motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

středa 18. října 2017

Letní Pálava v říjnu ...

Mám pocit, že jen málo kdo nevyužil minulý skvostný, skoro letní víkend k tomu, 
aby nebyl té podzimní nádheře venku blíž...



Stejně tak i moje plány na neděli byly dopředu jasné- ven, ven, ven...
A kam jinam, než tam, kde barvy zlatých listů nejvíc vyniknou,
kousek od nás- na Pálavu milovanou...




I když Pálavu máme hodně prochozenou,
přece jen jsem ještě našla cestu, po které jsme šli poprvé...






A i když jsme mířili do cíle, kam asi většina lidiček,
naštěstí se mi podařilo získat i obrázky bez lidí,
takové, které mám prostě stejně nejraději...





Asi je zbytečné tuhle nádheru nějak komentovat,
takže pokud máte chuť, zvu vás na výlet znovu se mnou, mýma očima...



Jen zlatá barva v korunách a bílé skály...








Zkrátka podzimní den jako na objednávku...









Snad se mi podařilo aspoň částečně do obrázků zachytit i můj pocit,
který jsem téměř neustále z obrazu přede mnou měla- úžasné, výjimečné, dokonalé, krása...




Pálava je prostě skvostné místo a teď už vím, že v kterékoliv roční době a vlastně třeba po sté...
Stačí si jen přát dokonalé počasí a tu atmosféru místa do sebe obyčejně nasát nadlouho...


Mám radost, že jsem tady zase po čase byla,
že jsem měla možnost všechnu tu nádheru zalitou sluncem vidět na vlastní oči a uchovat...











A vám děkuji za to, že jste zase měli chuť se mnou jít
a snad jsem vás těmi obrázky nezahltila,
ale kdo by dokázal z té krásy vybrat jen pár...
Snad se mi podařilo kousek téhle výjimečné moravské nádhery poslat až k vám...






Čím více se v životě honíš,
tím rychleji ti proteče mezi prsty...

sobota 14. října 2017

Ohně žár a kytary tón ...

Mám to štěstí, že jen pár stovek metrů máme údolí,
kde je skvěle v každé roční době...
Prošla jsem tudy snad tisíckrát,
ale tenhle obraz cesty pokaždé jiný,
měnící se barvy podle roční doby,
mě nikdy v životě nepřestanou fascinovat...



Nekonečné lesy a potok, co lemuje jejich kraj...



Dnešní pohádkově slunečný den jsem si zvolila užít ale úplně jinak, ne v tichu a sama,
ale šla jsem nezvykle vstříc jedné výjimečné akci,
která se zde koná jen jednou za rok...


Moje i desítky dalších nohou vedly na místo,
kde se spoustu let schází vyznavači ticha lesa, táborových ohňů a tónů kytar...

 

Na místo trampské osady se stejným názvem jako potok, o který tu dnes šlo...




Každoročně v tuto dobu se zde Bobrava zamyká a tohle místo až do jara zase utichne,
aby zase zjara stejný klíč pomyslně vodu otevřel...



Dnešní den na tohle místo přilákal spoustu stejně naladěných lidiček,
které spojuje tohle místo i to, co mají rádi už desítky let...




Všichni posedět kolem ohně, co měnil svůj obraz každou minutou...






Zahrát, nebo zazpívat, zaposlouchat se do tónů až dvanácti kytar...



A k tomu něco dobrého třeba pojíst...


 


Bylo fajn v tomhle slunečném dni pobýt s lidmi,
kteří se mnozí vůbec neznají, ale srdečné "ahoj" stejně nakonec všechny spojí...


Je úžasné, že v dnešní uspěchané době jsou ještě tyhle skupiny lidí, které mají rádi stejné věci,
dokážou se pobavit, užít si společně den a vlastně vůbec nic neřešit...


Pro někoho možná podivíni, pro mě jsou ale vzorem toho,
jak i celé generace rodin můžou mít rádi spoustu let stejné věci, vyznávat stejné hodnoty...
Že je možné ještě i v dnešní době, předávat třeba lásku k přírodě, muzice, 
ale i obyčejnému posezení na čerstvém vzduchu jen s vůní odhořívající pryskyřice...


Skvěle bylo, den jako pohádka,
slunce, co mě provázelo nad hlavou
 a nechalo mi i hřejivý pocit ze skvělého dne i tam někde uvnitř ...