motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

pátek 15. března 2019

100 000 ...

Když jsem před třemi lety zakládala tenhle blog,
vůbec jsem netušila, jestli a jak dlouho budu mít vůbec o čem psát,
 aby to nebyl jen můj deník,
netušila jsem, zda vůbec mám co sdělit pár lidičkám, co ke mně zabloudí...
A světe div se,
je vás hodně, dnešním dnem už přes sto tisíc...
Co sem proklikli náhodně,
ale vím, že je vás neskutečný zástup,
co chodíte často i pravidelně,
stejně jako já, na řadu vašich blogů...


Tohle číslo mně ale bere dech,
vůbec nevím, jak moc vám poděkovat?
Vám, co sem pouze nahlédnete,
ale hlavně vám, co vás už vlastně znám...
Nikdy jsme se neviděli, ale vím, že jste,
že se vracíte.
Věnujete mi pár chvil z vašeho drahocenného času.
Znám vás z vašich řádků, co mi zde necháváte,
znám vás z vašich stránek.
Tenhle svět je možná zvláštní,
ale pořád na hony vzdálený všem instagramům, facebookům
a mně tak vyhovuje nejvíc.
Blogový svět je určitě taky mnohem těžší a více zavazující,
stojí víc času,
vymýšlet a psát sem,
 o to víc si vážím těch, kteří se tomu věnují.
Myslím, že je víc osobní,
snad ne tak rychlý,
myslím, že pořád je možno tady nechat kus sebe a předat ho i těm,
kteří o to budou stát.
Prostě stačí jen vlastně nenáhoda a dobře si vybrat,
kam psát, co číst a kam se vracet...
Stejně vlastně jako v životě,
máme možnost volby a cesta je vždycky jen a jen na nás...


Přeji vám všem,
kteří občas, nebo plánovaně volíte proklikem moje Štastné dny,
abyste kus svého času, který tu necháte, nikdy nelitovali,
abyste tu aspoň občas našli přesně to,
co potřebujete,
nebo abyste se většinou se mnou aspoň fajn prošli.
Děkuji ze srdce znovu,
za vaši přízeň,
za zvláštní druh blogové sounáležitosti a přátelství,
které mi mnohokrát dalo sílu i jít dál v životě,
jít dál po všech mých cestách necestách snad i jinak, lépe...

Buďte si jisti, že na vás myslím často,
minimálně na všech svých cestách
a vím, že až přijde ten správný čas, 
tak se snad aspoň někteří setkáme a řeknu Vám to do očí,
že přeji i vám jen samé šťastné dny...


Děkuji, děkuji, děkuji,
je vážně to nejmíň, co vám můžu ze srdce říct teď.
Ráda bych ale někomu z vás udělala radost malým dárkem,
který mu moc ráda pošlu,
jen proto, že sem zašel,
že mi nechal pár slov,
za to, že mi věnoval kus svého času, jen tak...
Tak mi zkuste napsat,
proč chodíte zrovna sem, proč náhodně nebo schválně,
nebo cokoliv, co budete chtít právě teď a tady naťukat
a třeba ta vaše písmenka budou ta šťastná...
Zkusím vylosovat to správné ve středu 20.3.

Špatná zpráva je ta, že čas letí,
dobrá zpráva je to, že vy jste pilotem...



sobota 9. března 2019

Znovu po žluté ...

Uprostřed týdne jsem zase nazula Toulavky
a vydala se po zimě na delší výšlap,
zase po trase, kterou mám nejraději,
ale v kuse jsem po ní vlastně nešla.

Snad vás nebudu nudit a ani vám nebude vadit,
že volím často podobné trasy,
ale když já nejraději utíkám z města do ticha.
Mezi kopou lidí si ty svoje baterie nedokážu znovu dobít.
Zajela jsem si tam, kde to mám ráda,
jen projít jednu trasu celou,
od skal k řece a ještě dál...
Když jsem stála na začátku cesty,
slunce se schovávalo a já jen poprosila,
aby mi tenhle den vyšel,
aby mi pomohlo,
aby osvítilo moji cestu,
snad cíleně označenou žlutou značkou,
aby obrázky byly ještě hezčí a den slunečnější.


Aby vítr, který měl být ten den silný, počkal až budu v cíli.
Chvíli jsem seděla na téhle vyhlídce nad řekou na kraji skal 
a koukala na nebe.
 S voláním dravého ptáka nad údolím
se najednou mraky rozestoupily a vysvitlo slunce.


A já v tu chvíli věděla, že se mi to povede,
že mi všechno ten den zase vyjde...


Šla jsem cestou klikatou, zase po skalách,



kontrolovala jsem staré borovice
a zoufale si přála, ať jich tolik neubývá suchem, kůrovcem,
ať nezmizí...




No řekněte, kdy se můžete z cesty, co vede skoro nebe,


i toho nebe, i štěstí z vršku stoleté borovice skoro dotknout...



Kéž by tahle krasavice ustála i tyhle, pro ni určitě nejtěžší podmínky
a mohla ještě spoustu let údolí strážit a objímat shora...


Uprostřed skal a lesa, je tady i místo,
kde se můžete posadit na lavičku
a nechat svět kolem plynout...
Zapomenout na všechno kolem,
na všechny bolesti a trápení, srovnat myšlenky,
 mít radost že jste, co máte a těšit se na všechno hezké, co vás ještě potká
a k tomu vám z dálky může zacinkat kostelní zvon...



Moje další kroky vedly až k prameni,
který tu odpradávna vyvěrá,
co není jen obyčejnou vodou ze země...
Je to zázrak, když si uvědomíte,
že tu teče, stejně jako ta voda dole v řece,
tolik let pořád, bez zastavení...




Moje cesta po skalách zase končila u Oslavky,
jen pár kilometrů dál po proudu, než jsem šla minule.
Řeka tady má víc místa, už ji nebrání masivy skal na březích
a může ukázat zase po roce svoji sílu.



Šla jsem po loukách, co pamatují moje pionýrské tábory
a vzpomínala na stezky odvahy kolem řeky
a hlídky v noci u největší vrby, kterou už vzal dávno čas...




Šla jsem po břehu a poslouchala dál koncert řeky v doprovodu ptáků.
Podivila jsem se sněženkám, co je nevzaly ani ledy,
ani proud vody s ledy před měsícem
a v klidu si tu kvetou, aby potěšily všechny, kteří si jich všimnou...





Po proudu jsem došla zase až k poslednímu splavu před civilizací,
poslechla po dlouhé době pár minut hučící proud vody




a došla jsem pomalu až do úplného cíle, pořád se slunečním parťákem nad hlavou.


Až doma se nebe zase zatáhlo,
snad jako na znamení,
že ten sluníčkový předjarní den byl zase pro mě, pro vás,
kteří máte chuť chodit se mnou jednou, ale i opakovaně.
Snad vám nevadí, že možná na podobná místa,
místa bez lidí, pořád do ticha,
ale já hned tak asi trasy nezměním,
ty cesty jsem totiž já...

Žít, to je největší umění v životě,
protože většina lidí jen existuje...


sobota 2. března 2019

Nejlepší konec zimy...

Letošní únor byl pro mě ve znamení dlouhého volna.
Měla jsem plánovaně čas na všechno, na co měsíce, snad i roky nebyl čas...
Nemusela jsem vstávat na budík,
mohla jsem dělat cokoliv, co jsem chtěla.
A tak jsem ho i možná sobecky dost věnovala jen a jen sobě
a všemu, co mě těší, naplní energií nadlouho...
Hodně jsem jezdila vlakem, měla jsem čas na setkání s úžasnými kamarádkami,
ale hlavně, jsem mohla zajet zase tam, kde jsem ještě nebyla,
nebo byla už za poslední roky mockrát,
kam jezdím vždycky, když to nejvíc potřebuju,
abych se potěšila a dobila baterie na další mega jízdu životem...


ocitla jsme se v posledních únorových dnech na jednom ze tří,
 pro mě nejdokonalejších místech, které znám,
na skalách nad Oslavkou...


Studený zimní vítr se přetlačoval o místo se sluncem,
za zády jsem měla milované pokroucené borovice
a uviděla jsem zase obrázek, co bych mohla popsat už i poslepu...


Kaňon Oslavky, kterou na obou stranách chrání masiv skal
a na úplném vršíčku pak zbytky zdí starověkého hradu Levnov
- prostě milovaný Ketkovák...


Slunce osvětlovalo rozeklané zdi,
a dole za splavem starý Vydrův mlýn...


Ruce mi studily,
 ale já se usmívala a byla jsem šťastná, že tu po měsísích zase stojím...


Chtěla jsem vidět ale ještě řeku,
konečně chvilku, kdy bude koryto zase plné 
a voda bude slyšet tak, jako kdysi...



Tak jsem sešla až k ní...
abych taky tu skalní krásu viděla i oproti nebi,



abych uslyšela zase hučící řeku
a stihla i poslední zbytky ledů,
co tu šly jen o pár dní dřív...




Abych prošla starou cestou nad řekou
a mávla s místu,
mých pravidelných konců školních prázdnin ...


Abych došla do místa, 
které jsem fotila už mockrát a pokaždé je dokonalé,
stejně, jako dnes...




Postála jsem na břehu a slíbila, 
že se sem vrátím, možná hned na jaře,
až zase přijde pravý čas,
až budu potřebovat zase pohladit tam hluboko...


Vím, že tady se mi to podaří vždycky 
stejně jako zástupům chatařů,
trampů a všem bláznům, podobným jako já,
co jim k dobrému pocitu stačí pohled na údolí, 
skály, řeku a slunce nad hlavou...


No řekněte,
komu stačí i tak málo,
že jako znamení, že mu všechny sny vyjdou, 
postačí jedno srdce na cestě,
stejně, jako mně...


A kde vy máte to "vaše srdcové místo"?


Radost se neukrývá v okolnostech,
radost je ukryta v každém z nás ...