motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

pátek 25. února 2022

Když se řekne čúdr...

 Ne, určitě vás dneska nebudu zkoušet z hádanek
a nebojte se, na zkoušky z češtiny a moravštiny taky nedojde.
A vážně čtete dobře, překlep nehledejte,
ani na čundr vás s sebou dneska nezvu,
nikam nepůjdeme, zůstaneme v teple
a to doslova,
zvu vás totiž tentokrát jen k nám do kuchyně...
Zjistila jsem už dávno, že na odreagování moje
i radost mých blízkých doma,
 mám už odzkoušený recept.
Stačí, abych zapátrala v paměti
nebo vybrala nevyzkoušené
a na chvíli se změnila v pekařku...
Ano, přesně,
dnes vám nabízím zase po dlouhé době jeden recept
ze svého odzkoušeného repertoáru,
který zabírá bezpečně a velice rychle
na všechny chutě...


A protože jsem to já,
nic nedělám většinou jako ostatní,
tak i obyčejný štrúdl se jmenuje u nás jinak
a občas se nepeče z listového těsta,
ale z Pohlreicho- šéfovského rychlo těsta,
které mě dostalo právě svou jednoduchostí...

Stačí vážně jen:
12 lžic polohrubé mouky
10 lžic mléka
2 lžíce oleje
trochu prášku do pečiva

jedno vejce na potření shora
dovnitř ideálně jablkovou klasiku
a jedna nohavice může být za pár chvil  je na světě...


 
Jestli ovšem máte stejně jako já doma milovníka tohoto nejjednoduššího moučníku, 
doporučuji určitě hned suroviny zdvojit
a stejně to bude málo...



Vím, že receptů na štrúdl je kopa,
ale mě dostane v kuchyni vždycky jednoduchost
a když náhodou chybí listové těsto,
pohodově jej těchto pár surovin zastoupí...


Takže kdo máte chuť,
spravit si třeba i náladu něčím sladkým
a mega rychlým na výrobu,
doporučuji zkusit.
Já už mám odzkoušeno,
že u nás doma se taky mění velikost úsměvu 
úměrně s počtem upečených nohavic,
tak to zkuste třeba i vy...



A nakonec ještě dlužím přece jenom rozuzlení názvu..
Takže proč právě čúdr? 
 Protože v době,
 kdy se formovala celoživotní slabost mého muže pro tuhle jablečnou klasiku,
bylo patrně slovo "štrúdl" dost těžko vyslovitelné,
tak právě ten "čúdr", coby malý kluk, prostě řekl asi rychleji
a už mu tohle pojmenování prostě zůstalo...




Tak až vám třeba dojde dech
a úsměv z tváře se bude pomalu vytrácet, 
vzpomeňte si třeba na tuhle naši sladkou klasickou dobrotu,
která i obyčejný den plný starostí
aspoň na chvíli změní jedním kousnutím...


Občas přijdou dny,
kdy bude potřeba si vytvořit vlastní slunce v sobě
a nebojte, všichni je v sobě máme...

pátek 11. února 2022

Za sluncem ...

 Po dlouhých čtrnácti dnech jsem konečně mohla ven.
Bylo úžasné se zase moci nadechnout déle čerstvého vzduchu.
Bylo to jako na objednávku,
kdy slunce svítilo od rána
a tahle modrá obloha už ani nevím kdy byla...


Jsme obklopeni brdskými hřebeny,
takže letošní zimu jsme si užili hlavně vítr a meluzínu
 snad stokrát...


Proto to dneska bylo pro mě zase jako živá voda,
tuhle skoro předjarní krásu nasávat,
aspoň na pár chvil.


Byla jsem tak ráda, že jsem zase na vzduchu
a cítím po dlouhé době zase slunce na tváři,
že jsem fotila i suchou trávu
a třeba i obyčejné ostružinové šlahouny,
co mi vůbec nepřišly jako plevel,
spíš jsem v tom větru jen vnímala, jak by je někdo učesal
a i ty bodláky mi v poledním slunci přišly jako ozdoba...


Ještě jsem musela jednu věžičku poopravit,
co tady u cesty stává,
aby byl můj obraz takový, co jsem zvyklá
a navíc tyhle stavby, kdy leckdy stavím na sebe nemožné,
mě nepřestanou asi nikdy bavit...



Ještě pár kroků zbývá a budu u cíle,
tam, kde končí většinou moje rychlocesty za humny.
Až sem, pod stařičkou jehličkovou krásku,
která je v řadě těch, které lemují tyhle louky,
 úplně největší...


Byla jsem tady mockrát,
přesto si nikdy nenechám tenhle pohled vzít
a když pomůžou paprsky...
No není tohle dokonalost?


Tolik jsem jich už viděla na svých cestách uschlých i během pár měsíců,
proto tuhle krásku uprostřed pastvin beru jako zázrak.


Mockrát jsem se dívala do koruny na stejném místě,
ale až tentokrát jsem uviděla tuhle borku,
co byla zvláštním detailem na zase skoro obyčejné fotce...


Vzhledem k tomu, 
že moje covidová návštěva na mě ještě zpovzdálí mávala,
šla jsem ještě jenom kousek,
ale sem prostě dojít musím vždycky...


Tahle dvojka, to je přesně moje místo,
když je mi veselo, i když je mi smutno...



Na dosah borovicím a obklopena ze všech stran kopečky...
Vždycky mi stačí usednout vedle tohoto výjimečného krasavce,
kterého prostě musím pohladit
a pak se už jen stačí dívat před sebe a nic neřešit...


A za chvíli je vždycky líp
nebo se navíc zdá ten svět kolem ještě barevnější
a všechny problémy a bolesti nicotnější...



Myslím si, že takové místo by si měl ve svém životě každý člověk najít
a nikdy na něj hlavně nezapomenout.
Je jedno, jestli jej pak vymění za zase úplně jiné,
důležité je nezapomenout na ten pocit,
který nás přesně na tomhle místě přesahuje...
Úplně obyčejně se radovat třeba z toho,
že můžeme jít volně kam chceme,
že můžeme vnímat slunce,
vidět všechny barvy...
Nic z toho není samozřejmost,
nic z toho není definitivní...


Je škoda, že jako dospělí jsme většinou zapomněli,
jaké to je, když máme radost z obyčejných věcí,
jako jsme měli všichni třeba jako děti.
Často hledáme jenom náhražky,
věříme, že radost nám udělají jenom věci nebo zážitky, 
které si musíme koupit nebo zasloužit,
přitom i tu největší radost máme často nadosah,
stačí se jen dívat a chtít ji vidět
a pak si můžete i na radost sáhnout...

A já chtěla,
přesně takové,
aspoň jedno, jediné
první letošní srdce u  mých Toulavek...


A ono na mě opravdu čekalo,
až skoro v cíli,
tam, kde chodí všichni,
ale asi právě asi málo kdo jej chce vidět.


A já měla takovou radost,
z úplně obyčejného srdce v blátivé cestě,
stejně jako z těchto pár obrázků ve slunci.

Co na tom, že tyhle fotky mám už mockrát,
vždycky jsou stejně jiné.
Proto je stejně nikdy nepřestanu fotit,
přesně pro ten pocit,
který si můžu zažít pohledem do hledáčku 
a pak kdykoliv později budu chtít,
prostě si ten obyčejný pocit dětské radosti
v sobě zase přehraju...

Nikdy nelituj ani jednoho dne svého života.
Dobré ti přinesou radost,
špatné ponaučení,
ty smutné sílu
a ty nejlepší
 krásné vzpomínky...

neděle 6. února 2022

Kde je všechno ještě v pořádku ....

 Svět kolem nás se změnil,
málo co je tak jako dřív.
Žijeme ve zvláštní době,
kdy ubývá jistot a jako bonus jsme zásobeni zprávami,
které jsou černější než tma...
Každý už měsíce hledáme způsob,
 jak aspoň občas zůstat trochu v klidu.
Jak získat zpět pozitivní energii,
chuť ustát všechny "jinakosti",
zůstat aspoň malinko jako dřív...
Už roky jedu na vlně jistoty,
utíkám do zelené lékárny,
kde se dýchá snáz a z plných plic,
tam, kde je ještě skoro všechno v pořádku...

Pozvu vás na pár míst,
které jsem už v lednu stihla projít,
ale bohužel už ne si tady zaznamenat hned.


Všechny cesty budou mít ale pár společných věcí,
zase tam bude ticho, čisto,
dokonalý vzduch, 
dokonce i maličko slunce
 a aspoň trochu zimně- sněhově,
když teď to za okny vypadá spíš na apríl,
bude se tahle vratka v čase hodit.


Na lese se mi líbí,
že ať už jdete novou cestou
nebo třeba tou, co minule,
tak pokud chcete vidět
a umíte si všímat,
můžete si zaznamenat i tenhle obyčejný lesní svět jinak,
než milionkrát předtím...



Tak třeba, když si dřepnete na úroveň malých smrčků a borůvčí
a kouknete na stařičkého mechového fešáka před sebou,



uvidíte i jeho dokonalé zelené strniště,
kterého byste si shora stěží všimli.


A když jdete dál
a máte štěstí jako já,
tak i uprostřed lesa,
narazíte na někoho,
kdo vám i na promrzlé tváři okamžitě vyloudí úsměv...



No tak schválně,
už jste někdy uprostřed lesa potkali takového krasavce vy?

Možná jsem blázen,
ale mě přišlo,
jakoby se snad i bez pusy na mě smál.


Chvíli potom jsem ještě nad ním přemýšlela.
Proč ho někdo už před časem tady v pustině stavěl?
Jestli to byly děti nebo dospěláci?
Nic z toho netuším,
ale díky nim jsem měla radost taky ještě já a to není přece málo.
Bylo to fajn setkání,
přesně to, co určitě nečekáš,
o to větší radost udělá.


Další sněhová cesta
vedla zase mezi smrkové velikány,
tam, kde jsme byli minule,
jen jsme tentokrát šli jinými cestami
Takže obrázky budou zase jiné,
řádně pocukrované, ale zase dokonale zimní...




K dokonalému obrazu lesa,
pro mě ještě chybí voda,
ale i ta tu byla,
i uprostřed lesa,
skoro jako na objednávku.


A tohle obří kluziště už byl pak jenom bonus...



Jsem ráda,
že jen kousek od nás jsou místa,
která jsou ještě tak, 
jak by to mělo být.


Kde není vidět jenom zkáza
a dá se uvěřit, že i ten obyčejný les má u nás aspoň někde šanci...


Snad tihle zelení krasavci tu budou co nejdéle,
abychom se za pár let nemuseli jezdit i na stromy dívat někam za ploty,
stejně jako na zvířata...


Moc bych si přála,
aby si co nejvíc lidí uvědomilo,
že není potřeba hledat novoty a hnát se za něčím navíc,
aby nám všem stačily úplně obyčejné věci.
Třeba právě pár hodin ticha v takovémto zeleném světě,
na který nenáhodně narazíte.
Kdy vám ke štěstí bude stačit třeba zmrzlý nos,
teplá ruka, co vás zahřeje,
nebo úsměv čtyřnohého kamaráda
a medaile za výlet na jedničku v cíli...


Opatrujte se na všech cestách,
i v obyčejném žití,
buďte hlavně zdraví
a pokud třeba zdoláváte jako já nezvaného návštěvníka,
co se kolem nás už roky potlouká,
 věřte hlavně v to,
že bude zase všechno v pořádku...

PS: 
A když si budete přát obyčejné věci, tak i to svoje štěstí pak najdete v obyčejných věcech.
Pak vám bude konečně stačit i to, že sami dýcháte a prostě žijete...
Přesně tak, jak jsem věřila, že bude zase i moje kamarádka,
když jsem spolu s vámi za ni prosila minule tady.

Takže ano, stalo se...dýchá, žije...
Bude to ještě dlouhá cesta,
ale i špatné prognózy lze někdy zvrátit.
Když je touha, když je dána další životní šance
a ona ji naštěstí dostala a nepustila...
💗

 Děkuji vám všem tady ze srdce za sebe i za ni,
kteří jste určitě i jen čtením tady u mě pomohli,
to vím zcela jistě...
Právě proto nikdy nic nesmíte vzdávat předem
a klidně i poproste, když to tak cítíte,
protože-

Zázraky se dějí, když v ně jednoduše uvěříte.