motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

neděle 18. dubna 2021

Ve Svatém Jánu...

 Ať se snažím jak chci, nestíhám,
čas běží stále stejně,
 ale pro mě zdá se mi nějak rychleji... 

Jarní dny, co jsou tedy letos spíše podzimně zimní,
 utíkají jako splašené,
já stále fotím,
pořád se něco děje,
ale nestíhám si zde tyhle chvíle bohužel ukládat hned,
ale lepší někdy než jindy...
Tak stejně tak i dnes, s dvoutýdenním zpožděním,
vrátím se s vámi na místo,
které jsem měla ve své mysli dávno, 
jen založené na stránce " Jednou, snad jednou..."
a prostě tady být musí.

Když jsem před lety obdivovala místa kolem Berouna
a celý Český kras na stránce dnes už neexistujícího blogu Moniky z Kopečku,
do paměti se mi zapsalo i místo,
kde genius loci na mě dýchal z každého obrázku.
Tenhle sen zde být a zažít, 
mi byl splněn možná tedy taky příznačně na Velikonoční neděli,
kdy předpovědi počasí vybízely spíš zalézt za kamna,
ale my to nevzdali a vyjeli jsme navzdory předpovědím,
 do výjimečné vesničky v srdci krasu,


Sice tmavá obloha nad hlavou nevěstila zrovna dokonalou atmosféru,
ale když jsme zaparkovali a já vystoupila z auta,
okamžitě jsem věděla víc než jistě, že jsme tady zase správně, 
přesně tento den a že i ty moje obrázky vyjdou.


Jindy otevřený kostel jsme obhlídli jen zvenku,
stavbu kláštera hned vedle jsme zase raději minuli,
proč nám nebylo ani jednomu dobře v jeho blízkosti,
jsme zjistili až později,
neboť tenhle klášter byl v padesátých letech vězením...
Šli jsme raději rychle nahlédnout do vyhlášené jeskyně s léčivou vodou,
která zaujala mě, tedy spíš myšlenka na uzdravení,
že třeba právě ona pomůže i mým očím,
vždyť zkusit se má přece všechno
a třeba...



Tak jsem se s očima od ledové vody,
teď ruku v ruce. oba společně s černými mračny nad hlavou,
vydali vzhůru na skálu nad klášterem,
kde k nebi ční kříž jako znamení...


Když jsem hned na kraji lesa uviděla tyhle modré posly jara,
hned jsem se zase smála na hledáčku,
protože podléška je pro mě každoročním jarní, pohlazením.
Myslela jsem na ně pár dní před tím,
že tady v Čechách vůbec netuším, kde je hledat...
A tady jich byly najednou koberce lemující klikatou cestu vzhůru,
tak že by zase přání na počkání?


Kolik lidí už asi tyhle staré kořeny překročilo?
Kolik lidí už míjelo tyhle dokonalé mezníky cesty uprostřed lesa,
kdo si jich všimnul a kdo je jen minul?


Vyšplhali jsme se až na úplný vrchol
a tam, kde cesta končila v nekonečnu,



se před námi otevřel výhled za odměnu... 


krása, až se dech skoro zastavil...


Svatý Jan pod Skalou,
vesnička vklíněná pod úpatím kopců Českého krasu,
výjimečné místo s neskutečnou atmosférou.


Stáli jsme tam nahoře v jarním větru,
kde mraků jsme se zase mohli dotknout
a modré nebe nad hlavou bylo v ten moment jako na objednávku...





Při pohledu okolo obyčejný svět zmizel,
zůstal jen pocit nekonečna,
jak malí jsme my a naše životy ve srovnání s přírodou kolem...



Když jako zázrakem černé mraky plné deště zmizely
a na skalách nám zmrzlé ruce ohřálo slunce,
sednout si na chvíli na tohle místo byla skoro povinnost...



Je úžasné, jaká dokonalá místa máme v té naší malé zemičce,
je skvělé mít možnost v těchto místech být,
sami nebo s někým, kdo cítí spoustu věcí stejně
a snad díky naší vděčnosti si je vychutnat v dokonalém obraze...


Chvíli jsme tam seděli a nasávali aspoň na okamžik pravé jaro
a s přeletem posledního dravého ptáka nad údolím,
jsme pak sestupovali zase dolů,
neboť mi něco našeptávalo,
že brzy se obrazy změní...


Jako by ten den vše na nebi někdo nad námi řídil a věděl,
že ještě chci ale sáhnout na skálu,
co tomuto místu dala jméno,
tak postupně zatáhl oblohu, ale až jsme sestoupili dolů.


Zbývalo mi už jen dotknout se pravěku,
dotknout se neživě živé historie...



Pak ještě poslední pohled vzhůru na kříž u modrého nekonečna,
nebe definitivně ten den opět ztmavlo
a na přední sklo auta začaly dopadat první kapky mrazivého deště...


Myslím si, že tohle místo budu mít taky navždycky spojené jinak než většina lidí,
co tu asi kdy byla.
Nebudou to obrazy davů lidí,
kteří tohle místo každoročně navštěvují.
Pro mě bude tohle místo spojené s jedním výjimečným odpolednem,
v roce, kdy i volně se nadechnout je splněným přáním,
kdy se přání plnila v mrazivém jarním dni před velikonoci
a každý obraz,
který se mi v hledáčku ukázal,
 byl zase za odměnu...

Nezáleží na tom, kolik toho v životě máme,
ale na tom, s kým a jak si to užíváme...