motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

sobota 17. července 2021

Když rozkvetou Brdy ...

 Dneska vás vezmu na výlet za krásou,
co trvá zase jenom chvíli.
Zase je tu možnost buď uvidět nebo promeškat.
Zvolili jsme na poslední chvíli první možnost,
tak i když se zpožděním, ale přece...
Projdu se s vámi lesní cestou znovu,
ukážu vám snad to nejhezčí,
co na nás ještě jednu předprázdninovou sobotu čekalo
a už teď tuším, když vybírám z fotek,
že se přitom vrátím v čase zase jinak...




Ten den stačilo vystoupat lesní cestou,
kolem majestátních dubů
i kolem smrků,
co tady v Brdech ještě jsou a odolávají statečně času,
milionům černých broučků, co decimují všechny lesy,
obyčejné zelené šipky, co jich všude bylo plno
co jsme my lidé brali jako jistotu,
jako spoustu jiného v životě
a letos více než kdy jindy máme možnost si všechno konečně uvědomit,
pochopit a třeba se konečně alespoň na všechno "obyčejné" kolem dívat jinak.


A tak i když píšu sem na mě po hodně dlouhé době,
přesto a možná právě proto, co se děje kolem nás,
jak mizí zaběhnuté,
jak už spoustu věcí nebude jako dřív,
jak příroda mění sebe a úplně klidně bez našeho svolení,
dneska bude moje psaní taky jiné,
já vás tu prostě nechám,
bez velkého popisu,
bez hromady mých slov,
co někdy prostě nejsou potřeba.


Prostě vás nechám se dnes dívat samotné,
nechám běžet vaše slova pod mými obrázky,
 na jedné hřebenové cestě jen kousek od nás,
nechám vás posoudit třeba jen to,


jestli vidíte jedovatou krásu,


pár kytek, uprostřed lesa,



nebo výjimečnost těchto dokonalých zvonců,
které mohou už roky vykvést právě kvůli těm "obyčejným" smrkům, 
co tu ještě naštěstí zbývají a bez nich by to tahle krása nebyla...


Jestlipak vás při pohledu na každý z nich napadne,
 navzdory nebezpečí, vážně nemůžu ani jeden na prst zkusit navléknout?


Jsou jako barevné pochodně,
 co vykvétají přesně v tuhle dobu
a tady snad po tisících kusech...


Cítíte to teplo?
Vidíte to nekonečno?
Slyšíte to ticho?


Tak co myslíte,
stálo za to se mnou zase jít,
i když asi jinak,
dneska určitě rychleji, ale přesto s větším počtem zastavení
navíc s menším počtem slov?


Třeba se vám v tom tichu nakonec líbilo i bez zbytečného popisu,
tak jako nám všem tehdy...


Prostě jen stát nebo posedět 
a myslet na to, 
co chcete jen vy sami v hlavě mít,
co cítit
a hlavně co vidět za obrazy před sebou...


Někdy přesně takto málo je nakonec v životě nejvíc...
Tak vám přeji zase ze srdce,
ať i další letní dny jsou obyčejně neobyčejné,
nenechte si proplout mezi prsty žádný okamžik,
který ucítíte, že je pro vás neopakovatelný.
Vždyť nejdůležitější v životě není včera nebo zítra,
ale vždycky stejně teď a tady, tak je nepomeškejte
a třeba se zase stavte,
mám ještě pár okamžiků,
které už byly,
ale já je zaznamenala navždy
a ráda je ukážu i vám...
Mějte se moc hezky a děkuji,
že jste mi věnovali svůj dnešní čas,
moc si toho vážím.


Žijeme,
ale zapomněli jsme obdivovat,
zastavit se a vnímat svět který nás přesahuje...