motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

neděle 29. května 2022

Ráno pod velikány ...

 Po dlouhé době jsem zase tady,
abych si tady nechala tentokrát vážně jenom pár řádků
a obrázky,
co mě zahřály přesně v okamžik,
kdy jsem málem už nadobro zapomněla,
co mě těší, 
co je v životě nejdůležitější...


Dnes ráno jsem se nechala zlákat sluncem
a vydala se na chvíli do ticha, zase...
Vydala jsem se tentokrát do parku,
mezi velikány,
zámeckého parku na Dobříši...



Stačilo jen pár metrů mezi tyhle dokonalá velikány
a ocitla jsem se v jiném světě.


Rychlý lidský svět kolem zmizel
a ocitla jsem na jedinečném ptačím koncertě,
v nejdokonalejších zelených kulisách jara
na cestě, kterou lemovaly stromy,
co pamatují některé snad i knížepána...



Když jsem tam tak procházela,
nad hlavou mi svítilo slunce
a všude bylo cítit jen dokonalé jaro,
najednou jsem se začala usmívat
a po dlouhé době jsem najednou zase ucítila ten dokonalý pocit vnitřního štěstí,
kdy je mi dobře jen tak,
prostě jenom že jsem tady,
bez nutnosti mít jakékoli věci,
bez cizího přičinění,
prostě jenom proto, že dýchám, vidím,
 jdu třeba nenáhodně zrovna touto cestou...



Vždyť já málem zapomněla,
že nejdůležitější v životě je užít si ten jedinečný moment teď a tady...
Je hloupost čekat na až a někdy,
je zbytečné čekat,
že vám někdo pocit vnitřního štěstí a klidu donese...



Máme ho totiž všichni v sobě,
jenom si ho zase v sobě vzkřísit,
už nečekat
a prožít každý okamžik s pocitem,
abychom ho nepromarnili,
abychom celý život jenom nečekali...


Každý máme to svoje štěstí v sobě,
stačí jen najít,
co nám pocit štěstí přináší,
co nám ten teplý pocit radosti uvnitř způsobí i třeba na chvíli,
co nás třeba i na okamžik od reality všedních dní vytrhne
a hlavně, co nám ho kdykoliv zase pomůže prožít...



Věřím, že jednodušší pro většinu z nás je čekat a hledat kolem sebe,
že k nám štěstí přijde zvenčí,
že nám ho něco nebo někdo zajistí,
ale není to pravda...




Pokud nenajdeme způsob,
jak svoje štěstí uvnitř najít a zachovat si jej,
budeme donekonečna jenom hledat kolem sebe a čekat
a nikdy nebudeme schopni ani štěstí, ani radost vyzařovat navenek,
nebudeme nikdy moci štěstí předávat ani těm kolem.


Stojí zato proto hledat,
co ten dokonalý pocit štěstí uvnitř v každém z nás způsobí.
A třeba zjistíte,
že je to jenom něco,
co už víte dávno,
jenom jste na to jednoduše zapomněli...



Stejně tak jako já,
že nejdokonalejší věci v životě nejsou věci,
ale okamžiky, kdy vypínám hlavu
a jen vnímám to,
co je každému nadosah,
jen každý je vnímá asi malinko jinak
a mně ty moje vnitřní šťastné baterie dobíjejí bezpečně...


Přeji vám všem,
ať to svoje vnitřní štěstí nikdy neztrácíte
a hlavně, ať nikdy nezapomenete,
jak je zase rychle najít...

Ke štěstí nepotřebuješ dosáhnout všeho,
co ještě nemáš,
ale ocenit to,
co už máš,
právě teď...



pátek 29. dubna 2022

Ucítit klid ...

Jsou místa, která minete,
jsou ale i ta, která minout prostě nemůžete...
Přesně jako to,
které mám ve svých přáních v mapách uložené už rok...
Ale až dnes byl z mnoha důvodů ten den,
kdy jsem rychlostí blesku opět nalistovala správný směr
a pak se jen nechala vézt...
 Původní záměr bylo vidět ve volné přírodě zase spoustu konikleců,
které v tento čas kvetou...


Vlivem okolností bylo nakonec vlastně úplně jedno,
že zvonečky, kvůli kterým jsme sem jeli, byly už odkvetlé.


Neměla jsem příliš mnoho času,
abych si uvědomila,
že dnes tady nejde vůbec o to,
co bylo původním přáním mým,
ale co si přeji a hlavně budu ještě přát tentokrát vůbec ne pro sebe...



Moc jsem si přála, aby cokoliv co uvidím,
co nás na neznámém místě čeká,
nakonec potěšilo hlavně toho,
kdo mě doprovází...


Není nic horšího na světě,
než když stojíte vedle někoho,
 kdo se dívá stejným směrem, ale vlastně ani vidět nechce,
protože už ani nemůže...
Když celý svět náhle ztmavne,
není energie, všechno co by mohlo být viděno, zmizelo...



A tak rychle není ani nic, co by vás napadlo, 
že může právě teď a rychle pomoct
a navíc víte, že úplně, úplně všechna slova jsou navíc zbytečná...


Tak potom zbývá už snad jen to,
co zabralo zatím vždycky,
od srdce a upřímně si přát,
ať pomůže něco,
co bude nezávisle na mně a mé vůli...


Přála jsem si tedy hned uvidět jaro v té nejdokonalejší 
a nejčistší podobě
a všechno, co jsem kdy viděla nejraději.


To, aby oči viděly jasněji,
aby se tep zpomalil,
aby rychlý svět kolem zmizel,
aby se čas skoro zase zastavil...



Zjistila jsem,
že člověk si vlastně spoustu bolestí a trápení 
způsobuje sám,
myšlenkami, které se stále opakují,
utkvělou představou, 
že si každý musí vždycky pomoci sám
a uvolnit bolest, zklamání 
a vyslovit svoje nejniternější přání,
je tak někdy nejtěžší úkol...


Když si ale člověk dovolí
tu nejobyčejnější věc
a povolí si ve svém vnitřním zákazu,
může konečně najít tu nejlepší věc,
ten nejúčinnější lék,
zažít totiž úplně obyčejný pocit klidu...


Když si sednete do trávy,
přivřete oči
a v tichu i na pár chvil
jenom srovnáte dech,
přestanete tlačit na myšlenky,
které stejně neovlivníte
 a prostě a obyčejně jste...


Jde o ten pocit,
všechno pustit,
aspoň na pár okamžiků si to zase dovolit 
a upřednostnit oči před myšlenkami...
A pak v kombinací s tím, co před sebou spatříte,
ucítíte to,
co marně třeba nějaký čas hledáte,
co už ani nevíte jaké je...


A pak třeba uvidíte nekonečno 
a pocítíte závan klidu,
toho nejlepšího pocitu na světě,
i v čase nejistot,
náznak klidu a pokoje
tam uvnitř u srdce...


Přeji nám všem,
ať nikdy neztrácíme naději v těžkých dnech,
že může být zase dobře,
že vždycky je možná cesta ze tmy,
stačí si ji nezakázat,
stačí si přát pro sebe tu správnou,
pokud ji známe
anebo se chytit ruky vedle vás,
která vám ochotně a kdykoliv pomůže hledat
třeba i tu správnou společnou cestu klidu pro vás oba.
Aby vám klid a pokoj už nikdy nezmizely
a dva světy se zase v klidu protnuly,
protože dva jsou přece navždycky víc než jeden...

Nejlepší místo na zemi je náruč někoho, 
který vás zná lépe než vy sám,
kdo vás pouze nechytí,
ale obejme vás a bude vás pevně držet v dobrém i zlém,
dokud vy sám budete chtít...



sobota 19. března 2022

Když jsou slova navíc...

Když jsem dneska před západem slunce zase obouvala v rychlosti Toulavky,
chtěla jsem jen vyprovodit slunce za obzor
a srovnat si mlčky myšlenky v hlavě...


Poslední dobou jsem příliš věcí řešila v sobě i nahlas,
můj hlas byl hodně slyšet,
ale vyřešit paradoxně nic nezvládl
a spíš uškodil než pomohl...

Naštěstí věřím na to,
že když člověk donekonečna nechápe
a jde stále špatně,
musí přijít pomoc zvenčí...
Přesně jako se to stalo dneska mně
a já přišla o svůj hlas...
Jsem si jistá, že určitě nenáhodně,
zdá se, že to bylo pro mě další důležité znamení
a v poslední chvíli...


Tak vás zvu zase na svoje nejoblíbenější místo těsně před tím,
než se slunce schová
a i když budu mlčet,
svoje myšlenky vám věnuji i tak...



Žijeme ve zvláštní době,
všechno, co se nám zdálo neměnné, se náhle bortí.
Většinu věcí, co jsme měli roky,
se ze dne na den mění,
o spoustu věcí přicházíme.
Ubývá jistot,
přibývá zkoušek...
Jací jsme, na čem stavíme,
co je pro nás v životě důležité,
jak moc stojíme pevně a s kým
a jak moc jsme ve svém životě ukotvení...


I já jsem musela spoustu zkoušek v životě překonat,
i když byly velice těžké a často bolely moc,
vím, že musely přijít, 
všechny, do jedné...
Abych přehodnotila důležité,
abych si i já spoustu věcí konečně odpustila
a hlavně připustila.
Myslím si, že pokud se má člověk skutečně něčemu naučit
a změnit roky zaběhnutý rytmus tam uvnitř sebe,
musí si projít určitě kus života hodně těžkou cestou,
ale najít na ní směr a jít v neprošlapaných stopách hlavně sám za sebe...


Je chyba, když se člověk spoléhá na někoho nebo na něco,
co ho zablácenou cestou provede.
Všechny těžkosti a bolesti si musí každý jeden člověk v životě prožít sám,
aby pochopil hlavně sebe a tím se v životě posunul.
Aby se našel a nikdy stejné chyby, které ho ničí, neopakoval,
pokud na to má ovšem skutečnou sílu a vědomé odhodlání uvnitř sebe...
Nikdo jiný na světě totiž není schopen za nás tohle vyřešit,
i kdybychom tisíckrát chtěli.
Překonat vnitřní bolesti i najít za nás trasu v životě,
musíme jenom my sami.


Štěstí každého jednoho člověka totiž závisí jen a jen na nás samotných,
směr i cíl v životě si musí určit každý jeden z nás.
Není to o slovech,
je to vnitřním rozhodnutí a síle změnit sebe.


Můžeme použít miliony slov a tisíckrát si namlouvat, 
vymlouvat se i vysvětlovat a prosit sami sebe i ty,
kteří nás drží za ruku v tom našem blátě,
aby nepřestali...
 Přesto může přijít den,
kdy každé slovo už bude navíc a nebude ho chtít už ani nikdo slyšet.
Musíme ale až sem dojít,
abychom konečně pochopili...
Že pokud jen a jen my sami najdeme sílu jít jinak, najdeme nový směr,
ale pokud jej vědomě nedokážeme změnit,
každičké slovo po čase bude už jenom prázdná fráze...



A tak i já jsem patrně musela přijít nakonec i o hlas,
abych definitivně pochopila,
že ani tisíckrát vyřčený pocit nebo slib,
se nevyrovná tomu,
že když konečně člověk vědomě změní svůj pohled
a není to konečně jen o slovech,
ale je to o skutečné vůli jít jinak,
tak definitivně do sebe zapadne i skládanka uvnitř mě.
Že všechny vnitřní boje si musím vyhrát sama,
abych konečně byla spokojená a šťastná.
Abych netrápila sebe
a hlavně, abych nepřišla o ty,
kteří mi oddaně nabízeli pomocnou ruku,
když jsem opakovaně padala
a poslouchali nekonečné řady slov bez cíle...


Jsem šťastný člověk,
protože mám vedle sebe pořád ještě skvělé duše
a stále na dosah pro mě jednu nejdůležitější velkou ruku,
která mě ještě pořád nepustila...


Vím, že hlavně kvůli nim,
je tahle moje životní skládanka celá a dává mi smysl.
A tak doufám, že místo bláta se konečně objeví na mé cestě hlavně slunce.
Kéž bych po ní mohla jít konečně s úsměvem se všemi,
kteří nikdy nepřestali věřit v to moje vnitřní slunce které nezapadá
a nikdy mi nepřestanou rozumět i úplně beze slov...


Díky vám všem nejbližším,
i vám, kteří jste dneska v západu slunce byli svědkem
mého vnitřního přiznání bez hlasu,
že jste se mnou zůstali,
moc si toho vážím...


Když život bolí,
dávej pozor,
snaží se tě jenom něco důležitého naučit...