motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

sobota 9. prosince 2017

Bezmáslová vánočka ...

Zase jsem jednou zkusila něco nového,
někdy jindy, v neobvyklou dobu,
podle nového receptu...
Každý rok peču v době adventu a kolem Mikuláše -Štolu.
je to rychlá varianta místo náročnější vánočky...

Letos jsem narazila ale na další výzvu,
recept na vánočku, kde není ani gram tuku.
Nemusím určitě popisovat, proč mě v době ceny másla 55 Kč tedy tolik zaujala...
Náhradou je tam ale obyčejná smetana na šlehání- šlehačka...
Tudíž by to mohla být vlastně i 

Šlehačková vánočka

jinak na rozpisu není nic zvláštního,
je potřeba jenom:

0,5 kg hladké mouky
1/4 l šlehačka- tekutá z kelímku
1 kvasnice
50g cukru
2 vejce+ 1 bílek / žloutek na potření/
sůl

Nakonec hrst rozinek 
a mandlových plátků -až nahoru...

Já jsem nechala kynout asi jen 1,5 hodiny, bez promíchávání těsta.
Když peču klasickou vánočku na vánoce, běžně promíchávám i 2x 
 a nechám znovu kynout i 4 hodiny.
Nyní jsem to neudělala a nakonec jí to nijak na kráse, ani na chuti nic neubralo...
Pletla jsem tentokrát naráz z osmi pramenů,
běžně pletu z devíti, každé patro zvlášť...
Potom nechat ještě asi hodinku kynout na plechu,
 nakonec pomazat žloutkem.
Péct na 180 st- 10 min,
potom na 160 st asi 45 minut.


Myslím, že se tahle šlehačková krasavice podařila,
oproti klasické s máslem se mi zdá více nadýchaná, není tak tuhá.
A navíc to máslo, jde nakonec stejně namazat nahoru, až když ji koušeme...




Chutnají nám obě, každá jinak,
takže mám další dilema na předvánoční pečení, jakou že letos tedy upeču sobě a rodičům,
aby byla domácí na Štědrý den, jako každý rok...




Tak jestli tuhle neklasickou neznáte, zkuste a můžete pak přemýšlet třeba taky...
Mějte se sladce, adventně
a pokud vánočku koupíte, i tak vánoce budou, nebojte...





úterý 5. prosince 2017

Zastavení na Žluťáku...

Včerejší den jsem téměř celý strávila v Brně...
Dopoledne jsem si připadala skoro jako kavárenský povaleč,
nikam jsem nespěchala, v klidu jsem si prošla všechny vánoční trhy bez lidí
a čas jsem měla i na oběd a kavárnu- sama...
Už jste někdy zašli sami do kavárny?
Já snad dvakrát v životě... zvláštní pocit...
nikam nespěchat, zvlášť v tomhle předvánočním čase,
zajít si do obchodů pro pohlazení na duši,
žádné fronty,
žádné běsnění po dárcích...

Taky jsem se potřebovala v klidu naladit na odpoledne,
kdy jsem měla před sebou setkání,
zvláštní, výjimečné, po čase, navíc na velmi zvlášním místě...
Jeli jsme na adventní koncert Ladi Kerndla a jeho hostů,
kdy nejdůležitější bytostí tam pro mě stejně byla kamarádka Věrka,
kterou většina zná z blogu Carolina Mia .
Díky ní jsem objevila tenhle blogový svět,
o kterém jsem do té doby neměla vůbec tušení...

Jeli jsme na zvláštní místo v Brně, které i pro Brňáky znamená otazník, strašák pro všechny-
naší cílovou zastávkou byl Masarykův onkologický ústav v Brně- na Žlutém kopci,
místní mu neřeknou jinak než Žluťák.


Od doby, kdy jsem sem jela poprvé v životě, uběhly tři roky...
Přesně tolik let uběhlo od doby, kdy díky péči a zlatým rukám tehdejších lékařů,
dostala Věrka právě tady druhou šanci na život...
V té době jsem se osmělila a nabídla jí setkání,
poprvé, právě zde, na půdě nemocnice,
kde linka mezi životem a neživotem je krehčí než kdekoliv jinde...

A tak když jsem nyní seděla v aule hlavního pavilonu
a poslouchala největší hity Ládi
a viděla v rukou Věrky její knížky,
uvědomila jsem si tam spoustu důležitých věcí...


Když Věrka děkovala za šanci na život,  kterou tady dostala, i když zdravá už nikdy nebude,
i přes to, děkovala a byla vděčná, za každý den, který je pro ni od té doby darem, přesně jak říká...
Díky této šanci dnes může psát, fotit, vydávat kalendáře 
a být se svojí rodinou, která je pro ni vším...
Vůbec to není samozřejmá věc,
což si uvědomíte až v tváří tvář třeba tomuto místu a lidem, které potkáte...


Že přesně jak řekl Láďa, je důležité si vážit každého dne, který nám je dán
a když přijde nemoc, nikdy, za žádných okolností se nevzdávat.
Život stojí za to žít
a kdo má vůli, vždycky je naděje...
Oni dva jsou toho živoucím důkazem...

Byla to úžasná hodina v setmělé hale nemocnice,
kde vedle sebe seděli zdraví i nemocní a chtěli obyčejně potěšit...
Nakonec jsem si ale uvědomila zvláštní věc, kterou nějak nemůžu dostat z hlavy...
Že my jsme mohli potom svobodně odejít kamkoliv jsme chtěli,
 ale ti v županu, šli znovu bojovat, prát se s osudem a věřit v naději...
Spravedlnost nebo nespravedlnost?
Kdo určuje, kdo ano a kdo ne?
Moc bych si přála,
aby někdo, nebo něco zařídil, vymyslel, 
aby jednou všechny nemocnice byly prázdné
a nikdo na žádném koncertě nemusel sedět v nemocničním županu
a všichni vždycky mohli odejít jenom domů...

Nechci, aby tento můj příspěvek vyzněl pesimisticky.
Jen jsem si díky této výjimečné akci v tomto předvánočním čase uvědomila,
že je jen jediný dárek na světě, který někteří máme u sebe a mnohdy si ho nevážíme
a skutečnou hodnotu ucítíme, až o něj přijdeme.
Zdraví je totiž nad všechny dárky světa a to nejen o vánocích.
A proto bych ho vážně ze srdce přála pro všechny...


Žij každý den, jako bys právě v něm měl prožít celý svůj život.



pátek 1. prosince 2017

Odpočítávání do vánoc...


Letos jsem dlouho netušila, jak vyzdobím náš byt poslední letošní měsíc.
Snad je to tím, že čím víc tipů a nápadů někde zahlédnu, tím víc bych jich chtěla zkusit.
V dnešní době je navíc tolik lákadel, dekorací a koupit se dá snad úplně všechno
a to pro kteroukoliv příležitost v roce.
A co teprve na advent a vánoce,
obchody a tipy na tvoření a výzdobu jsou snad v každém časopise a internet praská ve švech.
A to je právě ono,
jenže já, já chci vždycky něco jinak, 
neokopírovat, prostě moje, žádné dovezené soby, Santy, navíc za málo peněz hodně muziky...
Dělám si to těžší než bych měla, do poslední chvilky vlastně ani nevím přesně, co vymyslím,
ale já už jiná nebudu...
Ani letos to nebylo jinak.
Začala jsem těsně, ale výzdoba je přesně na první prosincový den,
přesně tam, kde má být,
 dokonce zase i před našimi dveřmi do bytu,
kde na ni i sousedé čekali :o)...



Bohužel na chodbě je taková tma, že vyfotit je mnohokrát horší, 
než ji vyrobit...


A doma? No hlavní je přece adventní kalendář, 
abychom náhodou ty vánoce nezmeškali...
Děti už ale odrostly a navíc sladkosti přece přinese krom uhlí, určitě Mikuláš...



Takže jsem to letos pojala trochu jinak než vloni,
kdy jsme měli úkoly a zážitky na každý den...
To letos jsem hlavně podle sebe asi usoudila, 
že budeme schopni zvládat oddělat maximálně příslušný kolíček...


Takže úvaha byla a pak už jen převést vizi ve skutečnost- maličkost :o)...


No a když jsem byla v té floristicko- výrobní fázi, tak ještě tam a tady
a za pět hodin jsem konečně byla spokojena i já,
i když jsem byla zralá málem na odpočítávání taky, ale jako v ringu :o).


Měsíc vše vydrží a těsně před vánoci ještě všechno
jednou pozměním...
To totiž bude vše okoukané,
ne tolik slavnostní a navíc za ty roky si i sousedé zvykli, 
že u nás je změna podle období a pokaždé něco jiného...
Takže na jedno odpoledne budu mít o zábavu postaráno určitě i za tři týdny :o).


Ale je to relax, zábava už spoustu let.
I když jsem pak zralá vždycky na poukaz na masáže,
 prostě mi to stojí za ten pocit, že je všechno tak, jako každý rok je u nás zvykem
a já mám zase, jak říkala moje babička- dušičku v peří...

A co vy a výzdoba v době adventní?
Zdobíte? Stíháte?



čtvrtek 30. listopadu 2017

Bílé ráno ...


Tak zase po roce, roztrhla se bílá peřina konečně i u nás na jihu.
No možná, jsem si ji tak trochu objednala, zrovna dnes mám totiž zase jeden den volno...


Abych se mohla projít v tichu a ty bílé kopce studené peřiny zaznamenat-



pro sebe i pro vás všechny, co neměli to štěstí jako já,
nebo k těm, kam ještě Martin nedorazil ani se zpožděním


Pojďte se projít mnou, cestou bílou
a kam bílé vločky nevylákaly jenom mě...



Do tichého království padajících vloček...



Kde tahle černo-bílá krása je jen dílo okamžiku,


na chvilku, zase jen teď a tady...
Hvězdičky, co snáší se k zemi, aby definitivně podzim předal vládu zimě...



Jsem ráda, že jsem tuhle bílou parádu mohla zachytit.
Teď už v pohodě přijmu i fakt, že advent je vážně za dveřmi...


A ještě pro všechny, co měli chuť zase jít se mnou,
jedna poslední, letošní, ledová-
jako poděkování, že jste ve sněhu došli až sem...




neděle 26. listopadu 2017

Divadelní dárek ...


Navzdory tomu, že vánoce jsou vážně až za měsíc,
tak u nás už se včera nadělovalo...
Tenhle dárek jsem musela mít naplánovaný a objednaný dlouho.
Vzhledem k tomu, že se jednalo o dárek divadelní
a protože to bylo v asi nejlepším divadle v Brně
kde lístky tam mizí vždycky do pěti minut od zahájení předprodeje
a protože to byl nestárnoucí -
Flashdance ...


Už chápete, že tento dárek bylo nutné obstarat brzy
a "naježit" si ho prostě podle programu divadla...
Vzhledem k tomu, že Brno je už nyní jako o vánocích,
už jen průchod večerním Brnem byl jako na Štědrý den...






Jsem z generace čtyřicátníků, co kromě Hříšného tance a Ducha,
považuje Flashdance za klasiku, na které jsem "dospěla"...
Písničky z těchto romantických slaďáků jsou prostě nestárnoucí
a v uších zůstávají nadlouho...
klik

Dovolila bych si po včerejšku říct, že už znám herce,
kteří jsou lepší než originál...
Když máte tu možnost, že krom Hanky Holišové,
dostanete to nejlepší možné obsazení-
třeba nestárnoucí Zdena Herfortová a Zdeněk Junák, 


charismatický Dušan Vitázek


a lepší než originál - geniální Světlana Janotová...




zdroj: mdB

Nemůže být výsledný pocit jiný než úžasný.
Nakonec byli skvělí vlastně všichni,
určitě by je kompletně brali rádi i na Brodway...
A vy si uvědomíte, že tři hodiny v hledišti jsou málo a dali byste si to znovu a znovu...

Když pak ještě v hledišti, jako bonus,
 zahlédnete dokonce
velkého Bolka Polívku s komplet rodinou,
pak nemůžete dostat lepší dárek,
než včera my...

Jsem ráda za nápad na tento předvánoční dárek,
že jsme si ho nadělili a vůbec nevadí, že dopředu...
Nadšení jsme byli všichni stejně
a to je nakonec ten nejlepší dárek i pro mě...




Štěstí je jedna z mála věcí, které můžete stále rozdávat a přesto z něj nikdy neubude ...


 



úterý 21. listopadu 2017

Vánoce v listopadu...


Dnes si dovolím místo obvyklé dávky fotek spíš úvahu...
Mám pocit, že rok od roku přichází bláznění díky vánocům dřív a dřív.
Díky mé práci jsem denně přímo v centru dění, tedy přímo v centru nákupním...
To, že hned jak zmizí koupací kruhy a bazény, nastane období Dušiček ještě zvládám.
Ale že jakmile zmizí školní pomůcky, vystřídají ho červení Milukáši a Santové
a v těsném závěsu potom plastové ozdoby a všechny ty zaručeně nečeské vánoční nezbytnosti, to už méně.
Kdykoliv jdu kolem obrovského vánočního stromu v pasáži, který už tam stojí týden,
říkám si, že je prostě něco špatně...


Všichni přece víme, že budou vánoce, ale třeba jen advent začíná až za 14dní.
Proč musíme mít my dospělí i děti kolem sebe dva měsíce dopředu stromy až do stropu,
rozsvícené blikající stromky na každém rohu
 a obchody nadupané zaručeně nejlepšími dárky?
Proč v každé reklamě v televizi se dozvíte, že je potřeba nakoupit dárky super levně 
a výhodně úplně pro všechny tam i tam?
Jak potom vysvětlit a zachovat třeba pro ty nejmenší, kteří ještě věří na kouzlo vánoc,
že dárečky pod tím jeho stromečkem jsou zázrak?
Jak vysvětlit, že vánoční stromeček se zdobí doma vážně až na Štědrý den?
Jak  udělat, aby v tom obrovském množství těch blýskavých stromků,
 které míjíme řady týdnů všude, byl nakonec doma ten nejhezčí?
Jak zařídit to, aby většina žen nebyla na Štědrý den spíš šťastná za to,
 že všechno stihla, sehnala a vyčerpáním nezkolabovala?
Přemýšlím, proč většina lidí se minimálně měsíc před vánoci pořád jen honí,
vůbec neusmívá a žene za tím "až"...
A tak navzdory nazdobeným obchodům a masivním reklamám ještě odolávám...
Ještě chci podzim, užít si dobu brzkého stmívání a večerních světýlek a svíček...
Chci si užít tu dobu teď a nehnat se za dobou "až" a "už" dřív, než je nutné.
Proč si neumíme užít přítomnost a žene nás budoucnost?
Omlouvám se všem, kterým tahle rychlá doba vyhovuje, každého volba,
ale třeba nejsem sama, co stejně pořád doufají,
že si užijí vánoce až v ten pravý čas,
nic dopředu, všechno má svůj čas...
A tak si sním svůj sen o klidných vánocích,
kdy shon a všednost vánoční výzdoby budou cizí pojem...
Aby období předvánoční, prosincové, bylo sváteční.
Chtěla bych, abychom se víc těšili, míň mračili,
abychom si uměli víc užít okamžik teď a tady,
v té správné roční době...
Nečekat na "až" a nehonit se za materiálním světem a dárky z něj,
 podle doporučení reklam...
Protože ani ty nejobjemnější dárky, ani vyzdobené byty podle rad nejlepších stylistů, 
prostě ten pocit, tu atmosféru, která je jedinečná pro každou rodinu, pro ten fajn pocit, 
že nikdo a nic vás neřídí a vy vše děláte jen podle toho, kdy chcete a jak to cítíte, 
že je to prostě správně, že to je prostě nejvíc...
Jestli máte tedy stejný pocit, tam někde hluboko jako já, tak se snažte si jej nenechat vzít.
Záleží přece jen a jen na nás, jestli se necháme ovlivnit, nebo si věci uděláme tak, 
jak jen budeme právě v tento neopakovatelný okamžik chtít...


čtvrtek 16. listopadu 2017

Odešla legenda ...

Jsou věci, co nečekáte,
co zasáhnou jako blesk z čistého nebe,
ale bolí to moc a hluboko...
Přesně takhle to cítím teď já...

zdroj: Novinky

Byl u mých začátků s kytarou před třiceti lety,
kvůli němu jsem měla omačkané prsty do krve a slovo "akord" už nebyl divný pojem...
Všechny písničky jsem znala
 a milovala všechny chlapy, co je uměli zahrát a měli navíc "chraplák" jako ON...
Byl nevědomky součástí jedné mé životní etapy...

Je to zvláštní,
i když jsem jeho písničky neposlouchala už spoustu let,
kytara stojí zaprášená a zapomenutá někde ještě u rodičů
a zpěvník plný akordů zůstal hluboko někde ve skříni,
tak i přes to, se mi stala jedna zvláštní věc-
 Ne náhodou, jsem začala z ničeho nic na posledním toulání lesem,
zpívat po desítkách let moji nejmilejší písničku od něj-
...
Listopadový písně od léta
už slýchám
vítr ledový
přinesl je k nám.
Tak mě nečekej , 
dneska nikam nepospíchám,
listopadový písni naslouchám...

Chvíli stát a poslouchat, 
jak vítr větve čistí.
K zemi padá zlatý vodopád.
Pod nohama cinká 
to postrácené listí,
vím, že právě
zpívá listopad.
hm, hm, hm, hm, hm, hm
...

Zvláštní, že jsem ji nemohla dostat z hlavy,
že jsem ji vystřihla v tom lesním tichu celou několikrát,
zvláštní, že právě před dvěma dny,
po tolika letech...

Jsou okamžiky, noty, melodie i lidé, které prostě nezapomenete...
 Co nejdou ničím, nikým a nikdy nahradit...

... je mi smutno, MOC ...

Ale doufám, že jestli někde existuje třeba trampské nebe,
Wabi tam stojí s kytarou, nohama stírá rosu na kolejích
a už mu je jenom dobře...

https://www.youtube.com/watch?v=WsO8xOgsDrE


A já slibuju, že pohledám ten starý zpěvník,
opráším kytaru a zkusím to, jako kdysi...
A kdyby mi to nešlo,
ještě pořád mám v záloze staré desky,
kde můžu aspoň pohladit letitý podpis Wabiho jen pro mě,


 zavřít oči a vidět ho vedle sebe jako kdysi...


 

úterý 14. listopadu 2017

Listopadové...

Toulání po lese a troška sluníčka, 
než všechno pokryje mráz...



Zase spousta obyčejné lesní krásy jsem si zašla uložit napořád.
Zvu vás, kdo máte ticho, vůni lesa a obyčejné věci rádi, tak jako já...

Poslední žluto- oranžové modřínové bodlinky a modré nebe nad hlavou...




Trocha zeleného koberce...



Pozdrav od veverky...


Slunce do listů i do tváře...




Život na neživém ...




Hra posledních podzimních barev ...



Zapadající slunce...



a určitě letošní poslední...


Snad tohle lesní pohlazení pohladilo i vás...
Díky za doprovod...


V lese sice není žádná wifi, ale přesto tam najdete nejlepší spojení...