motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

sobota 15. ledna 2022

Jenom poprosit ...


                             Dnes vás vezmu na místo,
                           kde už jsem už jednou byla.
Vzala jsme vás sem s sebou vloni před vánoci.
Tehdy jsem měla možnost noční privátní prohlídky,
pro mě dokonalého místa, mého magnetu při pohledu z okna,
místa kde se zastavil čas už před pár lety...


Moc jsem si tehdy přála, abych tady mohla ještě jednou stát
a vlastně jsem si byla jistá, že se tak stane.
Netušila jsem jen, při jaké příležitosti,
chtěla jsem tehdy jen znovu zažít pocit ticha
a samoty v úplně prázdném kostele...
Věřím v to, že všechny věci v životě se nám dějí podle předepsaného plánu,
proto asi také spoustu životních mezníků nikdo z nás nenaplánuje
a přijdou často v nejméně očekávanou dobu.
Stejně tak okamžik, který souvisí i s tím, 
že jsem včera večer znovu stála v kostelní tmě...


Je zvláštní, že ať už jsme ateisté nebo věřící,
v okamžiku, kdy cítíme obrovskou bezmoc, velkou bolest, možná ztrácíme naději, 
napadá spoustu z nás, směřovat svůj pohled k nebi
anebo vést svoje kroky za kostelní zdi...
Přesně takový pocit jsem měla uprostřed týdne,
kdy jsem se nečekaně dozvěděla o těžké nemoci mé životní kamarádky,
která právě nyní bojuje o život za zdmi jedné moravské nemocnice...


Co můžete udělat, když jste přes půl republiky
a navíc všichni povolaní radí jenom čekat?
Můžete je poslechnout, ale máte přesto touhu udělat cokoliv,
cokoliv, co by pomohlo.
A já v jediné minutě přesně věděla, co udělám.
Zkusím zase po roce poprosit jednu spřízněnou duši,
co má starodávné klíče 
a pak budu moci poprosit já...
Na tom nejlepším místě co znám, 
za jednu báječnou ženskou,
skvělou kamarádku,
anděla, co mě mockrát v životě zvedal...
Aby měla dost síly, aby měla šanci nadechnout se zase sama,
abych ji mohla brzy obejmout a říct jí znovu,
 jak moc je pro mě důležitá...


A tak přesně v den, kdy jsem jí měla přát k narozeninám,
vymyslela jsem si přání jiné a jinde...
Večer, až běžný svět kolem téměř ztichl,
zapálila jsem světla,
která jsou nejhezčí, co znám, 
usedla jsem úplně sama v zamčeném kostele,
zavřela oči a prosila...


Za Lenku,
 i za všechny, co právě hrají svoji nejtěžší hru v životě.
Aby našli sílu, aby mohli znovu volně dýchat,
aby měli možnost žít i třeba úplně obyčejný život,
který je nejvíc...


Seděla jsme v naprostém tichu,
a cítila neskutečný klid...
Už vás někdy napadlo,
jak by zněl váš hlas v kostele?
Mě mockrát .. jen...
vždycky nabíhaly automaticky miliony negací...


A pak mě to napadlo,
splnit si ještě přání svoje,
teď a tady...
Už pár let dám na svůj pocit
a tak jsem si i navzdory rozumu i všem předsudkům,
 i to svoje životní Halleluja prostě od srdce dala ,
pro sebe i pro ni a pro všechny,
za sebe i za všechny...

Být sama, slyšet krom tlukotu svého srdce najednou i svůj hlas,
který měl k dokonalosti dost daleko,
ale vědět přesně pro koho a s kým tentokrát zpívám a proč,
to bylo nejvíc...


Byl to nakonec nepopsatelný pocit 
a vím, že na 14.leden 2022 nikdy nezapomenu...


Pořád věřím v dobré konce,
proto jsem včera byla tam, kde jsem to cítila za nejlepší,
jako jediné možné místo a vyslat tam svoje přání správným směrem...


A nyní si přeju a vlastně i prosím neskromně zase,
prosím vás všechny,
které jsem zastavila,
kdo jste dočetli až sem, moc prosím, zkuste věnovat teď chvíli 
a vyšlete sílu nebo aspoň myšlenku všem, které ani neznáte,
kterým ale docházejí vlastní síly a jsou jich plné nemocnice,
nebo leží doma,
kteří bojují právě teď o nejcennější věc na světě,
o šanci žít dál, jako my zdraví...

Věřím,
že upřímné přání od srdce pro někoho jiného má největší sílu na světě
a přiletí přesně tam, kam má
a pak určitě i zázraky se budou dít tam, kde mají...


Děkuji vám všem z celého srdce
a přeji nám všem nakonec jen to nejdůležitější...zdraví...
A jestli už dlouho cokoliv odkládáte,
udělejte to právě teď,
protože ten námi všemi často zmiňovaný čas,
 občas neplánovaně hraje proti nám,
tak ať nic a nikoho v životě nepromarníte...

Jsou jen dva dny v roce, kdy nemůžete dělat vůbec nic-
jedním je včerejšek a druhým zítřek.
Proto je právě dnešek tím nejlepším dnem,
 kdy každou minutu konejte, žijte a milujte,
dokud můžete...

neděle 9. ledna 2022

Letošní první...

Jeden jediný den a sekunda v něm stačila
a jedničkový rok se přehoupnul do dvojkového.
Jaký asi bude, co přinese?
Pár přání mám,
co bych moc chtěla a co už raději ne
a zároveň pár vyzkoušených jistot bych si chtěla ponechat i v nových dnech,
jo, a  navíc jsem dala slib...
Svým Toulavkám,
mým parťačkám na všech cestách,
které jsem vloni až příliš nechávala samotné v botníku.
A tak jsem dala slib, že zase budeme spolu,
kdykoliv to půjde,
že spolu prochodíme spoustu nových míst,
aby mi můj domov pod brdskými kopečky ještě více pronikl pod kůži
a aspoň trošku věděla...


Takže pozor, letos poprvé...vyrážíme...
A beru vás s sebou,
všechny, co neomrzely moje cesty,
obrázky ani písmenka a máte chuť se zase se mnou projít.


Na začátek dáme něco kratšího,
projdeme se pod nejvyšším kopcem Brd,
po stezkách pod Tokem,
který určitě letos už konečně zdolám taky.


Nešlo o polykání kilometrů,
chtěli jsme se jen projít tichem dokonalého lesa,
nechat sněhové vločky padat do  tváře a do dlaní,
vnímat,
jak za pár chvil je všechno kolem hezčí...


Nikdy mě nepřestane udivovat, jak dokonalé tohle bílé z nebe je.
Miliony bílých krupiček padající k zemi,
kde ani jedna není stejná,
na vteřinu zachytíš na dlani a pak zázrak je pryč...



Bylo skvělé dívat se na tu pravou zimní pohádku,
nasávat do sebe čerstvý vzduch
a s každým zaznamenaným obrázkem jsem byla raději,
že tady můžu být...


Prošli jsme široké cesty,
i ty se spoustou kamení,
stoupali jsme až k nebi...



abychom zaostřili na okolní brdské kopečky
a stanuli až na úplných krajích cest,
kde dál můžou zase už jen ptáci...




A lidský svět byl pod námi byl tak vzdálený
a zdál se i hezčí...




A zase dolů kamennými moři,




kde místy bylo jako na horské skluzavce,
ale zvládli jsme to nakonec úspěšně a kompletně...


Bylo tam krásně,
viděla jsem zase všechno, co jsem si přála,
velikány až do nebe,
taky vodu,
co tvořila ty nejdokonalejší skleněné ozdoby,
i spoustu věcí navíc...



Odcházeli jsme v pravý čas,
kdy vloček z nebe přibylo 
a světla na obrázky bylo míň,
tak zase příště...


Díky i vám za doprovod a váš čas,
snad se vám zase líbilo toulat se se mnou u nás a tam,
 kde je odpradávna Fabiánovo...


Určitě se sem vrátím,
to vím jistě,
protože už teď většinu obrazů nedokážu vymazat z hlavy,
tohle je pro mě dokonalost...


Na rozdíl od života,
dostanete každou procházkou v přírodě
vždycky víc než čekáte...



pátek 31. prosince 2021

Čas se otočit...

Dnes, poslední den v roce,
se stejně jako většina otáčím za uplynulým rokem...
Nechci ale příliš bilancovat,
nechci ani moc vzpomínat,
ani se vracet do minulosti.
Chtěla bych si tady právě dnes, 
nechat po pár měsících hlavně zase vzpomínku 
a zároveň vás všechny pozdravit.
Vás, kteří jste na mě nezapomněli a vraceli se sem,
ať už z jakéhokoliv důvodu i v době,
kdy jsem přestala psát...
Vezmu vás dneska alespoň na chvíli tam,
kde otočení, ať už jakýmkoliv směrem napadne asi každého...
Poslední den v roce,
vrátím se s vámi totiž zase po roce na blízký Točník...



Nabízím vám pár obrázků,
které není asi potřeba moc popisovat,
někdy se stačí jenom dívat,
občas jen obyčejné věci pohladit
a výjimečné věci do sebe nasát.




Potom o to více máte možnost se zamyslet,
hlavně procítit ten obyčejný pocit vděčnosti,
třeba za to, že jsme,
teď a tady společně,
 i když o rok starší,
ale i bohatší o životní lekce a zkušenosti...


Myslím si, že překážek, výzev a neobvyklých okamžiků
jsme v končícím roce zažili všichni víc než dost,
ale vzpomínat na minulost,
nebo strachovat se z budoucnosti,
 není dobrá cesta.




Nedávám si žádná předsevzetí,
vím, že mi nevychází na konci, ani žádný jiný den v roce,
ale vzpomněla jsem si i tady na pár moudrých vět,
které jsem nenáhodně před pár dny přečetla
a i tady mi běžely v hlavě,
jakoby mi je někdo předčítal...


Náš čas není rychlostní silnice,
včerejšek byl,
 a zítřek- kdo ví?
Tak proč se trápit a vracet se,
nebo pospíchat a čekat na až?
Dnes žít,
dnes se smát,
dnes být šťastný,
to je to jediné, oč tu běží...

Přesně tohle chci žít,
teď a tady...
Být vděčná za každou minutu,
kdy tady jsem,
já i moji blízcí,
zdraví, šťastní, spolu...



Proto na závěr chci vyslovit ještě pár neskromných osobních přání,
ale pro všechny lidi bez rozdílu.

Užijte si každou minutu,
kdy vám je dobře,
není to samozřejmé
a přesně tohle je nejvíc...



Nebýt v život sami,
mít nablízku někoho,
komu na vás záleží.
Je jedno, jestli stojí vedle vás,
nebo na vás myslí stovky kilometrů daleko,
buďte rádi a vděčni za to,
že je máte,
že se máte navzájem...


Tohle je přesně to nejvíc,
jedinečný pocit,
že nejste a nikdy nebudete na nic sami,
Tuhle možnost nemají totiž všichni,
tohle není samozřejmost.
 Není hlavně navždycky
a je to nad všechny věci na světě.

Je přece nejvíc,
mít vedle sebe
ucho, co vás vyslechne,
dlaň, co vás pohladí,
ruka, co vás zvedne
a  náruč, co vás schová,
až na své cestě ztratíte směr...



Přeji tedy sobě i vám všem,
ať se příliš neotáčíme zpět,
ať neřešíme zbytečnosti,
ať nejsme na nic ani v novém roce nikdy sami.
Ať se tady za rok hlavně zase ve zdraví všichni sejdeme.
Ať ten nový rok je plný okamžiků,
které si budeme chtít co nejdéle zapamatovat
 a dní které budou co nejvíce šťastné...
Dávejte na sebe hlavně všichni pozor 
a nepřestávejte věřit svým snům...