motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

pátek 27. ledna 2023

Než ruce promrznou...

 
 Zvu vás dneska se mnou,
jestli máte chuť se zase projít v tichu.
Slibuji,
že vám nebude mrznout ani tvář ani ruce
a doufám jenom v to,
 že vás naopak rozehřeje pohled na pár lednových obrázků od nás z údolí,
stejně jako nakonec zahřály i mě...


Myslím si, 
že nejtěžší na všech cestách je obhájit si důvod, 
proč se rozhodnout,
proč překonat vnitřní našeptávače,
ty věčné dennodenní zpochybňovače nás všech,
udělat cokoliv jinak,
prosadit si vnitřní pocit
a třeba momentální nápad, touhu, děj se co děj...
A tak i já jsem dneska tímhle soubojem nakonec prošla
a navzdory zvláště nevlídnému počasí,
oprášila znovu Toulavky a šla...
 


Když jsem se vydala směrem do údolí
a začala okamžitě vnímat ledový vítr,
který bez ustání kontroloval každou skulinu,
kudy by se schoval blíž k mému tělu,
přemýšlela jsem zase,
že i když tohle přesně jsou ty důvody, 
proč volit pohodlí domu,
jsem spokojená i v mrazu,
že právě teď dělám něco,
co mě těší
a že třeba potěší zprostředkovaně i někoho později.
Jak skvělý pocit právě toto pro mě je,
že díky tomu,
že dneska právě já mám možnost mít radost,
tak snad i později potěším třeba někoho dalšího,
kdo stejnou možnost neměl...
 
 
 

Ještěže to mám tak, že v okamžiku,
kdy svůj prst dávám na spoušť foťáku,
svět kolem, krom toho v hledáčku, zmizí...
Dnes, víc než kdy jindy,
se právě tohle hodilo,
protože právě ten mráz dnes velký kamarád se mnou nebyl...
Odolávala jsem mu přesto myslím statečně,
ale přesto je obrázků dneska nakonec méně než jindy...
 
 
 
Když jsem fotila suchou podzimní trávu,
blátivou cestu,
kopce práce od krtků
nebo pro někoho obyčejný mech,
napadlo mě,
kolik lidí dělá venku totéž a rád jako já?
Kolik lidí si třeba takových detailů všimne?
 
  
 
 
 
Kolik lidí dřepí v listí celé minuty u stromů
a hledá nejlepší úhel pohledu na zelené ozdoby kmenů?
Kolik lidí si všímá dokonalosti starých pařezů,
přemýšlí, 
jaký strom tu stál před tím a jak dlouho rostl 
a kolikrát už tudy naopak kdo prošel bez zájmu?



Myslela jsem na to, kolik lidí tudy prošlo stokrát jako já
 a ještě nikdy neudělali pár kroků mimo po proudu potoka
a pohled znají tedy jen z cesty?
 
 
 
Někdy stačí tak hrozně málo,
abychom viděli, co jindy jsme přehlíželi,
abychom se potěšili tím,
na co bychom si nikdy nevsadili...
 
 
 
Mám to štěstí, 
že jsem našla způsob, 
jak hledat a najít radost v maličkostech
a zjistila jsem, 
co je největší radost ze všech pro mě.
Že jde zdánlivou maličkostí
udělat radost někomu jinému.
Tak jako třeba teď.
Tím, že právě teď mi věnuje někdo svůj drahocenný čas
a čte tyhle řádky a má chuť projít se se mnou,
cítím radost zdvojenou

Vnímat radost,
že radost má někdo jiný,
je jedno z nejvíc v životě...
 


Svět se skládá z maličkostí,
bez těch malých,
bychom nesložili v životě velké radosti.
Takže pokud to jen půjde,
snažte se aspoň občas neposlouchat našeptávače,
udělejte něco jinak,
překonejte zaběhnuté vzorce,
nepřemýšlejte a prostě jen si uvědomte nějakou maličkost,
kolem které jste třeba prošli stokrát bez povšimnutí
nebo si uvědomte samozřejmost,
která vám zpříjemňuje žití.
Vnímaná radost z hezkých věcí nebo okamžiků má jedinečnou moc, 
dělat nám hezčí pocit
a i svět kolem nás má šanci být aspoň občas,
 na chvíli jiný...
 
Důležité není na co se díváš,
ale vždycky jen to, 
co vidíš...


sobota 31. prosince 2022

Pojďme si přát ...

 Tak jsem to stihla,
aspoň poslední den tohoto roku,
zastavit se tady 
a zanechat tady přání,
kterých dnes jistě pošlete i dostanete řady...
A tak bych si moc přála,
abyste tady našli třeba jiné,
nebo při čtení našli to svoje, pto sebe.
Nejdřív se ale sluší poděkovat...
Za každý jednotlivý den roku, který odchází.
Za ty těžké, které byly lekcí pro nás
a daly nám možnost se změnit
nebo posunout,
být jiní, určitě lepší,
dívat se na sebe i svůj život jinak...
A taky samozřejmě za ty dny šťastné, 
které jsme si měli zapamatovat.
Hlavně být ale za každičký den vděční,
ať už bolel, nebo pohladil...
Ať už vám život nachystal letos cokoliv,
nezbývá než poděkovat,
za tu možnost,
být a prožít další celý rok...
 
 
 
A co do toho nového?
Ať se vás, nás, všech drží zdraví,
ať máte pořád co nejvíc slunce nad hlavou
a vděčnosti v sobě, že jste,
že máte možnost žít...
Ať Vaše cesty kříží jen samé fajn okamžiky,
 na které bude chuť si i za čas vzpomenout.
Ať máte vedle sebe napořád někoho, 
kdo je šťastný, že jde za ruku právě s vámi,
nebo vám může být aspoň nablízku,
 kdykoliv si vzpomenete...
Ať se Vám vyhýbají nemoci, závist, nevděk, 
smutek a nepřející lidé...
Ať máte pořád chuť jít životem dál,
být zvědaví na každý den,
který bude před vámi.
Ať vám nikdy nechybí radost,
taková, co jsme měli jako děti,
těšit se z těch úplně obyčejných okamžiků...
Ať nezapomenete hlavně na pokoru a na vděčnost.
Třeba za to, že vám byl ráno dán další jeden den,
za to, že máte kde bydlet, co jíst,
máte práci, rodinu,
někoho, kdo vás má rád,
někoho o koho se můžete opřít, když vám není dobře,
ale taky s ním sdílet každou radost...
Buďte vděčni, že máte miliony věcí a možností,
které berete jako samozřejmost
a které spousta lidí třeba vůbec nikdy neuvidí...
A pokud se vám zdá,
že jste občas sami, smutní
a už nevíte kudy kam,
věřte, že bez pádů nejsou vzlety
a bez slz bychom si nevážili úsměvu
a radosti uvnitř sebe.
Nikdy se nevzdávejte toho vědomí,
že bude zase dobře,
že každý jeden z vás je výjimečný
a že si zasloužíte jenom to nejlepší
a taky to, 
že co si v hloubi srdce přejete,
jistě k vám přijde přesně v pravý čas,
když v to budete upřímně věřit...
 
Zkrátka, 
ať jsme obyčejně šťastní.
My všichni,
kteří máme před sebou další nepopsaný list 
nového roku života.
Ať si budeme moct zapsat jen dny plné zdraví, 
štěstí, lásky i minuty okamžiků,
které budou stát za to si nejenom zapsat,
ale i do konce života pamatovat...
Ať je dobře nejen vám, 
kteří čtete tyto řádky,
ale i všem vašim blízkým kolem vás.
 

Nikdy nepřestávejte věřit na nenáhody a splněná přání 
a ať ty příchozí dny nového roku
jsou jen a jen šťastné...
 
 
 

                                                                            

sobota 3. prosince 2022

Když jsou všichni doma...

tak to je přesně ten čas, 
kdy já nazouvám Toulavky
a jdu ven...
Už se z toho stala pro mě skoro tradice,
poslechnu intuici,
umlčím desítky důvodů v hlavě,
proč zůstat jako všichni ostatní doma
a vycházím...
 


Navíc není přece špatné počasí,
jen špatné oblečení.
Tak pojďte se se mnou projít mlhou,
zkusit vidět to,
co někdy, někdo, nikdy nevidí...
 


Když jsem dneska vyšla do úplně vyprázdněných ulic,
říkala jsem si,
jak my lidé jsme často zvláštní.
 

 
 

 Když musíme do práce,
lamentujeme, že nemůžeme být doma.
Když jsme doma,
stěžujeme si na nedostatek času
a vymlouváme se často na čas, 
který ani doma nezbývá
nebo počasí,
které jsme plánovali taky jinak...
Hledáme výmluvy,
místo snahy změnit zaběhnuté vzorce,
udělat něco jinak,
přitom stačí tak málo...
 


Zároveň ale pro mě vlastně dobře,
šla jsem ven s jistotou,
že si užiju jistě klid a samotu na obrázky v krásné šedi...
 

No není i tohle krása,
i když barvy se schovají
a obrazy před očima mají jen nádech šedi?
 Ty malé kapky rozpouštějícího se sněhu a mlhy, 
co ulpí na každičké věci.
 Tahle zvláštní záclona,
dělá ze zdánlivě obrázků bez čistoty dokonalost...
 
 
 
Kdybych seděla doma,
nikdy bych neměla šanci vidět
třeba tyhle zapomenuté podzimní krasavce,
 


ani tahle poslední oranžová slunce,
která odolala sněhu...
 

 
 
 
Nebo jedinou kvetoucí růži výjimečné barvy,
která pro mě jistě byla jako znamení
a hlavně pozdrav a poděkování pro jednoho anděla,
kterému patřila okamžitě moje první myšlenka,
když jsem ji uviděla ze sněhu kvést...
Proto jsem si jistá, že kdybych dnes kvůli ničemu,
tak kvůli téhle žluté krásce je dobře,
že jsem nezůstala dneska jako všichni doma...
 
 

Mám ráda barvy,
modrou oblohu, zelenou barvu na loukách 
a v korunách stromů,
stovky barevných kytek,
ale když jsem dneska koukala do hledáčku
a viděla jen šedou se závojem,
byla jsem šťastná,
že můžu vidět i nebarevně...
 
 
 
 
 
 
Minule jsme psala o vděčnosti,
dneska mě tohle slovo napadlo mnohokrát taky.
Není potřeba se hnát za čímkoliv,
stačí jen přijímat, vnímat a být vděční za všechno,
co máme na dosah,
ale mnohdy nic z toho nevidíme... 
 

 
 
 
Často nám život běží v zaběhnutých kolejích 
a necháváme si ujíždět nové spoje,
jen kvůli našim starým přesvědčením 
nebo naší pohodlnosti.
 


Když jsem byla skoro v cíli,
právě tohle mě napadlo,
že jsem šťastná,
že jsem dneska z mých kolejí opět sešla
a měla jsem tak před sebou ještě jedno zastavení,
které právě v tomhle tichu a se zbytky sněhu,
bylo to pravé nakonec...
 


A nespletla jsem se.
Pojďte tedy vstoupit do míst,
kde přání se sdělují nebo šeptají
a když jim uvěříte,
jistě se i plní...
 
 
 
   Tak račte si sáhnout třeba přímo na štěstí,
tady u těch nejtypičtějších vánočních postaviček,
které jsou jako z pohádky...
 
 
 
 
 
Když se na ně podíváte trochu víc a blíž,
můžete mít pocit,
že v tom vlhkém dřevě snad vidíte život...
 
 
 


 
Nebo můžete svoje přání poslat,
ale pokud nemáte zrovna čím psát,
 
 
 
stačí jistě zazvonit
a přání na správné místo doletí...
 

  Věřit se dá na cokoliv a jistě nejen v čase adventu,
není potřeba nic psát,
mnohdy ani zvonit,
stačí jen věřit,
že přání se prostě plní
a to nejen v pohádkách a o vánocích...
 A že hezky člověku může být kdykoliv,
nezávisle na čase, počasí i místě, 
stačí se rozhodnout a poslechnout sebe sama
a třeba se vydat do mlhy
a věřit, že vám bude dobře...
 

Tak snad se vám šlo stejně jako mně,
nevadila ani padající mlha
a třeba jsem vás navnadila, 
až bude zase tak "krásně hnusně",
tak se vydáte sami kamkoliv
a uvidíte třeba podobně jako já, 
výjimečně, obyčejně, jenom tak,
jak se dalo vidět jenom dnes...
 A pak i ten čaj doma bude chutnat ještě o poznání líp,
slibuji...
Krásný adventní čas vám všem.



Nechte život, 
ať vás překvapí...