motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

sobota 17. listopadu 2018

Poslední šustění ...

Už jsem to potřebovala, poslední dny pořád lítám někde v povětří,
to jako doslova 
a unikly mi dny, kdy podzim asi vjíždí do poslední cílové rovinky...


Tak jsem možná letos na poslední chvíli, 
poprosila slunce, aby počkalo na můj volný den
a zase obula toulavky, abych slunečný podzim ještě stihla.
Dvě hodiny jsem dneska věnovala tichu 
a poslednímu letošnímu šustění listí na cestě...


Takže kdo jste to nestihli,
nebo se vám slunce schovalo,
nebo jen máte daleko takové šustící lesy,
tak pojďte zase se mnou a tu poslední podzimní krásu zkuste nadlouho nasát spolu se mnou...



Cestou z kopce stoletou lesní cestou,
kde kdysi jezdily kočáry 
a dneska těžká technika, 
co odváží poslední zbytky pichláků, co jich i tady žalostně málo zbylo
a teď tu chodí blázni jako já, co dole u řeky dobíjí baterky...


Prošla jsem se a nasávala do sebe poslední zbytky slunečních paprsků,
co se pomalu vzdávají prvním mrazíkům.
Postála jsem na té nejlepší vyhlídce nad řekou
a měla údolí jako na dlani...




A dole už první bílá deka zakryla louky na březích řeky,
kam slunce už nenašlo cestu...




A taky vykouzlila první pichlavé krystalky na mostě,
který tu nově stojí pro všechny blázny,
co mají tohle údolí rádi,
ale brodit v zimě se jim vážně už nechce...




A protože odpoledního času je nějak míň a slunce už se chystalo spát,
museli jsme zpáteční cestu do kopce vzít trochu rychleji...





Sluníčko pomohlo a zmrzlé ruce zase mohly mačkat spoušť,
takže pár obrázků jsem si přece jen stihla odnést,
dokonalý obraz listí, co v lese vykouzlilo ten nejhezčí rezavý koberec, co znám...




A na konci se sluníčko naposledy opřelo do stoletých dubů,
aby určitě jejich krása letos naposled vynikla...



Stihli jsme to přesně,
napadlo mě zase v cíli,
při pohledu na první bílou záclonu na zemi i tady ...



Takže už stačilo jen se usmát a tradičně poděkovat,
za nápad, za možnost tady být a poslední letošní šustění ve slunci, si dokonale užít...


Snad se vám líbilo jako mně,
snad nelitujete, že jste šli
a kdo ví, jestli příště už nám nebudou boty klouzat po pocukrované cestě...


Podzim je druhé jaro,
kdy se každý list stává na chvíli květem ...




pondělí 12. listopadu 2018

Návrat na Sal ...

Slíbila jsem vám ještě obrázky z okružní  cesty kolem ostrova,
kde se nespěchá, kde pálí slunce nepřetržitě,
voda Atlantiku mění břehy věčnými vlnami
a kde písek, kameny a vítr jsou hlavním znakem...
Pojďte se tedy se mnou na tenhle ostrov vrátit
a projet jej z jihu na sever a zpět...


Nebudu vám tady vypisovat zeměpis, ani obecná data tohoto Kapverdského ostrova,
co jde najít běžně na internetu.
Chtěla bych si tady ponechat jen moje obrázky,
co mi vždycky připomenou místa,
jak jsem je viděla  letos já...
Omlouvám se, ale bude jich hodně, 
protože atmosféra a dokonalá místa, co tady vytvořila příroda,
stručně popsat ani zobrazit prostě nejdou...


První zastávka je Murdeira- místo na západě ostrova,
kde vlny bičují zbytky sopečného pobřeží
a i písek se mění vlivem soli ve skálu...



Kde Lví hora v pozadí dělá z tohoto místa jedno z nejfotogeničtějších...




Další zastávkou je hlavní město Espargos.
zvu vás na jediné místo nad městem,
kde jde přehlédnout město a vlastně většinu ostrova, na pár otočení...




Zvláštní pohled,
na domečky, co ani zdaleka nepřipomínají ty naše
a některé je až k nevíře,
že jsou vlastně domovem...



Další zastávkou je škola ve městě,
kde děti jsou asi stejné jako všude ve světě,
Jen vybavení je nahony vzdálené tomu, co známe.
Ale i tady je přestávka nejvíc a čas, 
kdy můžou jít domů, je nejočekávanějším okamžikem už od rána...





Dál vás zavedu do dalšího přístavu na severozápadě- do Palmeiry
přístavu, který heslu "No stress" dělá skvělou vizitku-
jen klid, pohoda, žádný spěch, jeden den jako druhý.
Čekání na lodě a pohoda, když je vše odklizeno... 




A pak všudepřítomné místní prodejkyně hlavně všech nezbytností, 
co dělají ženu ženou.
Všechny ty barevné šátky a co nejbarevnější ozdoby.
Za pár drobných eur je můžete pořídit v obchodě i přímo na ulici,
 jen s tím rozdílem, že tuhle maminku s dokonalým fešákem na zádech,
si budu pamatovat navždycky, když kouknu na svoje zápěstí s náramkem z mušlí...



Jsou věci, co se vám vybaví vždycky, když si vzpomenete na nějaké místo,
stejně jako já teď už nezapomenu nikdy na tuhle stařenku,
co seděla ve stínu poledního slunce
a chtěla se pozdravit se všemi z našeho busu.
Na tu hebkou ruku a upřímné oči skoro stoleté stařenky vážně nikdy nezapomenu...


A pak už vzhůru na Buraconu- Magické oko.
Výjimečný obraz v hlubině,
který se tvoří díky paprskům slunce, co dopadají na dno jeskyně vytvořené černou lávou 
a tyrkysovému moři na dně...



Nám se ukázalo jenom málo,
ale mě stejně víc fascinovaly břehy,
kde moře tady má tu nejdokonalejší tyrkysovou barvu,
co jsem kdy u moře viděla...





A pak jsem přejeli kolem nejvyšší hory Monte Grande k Fata morgáně-
dokonalý přelud vody uprostřed písku a ničeho...




A největší lákadlo ostrova jsem si nechala téměř nakonec-
starý solný důl Pedra Lume, kde se těží už dnes málo a úplně jinou cestou,
ale můžete okusit účinky slané vody,
která je skoro taková jako v Mrtvém moři.





Místo, kde vám nohy sami vystřelí nahoru ve vodě, co se vám zdá hodně hustá
a ležíte jako placky a nemusíte se vůbec snažit...
Tohle je místo, kde se všichni dospělí mění v děti
a určitě je to místo, kde se nejvíc lidí směje...




A úplně nakonec ještě lákadlo pro všechny obdivovatele želv-
místo přímo na dokonalé pláži blízko písečných dun.




Tady je líheň maličkých želviček,
 co zde zachraňují před predátory, když je jinde ty velké želvy do písku nakladou,
 nechají je tady v klidu a pak vrací zase moři, až přijde jejich čas...





A to by bylo tedy ze Salu asi konečně všechno...
Takže ahoj moře,
ahoj pohodo a věčné Slunce
a vzhůru zase do mraků,




podívat se na místo, kam Slunce odchází spát,
pro mě tak největší bonus téhle cesty na úplný konec...


Díky vám všem, co jste měli chuť vrátit se se mnou 
a poznat tenhle kousek světa tisíce kilometrů od nás...

Teď když jsme se naučili létat v povětří jako ptáci,
potápět se jako ryby,
zbývá už jen jediné-
naučit se chovat na Zemi jako lidé...