motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

neděle 17. února 2019

Ráno pod horami ...

několikrát jsem tady psala, že mám to štěstí,
že se můžu několikrát za rok vracet tam,
kde to mám ráda, kde je mi dobře kdykoliv, když sem zajedu...
Takže i uplynulý víkend jsem mohla strávit pod valašskými kopci,
Radhošti na dohled...


Už předpověď počasí slibovala předjarní víkend,
takže nemohlo tady být jinak než skvěle.
Tohle místo, čistá příroda,
ticho a klid a všude kopečky, kam oko dohlédne.



Jezdím sem už čtvrtstoletí,
ale pokaždé tady najdu jiný obraz, něco, co mě zase spolehlivě dostane.
Nejinak tomu bylo i tentokrát.
Dostalo mě ráno...
Vstávala jsem poměrně brzy, kdy slunce ještě bylo nízko,
ale dost vysoko na to, aby předvedlo dokonalé divadlo,
tepla a mrazu, zimy a předjaří...




Ty mrazivé přechody mě dostávaly,
osvícené kopce, mlha pod Radhoštěm,
zbytky sněhu, které odolávaly jen pod nejvyššími vrcholky schované před sluncem...


Slunce si hrálo se stromy a já jen tipovala, kam až jeho paprsky dosáhnou
a bílý koberec rozpustí...


Stála jsem tam zase úplně sama a nechápala jsem,
že zase stačila nenáhoda,
otevřít oči, kouknout se z okna
a místo snídaně a tepla jsem dala na momentální pocit, 
chuť vzít foťák a vyběhnout jen kousek...


S každým cvaknutím foťáku se můj úsměv dělal větší,
až na konci, když už slunce překonalo i ty nejvyšší stromy,
mě tam uvnitř něco hřálo stejně, jako to slunce...



Pro tenhle pocit, pro tohle ráno, pro tyhle obrázky,
jsem sem určitě taky měla jet, tady stát, vím to.
Nic v životě není náhoda,
stejně jako tohle výjimečné ráno,
které jsem zde měla zažít poprvé od dob, co sem jezdíme, právě teď,
teď, když jsem to nejvíc potřebovala...



Děkuji za nenáhodu,
za možnost,
za váš další doprovod...



Je načase přestat věřit na náhody,
protože vše co se nám děje, má svůj důvod...



čtvrtek 14. února 2019

Ten správný les ...

Dneska mě zase zlákalo slunce,
které mě i přes okno táhnulo ven.
Do poslední chvíle jsem zase nevěděla, na jakou stranu se dám.
Věděla jsem zase jen trojici- ticho, les a slunce...
Tak jsem se zase rozhodla až před domem
a zamířila tím směrem, kde všechny tyhle,
pro mě nejdůležitější životabudiče, byly jistotou...


Naštěstí les máme vážně jen kousek
tedy naštěstí i listnatý,
protože ten smrkový, bude snad do roka i u nás vzácností...



Nad hlavou mi hřálo slunce a osvětlovalo poslední zbytky sněhu,
ale zatím nemělo dost síly,
aby vysušilo kaluže i uprostřed lesa.
Takže moje chůze občas připomínala kličkujícího zoufalce uprostřed blátivých cest.
Ale i to k únorovým cestám patří,
odrazy slunce v blátivých cestách.



Snad abych pak mohla dojít do vysušených míst,
kde slunce mi hřálo do tváře přes opadané větve dubů...



Mám ráda staré pařezy,
když se na ně dívám, vždycky si přestavuju, jaký strom to byl a jak dlouho tady rostl.
Všimli jste si někdy, jak jsou každý jiný, výjimečný a krásný?



A tak v tom únorovém slunci uprostřed lesa jsem si na jeden pařez sedla,
zavřela oči a jen poslouchala les...



Byla to taková krása,
člověk by řekl, že bude úplné ticho, ale nebylo.
 Byla jsem na prvním letošním koncertě kosů a sýkorek
a jako bonus mi přiletěl nad hlavu vyťukat vzkaz i pan datel.


Seděla jsem tam dost dlouho a nechala kolem jen plynout čas,
snažila jsem se nemyslet na nic,
jen se nechat vtáhnout do lesního světa...



A pak, když jsem otevřela oči,
byla jsem jako bych prošla nějakou terapií, která mi vlila do žil novou energii,
jako bych to pichlavé slunce do sebe nasála.
Možná jsem jiná, pro někoho možná divná,
ale mě nikdy naštěstí tahle místa nezklamou...



Původně jsem šla hledat jiný les,
který jsem ale nemohla nejdřív vůbec najít.
Až tenhle dubový mě zastavil,
snad abych pak našla správný směr
a ten svůj našla...


Šla jsem najít seč borovice vejmutovky.
Krásné stromy, jejichž domovinou je dokonce Amerika
a desítky těchto výjimečných stromů s tmavými kmeny,
zdobí i les kousek od nás
 a jako vojáci odolávají všemu na tomto místě už devadesát let...



I když tahle seč je jen kousek od našeho domu,
byla jsem tam asi jen kdysi, jako malá.
Až nedávno mi ji připomněli mí rodiče
a dneska přišel ten den ji znovu najít
 a potěšit se její výjimečností uprostřed vykácených smrkových a borovicových planin...



Bylo skvělé tam stát, pod těmito velikány
a těšit se z toho, že ještě odolali,
že krom šišek a pár spadaných větví,
jim na kráse za ten dlouhý čas nic neublížilo...



Takže jsem zase viděla všechno,
co jsem si narychlo vysnila,
i to, v co jsem nedoufala...


S kytkou borovicových větví,
s botami od bláta a zapadajícím sluncem v zádech
jsem se vracela navíc s pocitem, že i dvě hodiny blízko od domova
mi můžou rozsvítit den a z obyčejného udělat zase výjimečný...


I v tom nejtemnějším lese jde najít cestu k sobě ...




sobota 9. února 2019

Když počasí udává směr ...

Dnešní volné odpoledne jsem zase utekla do ticha.
Nápadů, kam zmizet mimo civilizaci byla spousta,
ale vzhledem k tomu, že u nás poslední dny se zima jakoby vzdávala,
tak trasy se mi hodně zúžily.


Protože jsem netoužila někde zapadnout do bláta
a zbytek soboty nechtěla věnovat praní a čištění pohorek,
vybrala jsem nejschůdnější cestu,
sice po asfaltu, ale uprostřed polí,
na cestě skoro od nikud nikam...



I když na dosah hlavních silnic a ruchu měst, 
šla jsem zase nakonec dlouho uprostřed ticha,
kolem vysázených školek
cestou klikatou, nahoru a dolů...



Občas mi společnost dělali jen páni kosi,
co se zase k nám naštěstí pomalu vrací,
snad konečně vyzráli na kosí nemoc,
 co jich stovky připravila o možnost zazpívat i v únoru...



Ale pořád, pořád se mnou bylo po delší době slunce.
Ukázalo mi zase neskutečnou přehlídku toho,
co spolu s velikými únorovými mračny nad hlavou dokáže.
vykouzlit tu nejkrásnější modrou,
aby po chvíli to stejné nebe proměnila v černotu 
a stínové divadlo nad hnědými brázdami nekonečných polí...


A když jsem tam tak stála a čekala, až se mlžná koule zase objeví,
přemýšlela jsem zase nad tím, co nás každou minutu, vteřinu míjí,
co je teď a tady a nikdy se nezopakuje, zase ...



Je jen na nás, jestli tu jedinečnost zaznamenáme,
počkáme, nebo si ji necháme bez povšimnutí utéct...


Jako všechno v našem životě...
Stejně jako všechny obrázky, které se mění kolem,



stejně jako tahle voda v potoce,
co je stejná a vlastně pokaždé jiná,
kouzlo okamžiku, divadlo bez repríz,
co si v něm ale my jako herci, můžeme kdykoliv zahrát,
když budeme jen trošku chtít...




Díky tedy, že jste si v dnešním dni zahráli se mnou,
v téhle jedinečné vycházce, co se nezopakuje.
Díky za doprovod, tentokrát bez špinavých bot a zmrzlých rukou,
díky za doprovod vám všem, zase...



V životě neexistují žádné obyčejné okamžiky,
 jsou všechny pouze výjimečné...