motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

sobota 17. července 2021

Když rozkvetou Brdy ...

 Dneska vás vezmu na výlet za krásou,
co trvá zase jenom chvíli.
Zase je tu možnost buď uvidět nebo promeškat.
Zvolili jsme na poslední chvíli první možnost,
tak i když se zpožděním, ale přece...
Projdu se s vámi lesní cestou znovu,
ukážu vám snad to nejhezčí,
co na nás ještě jednu předprázdninovou sobotu čekalo
a už teď tuším, když vybírám z fotek,
že se přitom vrátím v čase zase jinak...




Ten den stačilo vystoupat lesní cestou,
kolem majestátních dubů
i kolem smrků,
co tady v Brdech ještě jsou a odolávají statečně času,
milionům černých broučků, co decimují všechny lesy,
obyčejné zelené šipky, co jich všude bylo plno
co jsme my lidé brali jako jistotu,
jako spoustu jiného v životě
a letos více než kdy jindy máme možnost si všechno konečně uvědomit,
pochopit a třeba se konečně alespoň na všechno "obyčejné" kolem dívat jinak.


A tak i když píšu sem na mě po hodně dlouhé době,
přesto a možná právě proto, co se děje kolem nás,
jak mizí zaběhnuté,
jak už spoustu věcí nebude jako dřív,
jak příroda mění sebe a úplně klidně bez našeho svolení,
dneska bude moje psaní taky jiné,
já vás tu prostě nechám,
bez velkého popisu,
bez hromady mých slov,
co někdy prostě nejsou potřeba.


Prostě vás nechám se dnes dívat samotné,
nechám běžet vaše slova pod mými obrázky,
 na jedné hřebenové cestě jen kousek od nás,
nechám vás posoudit třeba jen to,


jestli vidíte jedovatou krásu,


pár kytek, uprostřed lesa,



nebo výjimečnost těchto dokonalých zvonců,
které mohou už roky vykvést právě kvůli těm "obyčejným" smrkům, 
co tu ještě naštěstí zbývají a bez nich by to tahle krása nebyla...


Jestlipak vás při pohledu na každý z nich napadne,
 navzdory nebezpečí, vážně nemůžu ani jeden na prst zkusit navléknout?


Jsou jako barevné pochodně,
 co vykvétají přesně v tuhle dobu
a tady snad po tisících kusech...


Cítíte to teplo?
Vidíte to nekonečno?
Slyšíte to ticho?


Tak co myslíte,
stálo za to se mnou zase jít,
i když asi jinak,
dneska určitě rychleji, ale přesto s větším počtem zastavení
navíc s menším počtem slov?


Třeba se vám v tom tichu nakonec líbilo i bez zbytečného popisu,
tak jako nám všem tehdy...


Prostě jen stát nebo posedět 
a myslet na to, 
co chcete jen vy sami v hlavě mít,
co cítit
a hlavně co vidět za obrazy před sebou...


Někdy přesně takto málo je nakonec v životě nejvíc...
Tak vám přeji zase ze srdce,
ať i další letní dny jsou obyčejně neobyčejné,
nenechte si proplout mezi prsty žádný okamžik,
který ucítíte, že je pro vás neopakovatelný.
Vždyť nejdůležitější v životě není včera nebo zítra,
ale vždycky stejně teď a tady, tak je nepomeškejte
a třeba se zase stavte,
mám ještě pár okamžiků,
které už byly,
ale já je zaznamenala navždy
a ráda je ukážu i vám...
Mějte se moc hezky a děkuji,
že jste mi věnovali svůj dnešní čas,
moc si toho vážím.


Žijeme,
ale zapomněli jsme obdivovat,
zastavit se a vnímat svět který nás přesahuje...


neděle 13. června 2021

Znovu do krasu ...

Po delší odmlce se vracím konečně zase sem a taky v čase.
Chtěla bych se vrátit ještě do května, kdy jsem psala poslední příspěvek
a ráda bych zavzpomínala na jeden dokonalý sobotní výlet...
Kdysi před lety jsem sledovala pořad Krajinou domova,
kdy mi tohle místo pro svoji výjimečnost utkvělo v paměti.

Tohle sobotní ráno,
kdy jsem já, moje Toulavky
 a mí dva ochránci mířili zase do Českého krasu,
jsem si vzpomněla i na tento moment kdysi
a v duchu přijala zase fakt,
že tohle výletní překvapení je 
další splnění snu a myšlenky, kam jednou bych chtěla,
až někdy...
Můj hlavní ochránce mi celý tento výlet jako překvapení naplánoval
a dělal nám řidiče
a ten druhý se těšil, že konečně nebude muset hlídat jenom za plotem
a pořádně svoje čtyři nohy proběhne.


Dokonalé jarní ráno plné slunce jsem objednala zase já
a tak vlastně hned na začátku jsem si byla jistá,
že každý krok bude stát zase za to.

A tak se ráda s vámi projdu klidně znovu
a snad aspoň trošku vám tohle výjimečné místo schované v lese přiblížím,
takže vyrážíme směr Kodské kaskády...




Přiznám se,
že jsem kdysi v zeměpise asi nedávala moc pozor
a když se řekne kras, vždycky jsem si vybavila spíše ten,
který jsem měla blízko celý život,
tedy ten Moravský,
ale tohle místo je úplně jiné, výjimečné,
nikde jinde než tady jej najít nejde...




Potok, co dal těmto zkamenělým hrázkám jméno,
se klikatí jako stovky jiných,
ale tím, co dokáže tady,
dělá právě z obyčejného zcela výjimečné...




Když jsme opustili břehy Kodského potoka
a vyšli z lesa,
bylo to zase jako z reklamy na dokonalost...


No řekněte sami,
kdo by na tomhle místu takovou chatu nebral,
kdo z nás by aspoň na pár dní nechtěl tady zapomenout na rychlo svět kolem
a vnímat jen ticho a nejlepší barvy jara,
které ani na sebelepší obraz prostě zachytit nelze...


I náš Kuba koukal na tu krásu
a na louce plné odkvétajících petrklíčů vyrobil skoro nehybnou sochu...


No nic, ještě poslední pohled a jdeme dál
a věřte, že pár výjimečností nás tady ještě čeká...


Jen kousek odsud je totiž místo,
kde se dá vrátit v čase o pořádný kus,
skoro na začátek,
zvu vás tedy přímo do jeskyně.



Navíc není vůbec ledajaká,
je dostupná, vápencová, krasová,
v pravěku obydlená
a hlavně fotogenická zevnitř



a taky při pohledu ven


 a taky ve tmě...


A taky při posledním pohledu
a s pomocí slunce. plná překvapení...



A pak se i tady srdce sami objevují...
Jen chvíli jsem je podržela v dlani,
snad jako pocit vděku,
že i tady mě provází na cestách
a značí mi to, co vždycky...


A pak už jen kousek zbýval
a jakoby všech neskutečných obrazů bylo zase málo,
stanuli jsme na tomhle místě jako z pohádky...




U pramene co tu vyvěrá a prý nikdy nezamrzá
a co celou dokonalou potoční krásu v Kodské rokli tvoří...



Rybníček pohádkový, kde jen vodník na stavidle chyběl
a kdyby mohla tahle úžasná lípa vyprávět,
každý by si tuhle pravdu o zašlé slávě zdejšího mlýna poslechl...




Jsou místa, kde cítíte genius loci z každého pohledu,
je těžké se z takových míst zase vydat dál,
ale navždycky si je do paměti zapisuji,
stejně tak i tohle rozcestí v Kodě zůstane jedním z nich...

  
 Když jsme mířili do cíle naší cesty,
v duchu jsem zase děkovala za možnost tohle výjimečné místo poznat,
hlavně proto, že jinak než asi většina co tu byla,
protože být na tak známém místě blízko Prahy sami,
se poštěstí jen málokomu...


A pak ještě pár posledních skoro letních obrázků na památku
a vraceli jsme se zase zpátky.
Bohatší o dokonale prožité ráno,
co bylo pro mě hlavně zase jedním splněným snem...


Nech život, ať tě překvapí,
ale hlavně si nezapomeň nikdy přát...