvář našich lesů,
změnil místo, prostor,
změnil ráz místa
a z chatařského ráje vzal nadlouho to nejvzácnější-
zelenou hradbu stromů nad střechou...

Ale dokonalé louky na dosah tu zbyly
a spěchající voda
a nejkrásnější hudba na splavu,
to všechno tady ještě zůstalo,
pro chaťáky i pro všechny, kteří přijdou na tohle skoro bohem zapomenuté místo ...

U téhle pěnivé krásy můžeme postát trošku dýl,
máme ještě dost času a cíl je na dohled...

Už tam skoro budeme,

jen mě zastavila ještě tahle stará jabloňka ,

co to taky nevzdala,

neuschla a ještě na konci května se rozhodla vykvést...

Tahle směrovka na konci světa mě taky pobavila,
dálnici by tady vážné málo kdo asi hledal.
Na silničce, kde projede jedno auto snad za týden...
Ale zase je vidět, že Praha i Brno jsou odsud překvapivě jedním směrem,
no kde tohle uprostřed polí a luk a na území nikoho uvidíte?

No a jsme na konci...
Já došla spokojená se svou privátní oslavou dne,
kdy jsem dárků dostala požehnaně
a počasí na ní by bylo snem každé párty agentury.
Snad nevadilo,
že jsem vás pohostila "jen" dokonalými barvami
a pocitem,
že jste oslavili se mnou můj den tak,
jak jsem si vysnila...
Děkuji za doprovod,
děkuji, že jste oslavili můj den se mnou,
vážně mi nevadí, že opožděně,
protože :

Štěstím člověka je najít v každém dni okamžik,
který stojí za to si zapamatovat...

Tak snad to bude dneska třeba tenhle narozeninový výlet,
který nabízím vám
a pro mě bude dárkem,
že jste měli chuť ho se mnou prožít
a kus svého času jste věnovali mně jako dárek nejcennější ...

❤