motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

sobota 19. srpna 2017

Rybníková terapie ...


V poslední době jsem měla dost těžké období...
Moje nálady se střídaly vlivem věcí okolních jako aprílové počasí
 a nezabíralo téměř nic...
Dostala jsem se do fáze, kdy jsem přemýšlela i o tom,
že ani moje psaní asi není dobrá cesta...



Že všechny věci v životě dělám v poslední době asi špatně, že jdu špatnou cestou...
Měla jsem pocit, že nedokážu písmenky přenést svoje pocity správně,
že mé fotky nejsou takové, jaké obrázky jsem zachytit chtěla...


Protože ale přesně tyhle dvě činnosti byly mým motorem posledních měsíců,
zkusila jsem možná poslední možnost...
Vydala jsem se zase sama na cestu do neznáma, 
do ticha a území klidných vodních hladin...



V tom parném letním dopoledni jsem vystoupila na ztichlém vlakovém nádraží
a vydala se hledat cestu, která mě zavede jinam.
Tam, kde budu jenom já a moje snaha jít dál jinak...
Šla jsem po cestě, kde jsem nikdy nebyla a snažila se zachytit jen tuhle letní krásu kolem
a nic v hlavě neřešit...





Bylo skvělé jít úplně sama polní cestou,
vnímat jen hřejivé ranní slunce a vůni posečených polí...





Šla jsem pomalu a nasávala tu pohodu nespěchat, snažila se nic neřešit a prostě jenom být...
Šla jsem kolem spousty rybníků, které jsou rájem chatařů
a pro všechny ostatní, kteří nemají to štěstí kousek takového místa vlastnit,
to je území, kde jde načerpat obyčejnou pohodu ticha...



Sedla jsem na břeh a obdivovala neskutečný život a pohyb na vodní hladině,
který člověk může vidět, jen když se dokáže zastavit...





Viděla jsem snad stovky kaprů, když jsem pak kráčela podél břehu,
jak se snažily stejně jako já, nasát teplo z prohřáté hladiny...







A tak jsem v tom srpnovém slunečném dni stála na dosah vodního světa
a přemýšlela o tom, že mám vlastně štěstí...
Že umím tuhle přírodní krásu vnímat, možná i zachytit
a načerpat v ní energii do dalších dní,
že se prostě umím obyčejně zastavit ...





Že mi vůbec nevadí, že jsem se v tom velkém množství vodních ploch ani nevykoupala,
protože barva většiny ploch byla zelenější než zelená
a navíc se mi nechtělo s kapry o kousek jejich místa přetlačovat...





Že mi stačí prostě jen tento pohled, třeba na zrcadlení bílých mraků na vodním zrcadle ...



Že mi stačí, zastavit se takto v tom mém rychlém životě,
zkusit neřešit nic a jenom být, sama za sebe...
Protože přesně tohle mi pomáhá, tohle mám ráda, tohle jsem já a tohle chci,
abych se mohla znovu nadechnout a pokračovat dál, jak já sama budu chtít...



A jako bonus mě navíc bude hřát pocit, že třeba nakonec bude pak i někdo rád,
že díky mně uvidí tuhle krásu taky...




x

pondělí 14. srpna 2017

Když nepadají hvězdy...

 Stejně jako spousta jiných nadšenců v poslední době,
obracím svou hlavu už nějaký ten večer směrem k nebi
a čekám na padající hvězdy...
Stejně jako vloni , ale vlastně možná jinak,
doufám v hvězdné znamení...


Znamení, že se to moje přání vyplní, že bude jisté,
že bude napořád...
Je zvláštní, že slůvko "napořád, se mi motá do života a do myšlení teď nějak víc...
Obyčejné slovo, do kterého vkládáme tolik naděje...
Slovo, které vyjadřuje naši touhu po neměnnosti, po tom, aby to co chceme,
bylo takové už navždycky, neměnné, jisté, stálé...

A tak s hlavou zakloněnou už pár večerů upírám své oči k tmavé obloze
a přeji si zase neskromně, ale asi jinak než vždycky, možná sobecky,
protože tentokrát jen pro sebe...
A možná právě proto mně tak dlouho trvalo, než jsem zářící čáru zahlédla...
Protože se ale přání nemají sdělovat, nechám si je nakonec pro sebe.
Jen prosím ještě neskromně, ať mi zůstane splněné, prosím, ideálně už napořád...


Tak ať už věříte v něco nad námi, nebo jen v sebe,
ať máte přání často, nebo jen občas,
pro sebe, nebo pro někoho na kom vám záleží,
ať už si přejete pořád, nebo jen třeba v tyto dny,
ať už ty letící hvězdy zahlédnete, nebo třeba nebudete mít to štěstí-
ať vám ale vždycky zůstane ta víra, že vaše sny a přání budou napořád...



pátek 11. srpna 2017

Když v ráji pršelo ...


Kdo zná Vysočinu ví,
že počasí je tady stálé jako na apríla...
To, že jsme měli týden celkem ukázkové prázdninové počasí, je tedy skoro zázrak...
Tedy až do dnešního dne,
kdy už během noci přišla skoro apokalypsa, blesky křižovaly oblohu
a rány hromů všude kolem nás provázely celou nocí...


Naštěstí k tomu nedorazil ještě vítr,
takže krom toho, že ráno bylo ze všech trávníků kolem moře,
nic zásadního ty provazy vody neponičily...



Vzhledem k tomu, že se odpoledne občas i slunce smilovalo,
mohla jsem popadnout foťák a zase si do mysli i do té mojí obrázkové bedýnky
mohla pár obrázků zapsat...






Vyšla jsem
na malou procházku mezi kaluže a kapky perel ...




Na rozloučenou přišly ještě i kroupy,
ale ty naštěstí odešly tak rychle, jak přišly...




Takže letos nám Vysočina ukázala krom sněhu asi zase všechny svoje obrazy
a i tak tu bylo skvěle, jako každý rok...
Proto ti Vysočino moje milovaná- díky zase za skvělý týden a za rok zase, snad...