motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

sobota 20. července 2019

Dluh zahradě ...

Chtěla bych se dneska vrátit v čase, 
kdy začínaly prázdniny,
kdy jsme mířili v horkém letním poledni na Valašsko...
Nebyla bych to já,
kdybych zase neproměnila jeden rychlo nápad ve skutečnost.
Jezdíme pravidelně přes krásnou Kroměřéž,
takže určitě už tipujete,
kam nás můj nápad na skok zavedl...



Květná zahrada,
skvost uprostřed města,
oáza ticha,
kde se ocitnete v rostlinném ráji,
jenom překročíte její vstup...


Hned na začátku nás přivítal tenhle fešák,
vítal nás a já se smála na něj
a věděla jsem svoje...



Měli jsme štěstí, nebo se mi moje přání spíš plnilo,
že v zahradě byla jen hrstečka lidí,
takže i obrázky jsou celé o kráse tohoto zahradního unikátu v úplném tichu...




Někdy slova jsou prostě zbytečná,
stačí se jen dívat a dokonalost a umění zdejších zahradníků do sebe nasát...



Každá rostlinka tady má svůj důvod, svoje místo,
dohromady tvoří neopakovatelný celek.



Ještě víc než rotunda, nebo cokoliv jiného,
mě už z dálky přitahoval tento skvost...


Úžasný staletý platan,
který ještě víc, než bez chybičky vysázené záhony,
mě přitahoval už z dálky jako magnet...



A když jsem pak pod ním stála,
nemohla jsem se hnout z místa...
Nevím, jestli jste někdy takový pocit zažili,
je zvláštní, že já to mívám právě v blízkosti takových velikánů...


Kdybych tam byla sama, nevím, jestli bych tam neprostála den,
ale i pár chvil za tu neskutečnou energii stálo.
Ale coby to bylo za dokonalou zahradu,
kdyby chyběly vodní hladiny.


Tady byly pokryty lekíny,
těmito voskovými kráskami, co potřebují slunce, stejně jako já...



Lekníny, obří kapři,
pro mě ale zlaté rybky, vždyť stačilo si přát...


A když se člověk zadíval pořádně-
tahle "frajerka" se mi málem koukala do očí,
ale stejně měla smůlu,
i kdyby to byl princ,
tak za mě neee, bohužel žáby já nemusím,
 takže pro vysvobození bude muset mrknout na někoho jiného :o).


Mají tu vážně samé překvapení,
tyhle obří diamanty sice nebyly pravé,
ale kouzelné jsou,
stačí se jen do nich zadívat a vidíte obrazy,
co jinak nemáte šanci...


Pak už zbývalo obejít úplný konec zahrad,


dostali jsme se až do míst,
kde se tahle květinová krása rodí,
ke skleníkům a záhonům kytek,
ze kterých přecházel zrak.
Hned mě napadlo, že bych tam hned zaklekla
 a klidně i denně v takové oáze měla možnost pracovat...


Tahle přehlíka všemožných kytek se líbila nejen nám, ale i desítkám motýlů,
kteří tuhle voňavou parádu ještě vylepšovali,
Snad i proto jsem udělala výjimku a u toho, pro mě nejdokonalejšího záhonu,
jsem se nechala zvěčnit...


Takže za mě zase to nejlepší nakonec,
hold když já mám nejraději ty nejobyčejnější věci,
nemusím dokonalost,
stačí mi jen, aby ten okamžik, pohled jednoduše chytl za srdce...


Přeji vám krásné další letní dny,
ať už doma, nebo někde daleko,
ať každý den najdete místo, chvilku, obraz,
který si zase stojí za to zapamatovat nadlouho...


Aspoň někdy dělejte to, co vás dělá šťastnými,
ne to, co vám říkají ostatní, že byste dělat měli,
jen tak poznáte, co je dokonalé štěstí...



úterý 16. července 2019

Po voňavých cestách ...

Když jsem se dneska ráno probudila do dalšího, pro mně volného letního dne,
ráno začalo jako obvykle...
Já věděla jenom to, že chci někam jet,
jen trasu jsem zase netušila...
Ale přesně jako už mockrát,
nejlepší nápady, pro mě trasy, jsou ty nejrychlejší...
Takže když jsem vystupovala už po několikáté na dalším malém nádraží
a viděla jsem tuhle první louku,
tušila jsem, že jsem zvolila dobře...


Přála jsem si jen, aby tahle cesta byla zase jiná,
snad plná mých milovaných lučních kytek a hlavně slunce...


Hned na první louce jsem vyzula boty 
a tu úplně první louku jsem si užila vrchovatě...


byla jsem na úžasné motýlí louce,
bylo tu dokonalé ticho,


že jsem krom svého dechu slyšela dokonce i praskot uschlých borovic




a z ticha mě jen na okamžik vyrušil tenhle modrý, pádící bonus...


Kdybych nevěděla, že mě zase čeká pár hodin v chůzi,
asi bych tam seděla ještě teď...
Prošla jsem lesem, který se ještě lesem může naštěstí nazývat


a došla k mé hlavní dnešní metě.


Tenhle krasavec obřích rozměrů byl, krom vyhřívajících se kaprů,
dnes jen a jen celičký pro mě,
snad proto, že jsem tady ještě nikdy nestála...



Obešla jsem ho celý,
z každé strany na mě čekaly obrazy,
na které dlouho nezapomenu...


A v pravé poledne jsem si místo oběda, 
vyslechla privátní žabí koncert zase jenom pro mě.


Vyšlapovala jsem si po krásných slunečných cestách, po břehu,
všude kolem voněly desítky lučních kytek a bylinek...


I třeba všudypřítomná třezalka mi i tady byla po pás


a když jsem pak z dálky viděla bílý pás uprostřed téhle louky,
věděla jsem, že musím až k němu...


Nemýlila jsem se,
nebyly to sice kopretiny, 
ale i tenhle obrovitý pás rmenu, byl neskutečný...



Miluju všechny kytky, co mají podobu kopretin,
tu věčnou možnost volby má, nemá...


Jako by je tam někdo vysel,
stačilo málo a já bych je minula,
ale nic není náhoda, 
takže jsem je prostě minout nemohla...




Už taky vím,
proč tenhle vodní krasavec dostal jméno Dubovec...


Na jeho břehu totiž ještě pár posledních pamětníků dob dávných zůstalo,
pár obrů, co pod nimi stát, je zážitkem...




A pak už honem dál, hlavně polními cestami,


ale i zase na další louku,



kde jsem zavzpomínala na dětství,
protože krom kopretin, byly úplně stejné...
Plné bylinek, jitrocele, bodláků a "kominíčků", těchto obyčejných hnědých válečků,
kterých bývalo kdysi všude plno a dnes aby je u nás pohledal...



Když jsem dál mířila mezi poli,
nasávala jsem do sebe všechny ryze letní obrazy,
byla vděčná za každý z nich,
protože všechno tak strašně letí,
navíc příroda se tak moc mění
a už zítra nic nebude jako dnes...


Vnímala jsem jen tyhle letní barvy,
vítr mi ještě víc kudrnatil vlasy,
slunce mi měnilo tvář líp než nejdražší make-up,
všude to vonělo a zem sálala od slunce...
To prostě stojí za to vidět, zažít a pak i kilometry se vůbec nepočítají...


Jsem asi blázen, přemýšlela jsem, jestli by se tak jako já někdo dojímal, 
třeba nad obyčejným obrazem polí...




Všechny ty přechody barev vynikly v tomhle slunečném dni
a když vítr pomohl, pro mě nemohlo být líp...


Snad jsem ani vás nenudila,
snad mi odpustíte zase ten velký počet obrázků,
snad se mi ale podařilo aspoň jeden zachytit tak,
aby pohladil i vás...
Užívejte léta, hledejte okamžiky, které jsou každý den,
mnohdy jen stačí, chtít je vidět...

Zavřete oči a začněte se dívat ...