motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

sobota 30. července 2022

Chvíle pro sebe ...

 
Po dlouhé době vás vezmu zase s sebou,
na místo, které mi v běhu minulých dní utkvělo v paměti,
bylo pro mě ten den tak jiné, tak výjimečné,
proto si jej musím i tady poznamenat.
Jistě znáte ten pocit,
když máte dojem, že čas a dny běží tak splašeně,
že čím víc chcete být pánem svého času,
tím víc vám protéká mezi prsty...
Nedaří se vám nic z toho, 
co si plánujete,
všechno je jinak
a čím víc chcete,
 tím víc je všechno naruby...


Tak přesně uprostřed tohoto "nenormálna",
jsem se ocitla ve městě.
Vy, co sem chodíte pravidelně víte,
že zrovna nejsem ten typ,
který se rozplývá mezi stovkami lidí,
ale vím, že jsem právě tady,
v Berouně, prostě být ten den měla...


Měla jsem za sebou jednu povinnou lékařskou prohlídku
a i když jsem si vyslechla kladný výsledek,
věděla jsem,
 že k dokonalému pocitu pohlazení tam uvnitř, mi ještě něco schází...



Nikdy jsem tady nebyla,
ale moje kroky mě přesto vedly celkem spolehlivě.
Stačilo odbočit jen pár kroků od centra největšího lidského hemžení
a já věděla, že tyhle obrázky jsou ten den přesně to,
co jsem potřebovala vidět...



No, tak jen račte vstoupit, je pro nás všechny otevřeno i teď...


Maličká zahrada,
kus ráje uprostřed města,
kde cesty hlídají andělé



i duch zahrady,


kde jsou stromy plné ptáků,
kteří nejsou slyšet,
ale nikde na světě stejné nenajdete...




Nabízím místo vedle sebe,
jen chvíli se posadit,
nic a nikoho neřešit,
jen v tichu pozorovat tenhle maličký kus zázraku a být, 
sám za sebe, pro sebe
a pro všechny, kteří mají chuť si na chvíli sednout vedle mě
a vnímat svět podobně...




Tady se nešlo mračit,
ale kdyby náhodou přece jen byste nemohli najít uvnitř sebe barevno,
stačilo si stoupnout před duhu
a svět se změnil,
aspoň pro tuto chvíli
a to přece není vůbec málo...



Někdy stačí jen najít vůli a udělat pár kroků vedle,
odbočit z prošlápnutých cest,
podívat se na zem jinak,
nebo taky vzhůru...



Všímat si maličkostí
a všeho, co dělá nás v tom našem rychlém světě,
 aspoň na chvíli šťastnější...


Proto se nikdy nezapomínejte dívat na svět aspoň občas jinak,
nikdy nezapomínejte na to,
co dělá radost vám 
a pak i třeba ten kousek radosti zkuste poslat dál.
Třeba zrovna jen kousek od vás je někdo,
kdo bude rád,
že díky vám na chvíli vnímal svět jinak,
začal vnímat zase barvy,
když před tím věřil jenom v tmu...


Děkuji vám všem,
kteří jste mi věnovali to nejcennější co máte,
tedy váš čas...
To vědomí,
že vás třeba zaujme mých pár myšlenek v řádcích tady
nebo obrázky kousku jednoho "obyčejného" města,
které lze vidět i jinak, 
jen když si to dovolíte,
je pro mě neskutečnou odměnou...

Dávejte na sebe všichni pozor,
nezapomínejte na sebe i na všechny, které máte rádi
 a věřte, že máme vždycky v životě na výběr,
že můžeme vidět věci jinak než se zdají,
že i ty barvy budou vždycky víc než tma,
 ale všechno je to jen a jen na nás...


Když nemůžeš, dej si pauzu a odpočiň si tak dlouho,
jak potřebuješ, ale když nepřestáváš věřit, nikdy to nevzdávej.
Vzdát se totiž můžeš vždycky, s tím není kam spěchat,
ale nikdy přitom nezapomeň-
 že zázraky se rády dějí až na poslední chvíli...



sobota 9. července 2022

Málem jsem zapomněla...

...na psaní, na obrázky,
co je potřeba si tady doplnit jako kroniku mého žití.
Málem jsem zapomněla, jaké to je,
vyměnit povinnosti a nutnosti,
za pár hodin jen a jen pro sebe,
jen pro můj pocit vnitřního štěstí,
pro obyčejné bytí, pro pohlazení jen uvnitř mě...





Ještěže mám vedle sebe osobního strážce,
který mě zná a ví,
který rozezná,
když mi svítí červená kontrolka mých vnitřních baterek,
kdy je nejvyšší čas jít jinak...
Tentokrát právě proto byl mým hnacím motorem právě on,
abych se vydala vstříc letnímu dni
a doplnila energii tam, kde to bylo pro mě vždycky jistější, 
než všechny nabíječky světa...


Vydala jsem proto před pár dny brzy ráno,
vstříc cestě neznámé,
jen s jasným cílem- potěšit hlavně sebe.


Tak pojďte se mnou,
třeba z té mé cesty budete mít nakonec fajn pocit i vy...


Za poslední roky jsem prošla spoustu cest,
vedly různě,
na různých místech naší malé zemičky.
Šla jsem po skalách i přes řeky,
míjela potoky,
scházela do údolí
a stoupala zpátky až k mrakům.



Všechny většinou měly ale společné jedno-
aspoň část projít po klikatých cestách lesních.
Stejně tomu bylo i tentokrát
a protože těch zelených velikánů není pro moje oči vůbec nikdy dost,
celá cesta vedla pár hodin jenom mezi nimi.




Baví mě cesty,
které jsem nikdy neprošla,
dopředu nikdy nevím,
co mě čeká...



Právě pro tu tajemnost,
ráda se nechám překvapit,
žádná přání,
jenom pohladit a s vděčností poděkovat...



Nikdy mě nepřestane udivovat hra světla a stínu,
okamžiky,
které nejde zopakovat,
minuta,
co je jen teď,
pro moje oči a můj hledáček foťáku...




Nejinak tomu bylo i tady,
šla jsem hodiny tichem zase,
seděla na kládách,




míjela ty nejlepší zahrady,
co by žádný architekt nezvládl,




a nechala jsem se po dlouhé době vtáhnout do tohoto lesního světa,
kde strojenost nemá místo,
jen přirozenost a "obyčejnost"
pod letní oblohou...




Je skvělé jít a neřešit zase po čase vůbec čas,
ten věčný motor,
který nás životem žene
a mnohdy tlačí víc,
než bychom chtěli...


Jsem ráda,
že jsem se na tuhle cestu zase vydala,
že jsem nezapomněla úplně,
že jsem dokázala alespoň uvnitř ten můj vnitřní čas zpomalit
a hlavně jej na pár hodin zase nevnímat.


Je důležité,
abychom nezapomínali na to,
jak je nutné, uchovat si jen a jen pro sebe čas.
Okamžiky závislé jen a jen na našem vnitřním přání,
jen na tom,
jak je vyplníme,
abychom se potěšili,
abychom si hlavně ty naše vnitřní baterky k žití nikdy úplně nevybily...


Netrap se minulostí,
nestrachuj se o budoucnost a s vděčností žij přítomným okamžikem,
protože život ti stejně předloží vše přesně podle předem určeného scénáře...