motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

pondělí 16. září 2019

Kde se dech zastaví ...

Minule jsem vám slíbila,
že se s vámi vrátím v obrázcích na cestu slunečnou a horkou
a vezmu vás ještě na jedno místo,
kam vedly moje kroky minulou středu.
Vracím se sem pokaždé, když v sobě zase cítím ten pocit po čase,
že sem prostě musím...
Tak tomu bylo i tento den,
kdy jsem mířila nekonečnými planinami,
pod tou nejmodřejší oblohou
a stádem bílých beránků nad hlavou...




Už jen tahle cesta by asi stačila pohladit každého,
kdo si aspoň trochu všímá...



Ale mým posledním hlavním cílem bylo dojít až na kraj téhle cesty v tichu,
až tam, kde cesta končí,
kde pak jsou už jenom skály,
moje milované pokroucené krásky



a pak už jen obrovský kaňon údolí pode mnou...



Tam jsem si sedla na rozpálené skály, skoro se dotýkala zase nebe
a zase jen byla...
Zavřela jsem oči a nechala všechno kolem jenom plynout...



Tohle je to místo,
kde se mi dech skoro zastaví,
ale srdce bije hlasitě a jako nikde,
je to zvláští,
ale tady se cítím nejsvobodnější a nejšťastnější...



Vnímala jsem jen svůj dech a nekonečno kolem sebe.
Svět kolem zmizel...
Na chvilku, pro tenhle okamžik, pro mě...
A když jsem zase otevřela oči,
najednou se mi začaly kutálet po tvářích slzy...
Zvláštní pocit,
který jsem zažila snad jen dvakrát v životě...
Uvědomila jsem si,
že tohle je štěstí,
moci tady být,
tohle vidět,
být vděčná za okamžik,
za dar najít místo na světě, kde tenhle pocit můžete zažít...

  


Vím, že je spousta lidí,
kteří mě nepochopí,
kteří tohle nikdy nezažijí, nehledají
 a možná ani nedokážou takový druh štěstí pro sebe najít, ani přijmout...



Ale věřím, že je i dost takových, kteří to mají jinak,
co mě aspoň trochu chápou a mají to podobně jako já.
Vychutnat si výjimečný pocit štěstí,
co mají nadosah 
a může to být třeba i po sté pohled do údolí,
nebo možnost pohladit tyhle obrovité skalní bloky,
co hladily už stovky rukou přede mnou...
A když pak hladíte očima ten největší křemen,
který je zase jenom tady
a vedle něj na vás čeká dárek,
jste si jistí,
že jste tady prostě zase správně...



Nikdy se mi odsud nechce,
ale měla jsem ještě pár věcí stihnout,
takže nezbývalo,
než poděkovat
a sejít ještě do údolí...


 Tuhle mechovou cestu ve slunci jsem přece nemohla minout,
no kdo by tyhle zelené bochánky odolal a nepohladil?


A když už jsem myslela, že poslední moje přání mi nevyjde,
tak v tom jsem jej uviděla...


Co na tom, že byl jediný,
i když tohle údolí jich bývalo plné,
co na tom, že jsem přišla asi už v době, kdy na tyhle krásky už bylo pozdě,
zbyl tu ale jeden...
Pro mě, na úplném konci cesty,
čekal u cesty,
jako znamení,
že i tady mě vždycky budou čekat jenom samá pohlazení,
jen pokud si budu přát a dovolím to...


Že tohle údolí zpívající Oslavky pod staletými zdmi hradu,
i když i tady se mění raketovou rychlostí, 
zůstane pro mě navždycky jistotou,
že mě pohladí v kteroukoliv dobu, když budu zase potřebovat...
Že tady i to štěstí jde cítit,
ten hřejivý pocit tam hluboko,
který mi tam zůstane, vím to, navždycky...


Přeji vám ze srdce,
ať najdete místo, kde i vy budete to hluboké štěstí uvnitř cítit nějak víc, 
aniž byste je museli před tím dlouze hledat.
Protože štěstí se nikde nehledá, ani vám je nikdo nepřinese,
to musíte najít, nebo si je spíš jen uvědomit, 
je s námi pořád, máme ho totiž každý v sobě,
stačí si to jen připustit...

Vždy bude nová příležitost,
nová láska,
nové přátelství,
nová síla,
pro nový konec je vždy nový začátek...





sobota 14. září 2019

Řeka, skály, vřes a ...

Tak mám za sebou asi první předpodzimní toulání.
V tom nejhezčím dni uprostřed minulého týdne
jsem se vydala hned ráno vstříc tichu a jistotě...
Jistotě místa, které mě nikdy nezklamalo,
i když pokaždé jdu aspoň částečně novou cestou.
Chtěla jsem do sebe nasát hodně slunce a odpočinout v tichu,
zase sama, jak jinak...

  
Vydala jsem se opět k řece Jihlavě,
do údolí chat a ticha,
kde nikoho v týdnu většinou ani potkat nejde...





Tohle vodní zrcadlení je pro mě pohlazení vždycky,
ale tentokrát se slunce hooodně snažilo...
Když jsem procházela kolem opuštěných chat,
zase jsem malinko záviděla,
tu možnost tady být kdykoliv a ještě u téhle čisté utíkající nádhery i usínat...




Vystoupala jsem pak zase strmě nad řeku na skály,
kde to mám moc ráda,
a nafotila zase desítky obrázků, které jsou stejně pokaždé jiné než v minulosti.







Poseděla jsem pod jmelím a nasávala teplo ze skalních bloků
a poslouchala řeku v údolí...







Slunce hřálo vysoko nade mnou



 a já zase po chvíli sestupovala lesem znovu k vodě.
Sedla jsem si aspoň na molo u jedné z chat,
smočila asi naposledy letos nohy v řece milované,
zavřela oči a jenom byla...




Voda byla tak křišťálově čistá,
že jsem myslím čistější řeku nikdy, nikde neviděla...





Pozorovala jsem chvilku rybky a taky užovku,
co se koupala kousek ode mě a natahovala hlavu ke slunci,
stejně jako já...



A pak už opět strmě vzhůru, zase přes skály a poslední výhledy do údolí.







Čekala mě další meta,
chtěla jsem vidět zase po roce vřesy,
jen jiné, jinde, stačilo jen projít přes les...






 Nezklamalo mě ani místo, ani bonus v podobě výjimečné lokality,
kde kytky jsou pokaždé tak jiné,
kde slunce žhne ještě o trochu víc a tady snad i zezdola...







Snad nám ještě na pár chvil vydrží i tahle stěna z borovic,
která je ojedinělá
a dělá tohle místo kompletně výjimečným,
v kteroukoliv roční dobu...



Jen na tomto místě nad Jihlavkou,
A když najdete místo,
kde jsou trsy vřesů velké jako náruč,
nepřestáváte děkovat za možnost tady být,
tohle vidět, úplně jinak, zase...





Tenhle kontrast nekonečných plání
a modrého nebe,
kde z bílých čar můžete i vzkazy číst,
mě nikdy tady nepřestane dojímat...





Tato cesta byla zase po čase dost dlouhá
a obrázků už tady je víc než dost,
takže pokud jste se prošli se mnou na slunci rádi,
tak touhle cestou můžete jít ještě na jedno místo,
které jsem musela ten den vidět
a budu ráda, když vám ho budu moct ukázat ve slunci zase příště...


Za vše buď vděčný a budeš šťastný ...