motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

pondělí 26. června 2017

O šumavských lesích a prameni...

Přináším pár dalších obrázků z našeho šumavského toulání...
A kam jinam než do kopců, nás mohly naše první kroky nést...


Vysoko, tam kde je zelená zelenější a jste blíž k mrakům a chcete si na tu modř sáhnout.
Tam, kde ucítíte nekonečnost prostoru pod vámi a nepotřebujete ani sedět na lanovce...




 A z kopců nekonečnými lesy zase zpět...




Zase pěkně níž, tam, kde počátek cesty k naší nejznámější řece vede...


na Kvildu ...




Pak cestou kolem stoletých smrků, které ještě přežily...

  

Ano, o kousek dál, bohužel i toto je Šumava dnes...
Naštěstí jediné smutné fotky, které mám...


 


Špatným rozhodnutím lidí doby posledních dvaceti let a s pomocí maličkých broučků
je obraz zkázy bohužel téměř dokonalý...


 
Cestou se sluncem nad hlavou naštěstí brzy přichází světlý bod...
Místo, které by měl asi vidět každý Čech i Moravák, prostě každý, kdo má tu naši zemičku rád...
Pramen Vltavy...


Pramen, který vyvěrá navzdory době, okolním vlivům i nám lidem, 
kteří si přestáváme vážit toho co máme...


Naštěstí ještě spoustu věcí zvládá příroda líp než my,
nebo spíš snáší to, co my jí činíme...
A tak ještě pořád i na té naší Šumavě je víc těch krásných, nezničených míst,
nad kterými každé srdce zaplesá a pohled vás pohladí...
A právě proto, stojí za to se na ně přijet podívat...


Tak i my jsme jeli a šli, abychom dostali tu jedinečnost pod kůži, navždycky...
Takže příště určitě zase jinde, na jiném skvělém místě Šumavy...




neděle 25. června 2017

Skutečnost lepší než sen...

Tak přesně tohle jsem tento týden zažila...
No vážně, myslím, že jsem byla na místech, 
o kterých ani v časopisu nemají ani tušení...






Taky jste si vyšli někdy až blíž k nebi a jen vnímali tu krásu?
  




A skoro jste shora mohli ty zelené špičky pohladit?


Kdy jste si naposledy zkusili lehnout do trávy, poslouchat jen ticho
 a sledovali bílé chomáčky mraků nad hlavou ?


A taky jste už zapomněli, jak omamně voní fialové kouličky lučního jetele
a zní bzučí čmeláci?


Tohle všechno jsem zažila a vyzkoušela znovu,
pár stovek kilometrů od nás...
Takže můj sen z předešlého příspěvku se beze zbytku určitě splnil...


Už vím, že je zase jedno místo v té naší malé zemičce,
 kde bych určitě taky dokázala žít...



A navíc všechnu tuhle krásu
a ještě dalších asi šest set obrázků mám navždycky uloženu v chytré krabičce
a dalších asi milion v hlavě, už napořád...


Tak sem určitě ještě nějaká skvělá místa zase přidám,
vždyť vybrat jen pár z nich, je tak těžké a navíc-

sobota 17. června 2017

Poslechla jsem ...

Tento rok mám díky Ježíšku celoroční možnost čtení, pro mě ideálního časopisu...
Pravidelně mi do schránky dochází od Marianne -Venkov a styl.
V posledním čísle, jsem jako první, příznačně uviděla tuhle stránku...


Ještě ale dlouho před tím, jsem vlastně nevědomky jakoby uposlechla tenhle text...


A připravila si volno na takovéto toulání daleko od lidí...
Lépe bych to neřekla, ani asi nenafotila..ale představa je stejná...
Přesně tohle dohromady je totiž moje "srdcovka", můj ideál volna a pohledu na svět...
Proto si chci zase tenhle okamžik, tuhle náhodu- nenáhodu tady uchovat...


Už se těším
na nekonečné louky, dřevěnice rozházené na kopcích, co se nebe dotýkají,
na nekonečné lesní porosty a lesní pěšiny daleko od lidí.
Kde můžu načerpat čerstvý vzduch a energii do dalších dní...
Ano, přesně tam brzy odjíždím, na kratší dovolenou...

A v hloubi duše doufám, 
že moje představy budou minimálně takové, jako obrázek v časopisu...
A jestli dojdu až na takové místo,
uvidíte je zase určitě i brzy tady ...
Tak mi, prosím, držte palce, ať mě nohy vedou správným směrem...