motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

sobota 9. prosince 2017

Bezmáslová vánočka ...

Zase jsem jednou zkusila něco nového,
někdy jindy, v neobvyklou dobu,
podle nového receptu...
Každý rok peču v době adventu a kolem Mikuláše -Štolu.
je to rychlá varianta místo náročnější vánočky...

Letos jsem narazila ale na další výzvu,
recept na vánočku, kde není ani gram tuku.
Nemusím určitě popisovat, proč mě v době ceny másla 55 Kč tedy tolik zaujala...
Náhradou je tam ale obyčejná smetana na šlehání- šlehačka...
Tudíž by to mohla být vlastně i 

Šlehačková vánočka

jinak na rozpisu není nic zvláštního,
je potřeba jenom:

0,5 kg hladké mouky
1/4 l šlehačka- tekutá z kelímku
1 kvasnice
50g cukru
2 vejce+ 1 bílek / žloutek na potření/
sůl

Nakonec hrst rozinek 
a mandlových plátků -až nahoru...

Já jsem nechala kynout asi jen 1,5 hodiny, bez promíchávání těsta.
Když peču klasickou vánočku na vánoce, běžně promíchávám i 2x 
 a nechám znovu kynout i 4 hodiny.
Nyní jsem to neudělala a nakonec jí to nijak na kráse, ani na chuti nic neubralo...
Pletla jsem tentokrát naráz z osmi pramenů,
běžně pletu z devíti, každé patro zvlášť...
Potom nechat ještě asi hodinku kynout na plechu,
 nakonec pomazat žloutkem.
Péct na 180 st- 10 min,
potom na 160 st asi 45 minut.


Myslím, že se tahle šlehačková krasavice podařila,
oproti klasické s máslem se mi zdá více nadýchaná, není tak tuhá.
A navíc to máslo, jde nakonec stejně namazat nahoru, až když ji koušeme...




Chutnají nám obě, každá jinak,
takže mám další dilema na předvánoční pečení, jakou že letos tedy upeču sobě a rodičům,
aby byla domácí na Štědrý den, jako každý rok...




Tak jestli tuhle neklasickou neznáte, zkuste a můžete pak přemýšlet třeba taky...
Mějte se sladce, adventně
a pokud vánočku koupíte, i tak vánoce budou, nebojte...





úterý 5. prosince 2017

Zastavení na Žluťáku...

Včerejší den jsem téměř celý strávila v Brně...
Dopoledne jsem si připadala skoro jako kavárenský povaleč,
nikam jsem nespěchala, v klidu jsem si prošla všechny vánoční trhy bez lidí
a čas jsem měla i na oběd a kavárnu- sama...
Už jste někdy zašli sami do kavárny?
Já snad dvakrát v životě... zvláštní pocit...
nikam nespěchat, zvlášť v tomhle předvánočním čase,
zajít si do obchodů pro pohlazení na duši,
žádné fronty,
žádné běsnění po dárcích...

Taky jsem se potřebovala v klidu naladit na odpoledne,
kdy jsem měla před sebou setkání,
zvláštní, výjimečné, po čase, navíc na velmi zvlášním místě...
Jeli jsme na adventní koncert Ladi Kerndla a jeho hostů,
kdy nejdůležitější bytostí tam pro mě stejně byla kamarádka Věrka,
kterou většina zná z blogu Carolina Mia .
Díky ní jsem objevila tenhle blogový svět,
o kterém jsem do té doby neměla vůbec tušení...

Jeli jsme na zvláštní místo v Brně, které i pro Brňáky znamená otazník, strašák pro všechny-
naší cílovou zastávkou byl Masarykův onkologický ústav v Brně- na Žlutém kopci,
místní mu neřeknou jinak než Žluťák.


Od doby, kdy jsem sem jela poprvé v životě, uběhly tři roky...
Přesně tolik let uběhlo od doby, kdy díky péči a zlatým rukám tehdejších lékařů,
dostala Věrka právě tady druhou šanci na život...
V té době jsem se osmělila a nabídla jí setkání,
poprvé, právě zde, na půdě nemocnice,
kde linka mezi životem a neživotem je krehčí než kdekoliv jinde...

A tak když jsem nyní seděla v aule hlavního pavilonu
a poslouchala největší hity Ládi
a viděla v rukou Věrky její knížky,
uvědomila jsem si tam spoustu důležitých věcí...


Když Věrka děkovala za šanci na život,  kterou tady dostala, i když zdravá už nikdy nebude,
i přes to, děkovala a byla vděčná, za každý den, který je pro ni od té doby darem, přesně jak říká...
Díky této šanci dnes může psát, fotit, vydávat kalendáře 
a být se svojí rodinou, která je pro ni vším...
Vůbec to není samozřejmá věc,
což si uvědomíte až v tváří tvář třeba tomuto místu a lidem, které potkáte...


Že přesně jak řekl Láďa, je důležité si vážit každého dne, který nám je dán
a když přijde nemoc, nikdy, za žádných okolností se nevzdávat.
Život stojí za to žít
a kdo má vůli, vždycky je naděje...
Oni dva jsou toho živoucím důkazem...

Byla to úžasná hodina v setmělé hale nemocnice,
kde vedle sebe seděli zdraví i nemocní a chtěli obyčejně potěšit...
Nakonec jsem si ale uvědomila zvláštní věc, kterou nějak nemůžu dostat z hlavy...
Že my jsme mohli potom svobodně odejít kamkoliv jsme chtěli,
 ale ti v županu, šli znovu bojovat, prát se s osudem a věřit v naději...
Spravedlnost nebo nespravedlnost?
Kdo určuje, kdo ano a kdo ne?
Moc bych si přála,
aby někdo, nebo něco zařídil, vymyslel, 
aby jednou všechny nemocnice byly prázdné
a nikdo na žádném koncertě nemusel sedět v nemocničním županu
a všichni vždycky mohli odejít jenom domů...

Nechci, aby tento můj příspěvek vyzněl pesimisticky.
Jen jsem si díky této výjimečné akci v tomto předvánočním čase uvědomila,
že je jen jediný dárek na světě, který někteří máme u sebe a mnohdy si ho nevážíme
a skutečnou hodnotu ucítíme, až o něj přijdeme.
Zdraví je totiž nad všechny dárky světa a to nejen o vánocích.
A proto bych ho vážně ze srdce přála pro všechny...


Žij každý den, jako bys právě v něm měl prožít celý svůj život.



pátek 1. prosince 2017

Odpočítávání do vánoc...


Letos jsem dlouho netušila, jak vyzdobím náš byt poslední letošní měsíc.
Snad je to tím, že čím víc tipů a nápadů někde zahlédnu, tím víc bych jich chtěla zkusit.
V dnešní době je navíc tolik lákadel, dekorací a koupit se dá snad úplně všechno
a to pro kteroukoliv příležitost v roce.
A co teprve na advent a vánoce,
obchody a tipy na tvoření a výzdobu jsou snad v každém časopise a internet praská ve švech.
A to je právě ono,
jenže já, já chci vždycky něco jinak, 
neokopírovat, prostě moje, žádné dovezené soby, Santy, navíc za málo peněz hodně muziky...
Dělám si to těžší než bych měla, do poslední chvilky vlastně ani nevím přesně, co vymyslím,
ale já už jiná nebudu...
Ani letos to nebylo jinak.
Začala jsem těsně, ale výzdoba je přesně na první prosincový den,
přesně tam, kde má být,
 dokonce zase i před našimi dveřmi do bytu,
kde na ni i sousedé čekali :o)...



Bohužel na chodbě je taková tma, že vyfotit je mnohokrát horší, 
než ji vyrobit...


A doma? No hlavní je přece adventní kalendář, 
abychom náhodou ty vánoce nezmeškali...
Děti už ale odrostly a navíc sladkosti přece přinese krom uhlí, určitě Mikuláš...



Takže jsem to letos pojala trochu jinak než vloni,
kdy jsme měli úkoly a zážitky na každý den...
To letos jsem hlavně podle sebe asi usoudila, 
že budeme schopni zvládat oddělat maximálně příslušný kolíček...


Takže úvaha byla a pak už jen převést vizi ve skutečnost- maličkost :o)...


No a když jsem byla v té floristicko- výrobní fázi, tak ještě tam a tady
a za pět hodin jsem konečně byla spokojena i já,
i když jsem byla zralá málem na odpočítávání taky, ale jako v ringu :o).


Měsíc vše vydrží a těsně před vánoci ještě všechno
jednou pozměním...
To totiž bude vše okoukané,
ne tolik slavnostní a navíc za ty roky si i sousedé zvykli, 
že u nás je změna podle období a pokaždé něco jiného...
Takže na jedno odpoledne budu mít o zábavu postaráno určitě i za tři týdny :o).


Ale je to relax, zábava už spoustu let.
I když jsem pak zralá vždycky na poukaz na masáže,
 prostě mi to stojí za ten pocit, že je všechno tak, jako každý rok je u nás zvykem
a já mám zase, jak říkala moje babička- dušičku v peří...

A co vy a výzdoba v době adventní?
Zdobíte? Stíháte?