Podzimní Vysočinou ...

Jsme se rozhodli vyplnit prodloužené podzimní prázdniny.

Pro naši rodinu srdcovka, která předčí všechna místa,

kde jsme kdy o dovolené byli a ani moře není pro nás víc...

Přestože venkovní teploměr ukazuje zimní 4st. max,

je tu božsky...

Naštěstí doba, kdy jsme museli hlídat oheň v kamnech odvál čas

a přítel zemní plyn nám chatu uvnitř pohlídá na skvělých 23, i když jsme hodiny venku...

Jezdíme sem roky pravidelně v létě,

ale podzim je tu snad ještě úžasnější...

Není nad to, když projdete úplně ztichlým lesem,

kde krom vran nad hlavou, je naprostý klid...

Chci si zapsat do paměti co nejvíc obrázků z tohoto místa,

aby bylo z čeho čerpat, až přijdou složitější dny a možná i podzimní splíny...

Je to zvláštní, že tady mám pocit, že se zastavil čas a jsme jen my

 a toto místo mezi rybníky a lesy...

Místo, kde je v noci černočerná tma a dokonalé ticho, že slyšíte skoro tlukot srdce.

Místo, kde můžete zajít ke studánce pro vodu

a zkouknout mlýnek od našeho dědy,
který tu klape už čtyři roky navzdory všem nenechavcům...

A i když už i tady chce člověk vytěžit pro sebe co nejvíc,

pořád tu jde míjet obrovské jedle a smrky dotýkající se skoro nebe,

nebo nové školky založené pro další generace...

Kde mají nejbarevnější hráze rybníka

 a zlatou kolem polí

a perly přímo na zemi...

A mají tady navíc nejmenší náměstí ve střední Evropě,
kde je všude co by kamenem dohodil
a navíc tady můžete dělat všechno nebo nic, podle neobvyklých pravidel...

Za to všechno díky,

Vysočino moje milovaná,
že jsme tu mohli chvilku pobýt
a žes nikoho z nás opět nezklamala...

Slunce v polích ...

Jediný slunečný den byl včera,

zřejmě za dlouho a při pohledu z okna dnes, zase na dlouho ...

Vydali jsme se na dlouhý špacír v tomto slunečném odpoledni.

A zase bez lidí, jen sluníčko, zlatá barva stromů, velká hnědá pole

a my DVA...

Chci si tady zachovat tenhle výjimečný den,

abychom si ho takto zapamatovali...

Že po zamračených dnech zase zákonitě musí vysvitnout slunce

a stojí za to, ty špatné dny přečkat a na ty slunečné si prostě počkat...

 

Zafúkané, zafúkané ...

Každý den mě tento týden napadl tenhle nápěvek od FLERETU,
i když naštěstí chyběl ten sníh, o kterém se tam zpívá.

Ale když jsem v úplné tmě ráno koukla na parkoviště před domem, zafúkané bylo všechno.

Máme tady velké javorové stromy a během tohoto týdne se ze zelené stala žlutá záplava,

která zasypávala pravidelně naše auta...

Tento  týden byl spíš jako listopadový

a nebýt těch zlato-žlutých stromů lemujících cestu k nádraží,

člověk by si myslel, že advent je za dveřmi...

Spoustu lidí se mi diví, že nejezdím do práce autem.

Já jsem totiž řidič, ale Nevyužič :-)

Řidičák mám, ale chodím pěšky, co to jde a nechápu ty blázny,

které míjím každý den v kolonách směrem na Brno.

Vždycky když ráno vidím tu krásu kolem,

jsem ráda, že nejsem jedním z nich, co se sice netlačí v buse,

ale nevidí třeba zrcadlení pouličních lamp,

nebo ty zafúkané lavičky a chodníky,

nebo nemůžou vzít do ruky ten hnědý zázrak, co spadl právě ted a možná právě pro mě,
protože kaštany miluju a nosím je v této době snad v každé kapse...

A co vy? Padl na vás podzimní splín, nebo si i tyhle plýskanice  chcete zapamatovat
a zkusíte užít jako já?