motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

sobota 23. října 2021

Hrad ve zlatě ...

Jak už název napovídá,
 dneska bych se s vámi ráda dotkla minulosti.
Chtěla bych vám ukázat místo,
kam jsme si v dnešním prosluněném,
ale mrazivém dni udělali výlet...
Když jsme se před časem dívali na tohle místo přes hluboké údolí,
bylo mi jasné, že se sem vrátím brzy znovu...
A tak jsme se vydali lesní cestou uprostřed téhle podzimní nádhery
směrem k hradu uprostřed Brd...


Na rozdíl od jiných hradů se sem dá dojít moderní cestou,
na první pohled na hony vzdálené od té romantické, středověké,
ale já nikdy nedám na první dojem 
a všímám si raději znamení,
že se věci dějí tak jak mají
a jsem na správném místě,
takže málo co vzdávám předem...
Stejně jako dnes,
když jediné postavičky které míjíte 
je třeba houf trpaslíků... sedmi trpaslíků...


Sedm chlapů, co kromě velkých ruksaků na zádech,
co na přespání někde v lese byly nezbytností,
vykřesali v sobě kus kluka, co je pro každou legraci...
Snad tenhle konzumní svět dospělých berou s nadhledem
a prostě jenom tak si na hlavu klidně vezmou červenou čepici
a za Sněhurku by brali tu nejhezčí holku kterou míjeli,
jen kdybychom jí to dovolili...


To jsou ty okamžiky kdy vím, 
že svět kolem je ještě aspoň trošku v pořádku,
že je ještě dost lidí,
kteří pro pobavení svoje a úsměv těch okolo,
 vlezou klidně zpátky i do pohádky...
A pak už stačil jen kousek a ocitli jsme v pohádce my
a v tomhle ledovém poledni jsme poprvé uviděli středověké zdi
hradu Valdek...


Okamžitě mě napadlo,
že pro první návštěvu tady,
jsme si nemohli vybrat lepší čas...
Protože všechny strany,
kompletně celý byl obklopen zlatou barvou ve všech možných odlescích...


Žlutá, zlatá, měděná,
oranžová...zelená
málo kdo by tuhle dokonalost podzimní palety zvládl vykreslit...




Stejně jako ticho v lese,
nekonečné louky,
utíkající řeky i třeba modré nebe,
mám ráda kameny...
Kdo mě zná,
ten ví, že to mám i s nimi zase trochu jinak...
Nedívám se na ně ani jako na stavební materiál,
ani jako studené kusy skal,
líbí se mi jejich odlišnost,
nenajdete dva stejné,
a vlastně ani podobné...




A tady, uprostřed lesa,
bylo jich víc než dokážete pořádně prohlédnout,
ale i tady bylo znamení a dokonalých míst víc než dost,
pro mě i pro naši "Sněhurku",
která se i mému pohledu snaží porozumět
a i pro ni je správných znamení v pravý čas potřeba...



Kdyby tenhle hrad nebyl Zlatý,
určitě by zasloužil název Dubový...




Těch stařičkých dubů bylo kolem jeho zdí nepočítaně
a jeden krásnější než druhý...



A zase ta dokonalost té nejpřirozenější zlaté
a majestátnosti těchto stařičkých obrů...




Slunce mi pomáhalo vydatně,
abych nevnímala zmrzlé prsty na spoušti,
ale nepropásla světlo a stín...
Tu odvěkou nerozlučnou dvojici,
co dělá obrázek věrohodnější 
a fotku bližší skutečnosti...



Když vyjde slunce, nevnímám proto zase kolem nic,
naprosto všechno kolem zmizí,
jsme zase jenom já a prst na spoušti...
Vždycky když obrázek mám bezpečně uložený ve foťáku,
často děkuji dodatečně své mužské ochrance,
který mě oddaně doprovází na většině mých cest,
že je mýma druhýma očima, když já ty svoje směruju k nebi
nebo třeba po kamenných zdech vzhůru,
že ty jeho bezpečně vnímají moje kroky v Toulavkách,
když díky zachycení okamžiku nestačím mnohdy ani dýchat...


Ale když zadržím dech a třeba právě ani moc nevnímám svůj krok,
podaří se mi ale bezpečně zachytit přesně to,
co chci...




Třeba tenhle výjimečný hrad ze stovek druhů kamení,
co v zajetí téhle podzimní palety čeká na každého,
komu nevadí třeba zmrzlé tváře
a stejně jako my díky těmto obrázkům,
co jsme uložili do paměti nadlouho,
změnili jeden obyčejný sobotní den ve výjimečný...


A tak děkuji nejdříve svému muži za nápad zase ujet sobotnímu stereotypu
a tentokrát i společně s Kačenkou mi dělali společnost,
svoje promrzlé ruce nastavovaly slunci při čekání na mě,
ale přesto stáli o to vidět dneska snad i trochu mýma očima...

A taky vám všem,
 kteří jste věnovali svůj čas výletu za podzimním zlatem společně s námi,
moc si toho vážím...


Příliš mnoho myslíme,
příliš málo cítíme,
příliš mnoho mluvíme,
příliš málo vnímáme...
Nikdy není pozdě zastavit se
a začít znovu a jinak...





neděle 17. října 2021

Než se kouzlo rozplyne...

 Neděle ráno...ten dokonalý čas,
kdy většina z nás konečně vůůůbec nic nemusí,
nebo alespoň ne hned...
Ten čas, kdy je konečně vypnuté zvonění na budíku,
kdy není přesně určený čas na nic, když si to dovolíte...
Kdy můžu vstát až chci já, ne kdy velí povinnost.
Většinou vstávám až za vůně čerstvě uvařené kávy,
kdy rituál snídaně ve dvou, 
kdy zbytek domu ještě spí,
je neopakovatelný a je tím, co dělá neděli nedělí.
Je pro mě předzvěstí toho nejlepšího startu dne,
takže málo za co jsem ochotna těchto pár minut vyměnit.


Můj muž mě zná,
kromě skvělé kávy a snídaně na přání umí totiž asi číst i moje myšlenky,
umí odhadnout i okamžik, chvíli,
která je výjimečná pro mě,
třeba až tak,
že jsem ochotna vyměnit i zaběhnuté rituály,
snad proto, že to má podobně...
Přesně jako dnes ráno,
kdy stačil jen jeden máš pohled směrem k oknu téměř beze slov
a pak už jen rychle ven,
do jednoho z prvních mrazivých rán u nás,
tím směrem, kde slunce se vydává na další cestu...



Stačilo zase jenom pár kroků od domu,
na pastviny,
kde na nás čekalo kouzlo...



Jedinečný okamžik rodícího se dne,
kdy v tichu, 
jen za šustění Toulavek na ojíněné cestě,
 jsme zase stáli v první řadě v tohle jedinečném divadle...


Věděli jsme oba,
že promrzlé tváře a mokré boty za tyhle obrázky stály...




Když jsme dřepěla uprostřed nekonečných plání
a zaznamenávala tyhle bílé pavoučí cesty,
moje pusa byla od ucha k uchu
a zažívala jsem v sobě zase po čase ten jedinečný pocit radosti,
radosti z "obyčejných" věcí,
okamžiků,
které dělají můj život lepším...


Bylo dokonalé tam stát,
jen já a mí dva parťáci,
z nichž ten čtyřnohý,
 si nadělil ještě pár kilometrů nespoutaného běhu navíc...


Měl neskutečnou radost,
stejně jako my...
A stačilo k tomu jen tak málo...


Změnit zase zaběhnuté a užít si pár minut štěstí,
kouzla obyčejného nedělního rána,
které se rázem stalo výjimečné,
jen pro nás 
a možná někde i pro někoho dalšího,
kdo dostal stejný nápad jako my,
zajít si na mrazivé sluneční představení...

Vždycky když vidím takové obrázky,
přesně ty co hladí
a já vím, že jsou jen dílem okamžiku,
přemýšlím,
jestli a kolik lidí vidí to stejné jako já
a přitom stačí tak málo...
vnímat a být vděčný i za úplně obyčejné chvilky.


Právě v okamžiku,
kdy jsme se rozhodli vrátit,
jako by představení kolem nás bylo u konce,
slunce se pomalu schovalo,
modrá obloha zešedla...
My jsme to stihli 
a vy jste měli možnost vidět alespoň záznam premiéry...


Tleskat nemusíme, ale děkovat se sluší,
takže já dnes na pastvinách děkovala,
svému muži za prvotní impuls a doprovod
a pak už jen
zase za možnost zažít kouzla okamžiku,
co pro mě je víc než i zaběhnuté rituály...

Štěstí není jenom pocit,
je to stav bytí.
Štěstí je schopnost uvědomit si krásu všedního okamžiku...


pátek 8. října 2021

Město plné překvapení...

 Ráda bych vás s sebou dneska vzala do civilizace.
Chtěla bych si s vámi projít jedno výjimečné město,
město plné starých domů a úzkých uliček,
jedinečné, jemu podobné najít nelze...
Je to město, které má plno z nás nějak více pod kůží,
jistě pro svoji výjimečnost,
neopakovatelnou atmosféru a pohádkovost,
kterou lze vnímat všude kolem...


Možná už tipujete sami,
možná vás i tohle město napadlo,
tak tedy pojďte,
zvu vás na procházku podzimním Českým Krumlovem...


Já sama jsem tady byla kdysi a jen jednou,
přiznám se, že víc než krásu města,
 jsem tehdy bohužel vnímala jen masy lidí v úzkých uličkách...


Mým přáním tentokrát bylo jen užít si město jinak
a uchovat v sobě detaily tohoto místa.
Vydali jsme se sem tedy znovu před časem,
kdy jedno sobotní ráno jsem dala na pocit,
že právě v této době nebudou ulice plné lidí jako kdysi
a užijeme si Krumlov jinak...


Prvním dobrým znamením bylo slunce nad hlavou
a skoro prázdné první uličky ve městě.
Fotila jsem si detaily z ulic,
chtěla jsem si zachovat hlavně neopakovatelnou atmosféru
a pohodu tohoto města.


Vzpomínala jsem tady snad jako každý na legendární pohádky,
usmívala se u známých schodů


 i v úzkých uličkách,



všude tady, nakonec i u stánku s krumlovskými párky,
prostě všude stejně jsem vyhlížela Petronela s Uriášem...


Stejně jako u řeky jsem pak vyhlížela cestu suchou nohou,
tu přímo do nebe jen pro vyvolené...




Cestou na zámek jsem mezi medvědy vyhlížela toho nepravého
a vedle sebe u mříží jsem chtěla aspoň zaslechnout Růženku a prince Jaroslava...


Ti praví se bohužel nekonali,
ale jednu princeznu jsem si asi vážně přála moc
a tak jsem jednu výjimečnou nakonec na chvíli v uličce zahlédla...

 
Pohádkovost mi tak letělo v mysli celou dobu,
na zámku i cestou na věž...



Kolik asi lidí už vyšlapalo tohle točité schodiště 
 za všechna ta staletí?


Aby spatřilo tohle pohádkové město v celé své kráse
a pohladilo třeba jako já tenhle letopočet?



Obdivovalo tyhle dokonalé domečky jako pro panenky
a počítalo bílé komíny pod sebou?


Co dělá tohle místo nezapomenutelným?


Jak je to možné,
že tady bylo tolik míst, která mě přiměla se usmát?


Uvědomila jsme si, že to byly právě detaily a překvapení,
která mě po celou dobu provázela,
co mě přiměla se zastavit a usmát...


No tak schválně, 
kdo z vás by tady čekal 
a kdo si všimnul přímo vedle sebe třeba vodníka?



Nebo kdo by uprostřed uliček čekal dvorek s milovanými slunečnicemi



a obrázky,
co každého musí pohladit?


A taky medvědy tady mají v mnoha podobách
a já jich viděla tolik snad proto, že je miluju už odmala?


A taky zvláštní vzkazy,
co jich bylo plné město...



Navíc kdo by třeba čekal, že si vyberu z desítek míst na kávu tohle jedno,
co mi jako bonus až si sedneme, připraví tenhle výhled, 
tento pro mě dokonalý obraz přímo na ulici?



A že ochutnám nečekaně jako dárek přímo pro mě
 i úžasnou krumlovskou čokoládu,
co se rozplývala na jazyku
a den bude pak ještě sladší?


I tady se mi potvrdilo, 
že nejlepší chvíle vám život nachystá právě ve chvíli,
když vlastně nic nečekáte
a necháte se životem jenom překvapit...



Většinou totiž dostanete právě to,
co v danou chvíli nečekáte,
ale zaručeně potřebujete...


A co vy a překvapení a třeba Krumlov?
Byli jste nebo jinde a kde vás něco překvapilo?
Jak vnímáte taková místa?


Život není o čekání na správnou chvíli,
ale je o vnímání těch správných chvil teď a tady...