motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

sobota 14. července 2018

Pohádkové jižní Čechy ...

Dnes bych se chtěla ještě vrátit do jednoho červnového víkendu,
kdy všechno bylo jako v pohádce ...
Vydala jsem se na babský víkend s kamarádkou.
Kde cíl byl jasný- nic neplánovat, jet a dělat jen to, co budeme chtít teď a tady,
blízko měst, která jsou pohádková...
Tím prvním místem byla Telč.
Za mě dokonalé náměstí, které dnes už by nikdo nevymyslel a ani nepostavil...


Tyhle barevné domy, jsou pro mě skvost...



A k téhle kašně bych pro vodu chodila zcela dobrovolně kdykoliv...


Je libo žlutý, růžový, modrý, s obrázky i bez?
Taky jste někdy uvažovali o tom, jaké by tam bylo bydlení?


A když nebe a počasí vytvoří podmínky,
je pohádka na světě...



A to jsme netušily, že se přímo v pohádce za chvilku vážně ocitneme...
Přímo na zámku zde totiž celé prázdniny probíhá výstava pohádky, 
kterou zná nazpaměť asi každý...

Vítejte a vstupte do světa Pyšné princezny...


Jako mávnutím proutku jsme byly uvnitř,
zazpívaly si s květinou, co neuvadne,



prohlédly si v barvách šaty šedesát let staré...



A podivily se nad tím, že tahle úžasná pohádka mohla mít i pokračování,
ale bohužel už na ně nedošlo...
A dozvěděly jsme se ještě pár dalších zajímavostí-
třeba že premiéru měla v roce 1965, 
píseň o poupátku vycházela samostatně tiskem,
mříž, přes kterou poprvé pohlédla Krasomila na Miroslava, byla jen rekvizita-
ona byla v zahradě zámku Hluboká, on natáčel proti pohled v Třeboni.
Medvíďata od uhlíře jezdila hrávat z liberecké zoo 
a že návštěvnost dosáhla astronomických osmi milionů...


Za roli v této pohádce, obdržela Alena Vránová cenu za nejoblíbenější pohádkovou princeznu,
až v roce 1997...


Nakonec jsme si zašly ještě do zahrady, podívat k legendární kašně.




Žádný princ tam na nás nečekal, takže žádné "zavaž mi střevíc" se po letech nekonalo...


Nevadilo to, vynahradil to zámecký park, kde se všechna ta krása odrážela jako v zrcadle...




Odjížděly jsme s pohádkovým pohlazením na duši
a přáním, aby i další den byl pohádkový stejně...
Pokud jste zvědaví, kam že nás zavedly naše kroky dál,
zvu vás na pohádkové pokračování zase příště.

Vždyť svět by si nudou zoufal bez pohádky...

čtvrtek 12. července 2018

Kouzla letní oblohy ...

Mám pocit, že poslední dny letí jako ta oblaka nad hlavou.
Minulý týden bylo nebe jako na objednávku začátku prázdnin.
Po dlouhé době se objevili i beránci, co jsou vidět jen v tento horký čas.
A bylo jich tolik, že ani spočítat nešli...



Byla to taková krása, to nebe poseté bílými kopečky šlehačky.
Pro někoho obyčejná oblaka, pro mě jeden z nejlepších pohledů- na nebe...


Taky jste si všimli, zaznamenali tuhle letní nádheru i u vás?


Vydala jsem se blíž tomu večernímu nebeskému divadlu
a chtěla zaznamenat, i když nebe padá na zem...


A pak, za pár dní na to, zase když hoří nebe...


Když slunce jde spát a končí se den...



Pár minut nebeského divadla, které je každý den stejné, ale vlastně vždycky jiné.
Pohled, co mě nikdy v životě neomrzí...
Občas stojí za to zvednout hlavu od všedních cest a nechat se pohladit kouzlem okamžiku...


Nebe na zemi je volba, pro kterou se můžeš rozhodnout,
ne místo, které musíš hledat ...



pondělí 2. července 2018

Na konci světa ...

Mou poslední vzpomínkou na Dolní Moravu bude ještě jeden výlet,
výstup v horku na druhou stranu kopce oproti Stezce v oblacích...
Tenhle kopec, kde se ční v mracích rozhledna,
byl pro mě od začátku jako magnet...


Takže i když v horku, předposledního dne u Moravy,
vydali jsme se na mé přání zase vzhůru, nebi blíž...







Užívali jsme si jít jednou nohou na české, druhou na polské straně,
bylo tu zase dokonalé ticho, krásné smrky
a jen nekonečné trsy borůvčí,
kde jsme poprvé v životě viděli borůvky jako melouny-
tak kulaté, ale skoro i tak veliké...
Ale hlavně to množství bylo neskutečné.



Takže posilněni a s fialovou pusou jsme pokračovali až do cíle výšlapu-
k rozhledně Klepáč.





Tohle místo bylo zvláštní, asi ještě vlivem počasí,
co se změnilo jako mávnutím proutku až na úplném vrcholku
a navíc umocněné mraky,
co byly tak nízko, že se jich skoro vážně šlo dotknout...



Ale pro mě hlavně možnost posedět tady na kamení, co tomuto kopci dalo název,
kamení, které je zvláštní barvou i velikostí,
kamení, co klepe cestou dolů, když se občas kutálí kamenným mořem do údolí...





 Ten pocit, kdy jsem tam seděla a všechno kolem bylo tak hluboko a daleko,
nikdy nezapomenu...
Nevím proč, ale měla jsem pocit, že jsem na konci světa...





To ticho a klid, jen vítr  a údolí hluboko pode mnou,
 jen další kopce na polské straně na obzoru.
Měla jsem tam zvláštní pocit, jako bych byla nekonečnu blíž...
Možná to bylo tím, že se slunce schovalo a všechno kolem působilo víc intenzivněji...



Vystoupali jsme i na vršíček dřevěné rozhledny
a zkontrolovali Dolní Moravu i z druhé strany
a pokochali se dalšími pohledy na vrcholky kopců kolem...







A celou dobu jsme tam byli úplně sami, zase...
Že by moje tajné přání někdo slyšel ?
Každopádně moci být na tomto místě při zvláštním počasí,
které bylo jenom tady,
protože už po pár metrech cestou zpět, nám slunce zase hřálo nad hlavou,
 navždycky mi zůstane v mysli jako místo Na konci světa...



Každý kámen na cestě může být buď překážkou nebo prostředkem,
vždy podle toho, co s ním pak uděláte ...