motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

neděle 2. srpna 2020

Splněný sen ...


Člověk by neměl zapomínat na sny, 
na přání, která má v sobě třeba celý život.
Stejně jako já mám velké, mám menší,
sny ukryté hluboko, dlouho...
Není důležité, jaké jsou,
důležité je jim věřit
a pak může přijít okamžik, 
a pokud to tak má být,
tak se i sny stanou skutečností...
Před dvěma roky v létě jsem si skoro jeden sen, přání splnila,
teď ale věřím, že ještě nebyl v té době ten správný čas,
tak tehdy byl spněn jen napůl.
Tehdy jsem sama spala ve stanu
a dlouho do noci seděla pod hvězdami,
stejně jako letos...


Jen letos se mi můj sen splnil beze zbytku
a já si ustlala poprvé v životě pod hvězdnou oblohou
a vůbec nic krom hvězd a černého nebe,
 mi ve výhledu nebránilo...



 Když jsem si snášela z půdy stařičké spacáky 
a chystala si ležení pod naší "kadlátkou",
jen jsem se usmívala nad tím, 
jak všechno má svůj čas.
Jak jsem celý život toužila aspoň jednou zažít spaní pod širákem
a až letos...


Ještě že jsem teď našla u rodičů pochopení pro moje bláznivé nápady
a už se ani moc nediví,
snaží se nepřesvědčovat a už jenom chápají a taky přejí...
Takže i díky nim jsem si nadělila to nejlepší snové spaní,
i tenhle výhled než jsem se nechala úplně pohltit tmou...


Noc byla skvělá,
vůbec mi nebyla zima,
komáry jsem díky tomu, 
že jsem ze sebe udělala dekovou múmii, vůbec nezaujala,
takže jsem spala lépe, než v posteli
a vstávala až se sluníčkem...


Na tenhle pohled nikdy nezapomenu,
kdy mi slunce svítilo do mé přírodní postele,
já byla v teploučku a suchu,
ale na dotek mimo mě jsem cítila všude rosu
a nad sebou se mi promítalo  tohle nebeské představení...



Tahle zahradní postel pod modrou oblohou byl dokonalý sen nad sny...


Vůbec jsem nechtěla vstávat,
dívala jsem se v tichu nad sebe a pozorovala ptačí letky,
co se mi proháněly v desitkách nad hlavou
a zpívaly tu nejbáječnější ranní písničku...


Nakonec mě přiměly vstát tyhle perličky rosy,
které obklopily moji snovou postel...




Už jste někdy ráno zkusili chodit bosky rosou
a sehnout se až úplně dolů,
abyste viděli tu dokonalost kapek,
ve kterých se odráží vycházejíci slunce? 


Jestli ne a napadlo vás to zkusit, 
tak to udělejte...
Co na tom, že budete možná pro ostatní blázen, 
co ho těší mokré nohy a kapky v trávě.


Pokud zažijete ten pocit, že se usmíváte a tam někde hluboko
se uslyšíte, ten vnitřní  hlas: díky, že tohle vidím, žiju, vnímám..
tak pak tohle všechno stálo za to.
Kvůli sobě, kvůli okamžitému pocitu
nebo splnění jednoho obyčejného snu...


A tak užívejte léto, plňte si sny a nikdy v ně nepřestávejte věřit...

Dokud máš své sny,
 máš se pořád na co v životě těšit.