motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

úterý 25. června 2019

Letní svítání ...

Tak jsem zase dneska poslechla svůj momentální pocit,
překonala pohodlnost volného dne,
volného rána,
ještě za soumraku jsem popadla foťák
a vyběhla z domu...


Bylo něco po čtvrté hodině ráno
a já měla čas dojí lesem až na místo,
které jsem fotila stokrát,
stála jsem tady na jaře, v létě, na podzim, v zimě...


Pohled do údolí,
roky byl pro mě stejný,
poslední dobou si uvědomuji, jak je každou minutou jiný,
přesně jako dnes...



A tak jsem tam stála,
na kraji pole s pohledem na obzor,
na jediném blízkm místě,
kde mám na dohled východ slunce...


Napravo měsíc a jednotné nebe,
které jen občas přeškrtla letadla...



Za sebou jsem měla ten nejlepší ptačí koncert
a před sebou nebeské divadlo...
Neskutečná podívaní,
když v údolí, dole u potoka se válí mlha
a nebe se mění každou minutou...


A nalevo za obzorem,
slunce konečně vstávalo,
aby za pár chvil vykouklo na mě
a oranžový kotouč se v jediný okamžik vyhoupnul nad obzor...



V ten moment se to stalo,
všechno, všecičko zezlátlo
a paprsky pohladily až mě na protějším kopci...


A tak jsem tam zase stála
a nemohla se odlepit z místa.



Co na tom, že nohy i vlasy jsem měla mokré od rosy,
ale za tenhle zážitek stálo nakonec i pár štípanců,
co jsem vnímala až cestou zpět...



Když jsem tak tak stála a mačkala poslední obrázky,
usmívala jsem se a přemýšlela nad tím,
že jsem asi fakt jiná, možná divná.
No, ruku na srdce, kdo by dobrovolně, v jediném volném dni,
vstával ještě před sluncem
a jen tak stál dvě hodiny na kraji lesa
a celou dobu v úžasu jen zíral na nebe?


Ale tak třeba pro ty,
co nemají chuť, nemají kde,
nebo třeba jen nemůžou,
zkrátka pro vás všechny, 
co jste sem zabloudili,
i pro vás jsou tyhle obrázky...


Věřte, že i pro vás jsem tam zase stála,
aby i vám třeba tohle letní, slunečné ráno rozsvítilo den,


protože obrázky jsou někdy víc než slova...
Možná i proto, že:

Život se nepíše,
život se žije...


Krásná rána, krásné letní dny, co nás čekají ...




čtvrtek 20. června 2019

Koupačka s bonusy ...

Nevím ani kdy se to stalo
a jaro vletělo přímo do léta...
Květen uletěl a červen pomalu končí taky.
Možná vlivem mojí práce,
kdy týdny, pro mě krátké a dlouhé,
 se střídají rychleji než bych mnohdy chtěla
a utrhnout si kus času jen pro sebe, je čím dál tím těžší.
Nestíhám ani tady vyťukat chvilky,
které se mi podařilo prožít jen tak, 
jak jsem chtěla, nebo spíš jak jsem si možná vysnila...
Dneska je to týden,
kdy jsem zase rychlostí blesku sbalila batoh
a s touhou smočit se poprvé v tomto roce v rybníku,
vydala se v horkém červnovém dni vstříc svým přáním...
Voda byla po roce dokonalá
 a v prvním rybníku mi dělali společnost jenom tyhle hnědé krásky a slunce nad hlavou...


Zdržela jsem se jenom chvilku, 
protože přede mnou byly ještě v plánu jiné vodní plochy
a další kilometry lesními cestami v tichu,
kde v týdnu potkáte jen motýly
a společnost vám dělá jen ptačí orchestr...


Když jsem na prvním rybníku viděla kačeří rodinku,
netušila jsem, že mi budou kulisou i na těch dalších po cestě...


Bylo tam takové ticho,
jen tyhle kachní rodinky si vychutnávaly tuhle červnovou pohodu se mnou.
Dokonalost, 
lehnout na trávu a koukat na nebe,
nespěchat, neřešit, jenom být...
Tak schválně, kdy jste si tohle dopřáli?



Cestou od rybníka jsem si dala třešňovou svačinu
a za posledními domy jsem si natrhala kytku,
která předčí i tu z nejlepšího květinářtví a vydžela i kilometry v mé dlani...
Navíc stačilo si přát, kouknout do prvního trsu jetele
a vybrat si prostě jenom další bonus v podobě obrovského zeleného štěstí...



Čekala mě dál cesta údolím,
kde jsem šla už mockrát
a vždycky je to výjimečná cesta,
ať už jdu tady na jaře, na podzim, v zimě,
nebo v tuto dobu,
na svatého Jána, jdu nocí třeba se světluškami...
Tak i teď,
moje cesta mi dala bonus v podobě neodolatelné vůně bezu,
která mě provázela kilometry celým údolím...


A když skončil bez,
stačilo být zase asi v pravý čas na pravém místě.
Kde vloni bylo pole,
letos překvapení zase...


Před časem jsem si vzpomínala, že vloni jsem viděla dokonalé rudé pole,
ze kterého mi nezbyly obrázky,
tak asi proto se prostě dnes stačilo jen podívat vlevo....


Neskutečné,
když jsem to uviděla,
sice sluníčko už bylo nízko
a jetele už dost odkvétalo,
ale zase mě tohle dostalo...



Uprostřed té vínové parády jsem stála, pozorovala stovky včel a motýlů
 a děkovala,
zase...


Šla jsem pak dál, směrem k hlavní silnici a přemýšlela,
co jsem letos na jaře zase nestihla.
Třeba kouknout každoročně na pole,
co z dálky připomíná Provance...


A v tom jsem to uviděla,
přímo u hlavní cesty,
tam co nikdy...
Lán fialkových pažitkových kouliček
pod modrou oblohou...



A protože jsem celou cestu cítila jen bez,
musela jsem se s ním rozloučit i tady...


Tyhle bílé placky,
které pro někoho jsou jen plevelovým keřem,


já jeho vůni můžu čichat pořád,
jsou pro mě hlavně možností mít z něj doma jediný sirup, 
kterým nikdy nepohrdnu
a jeho chuť pro mě zůstane synonymem přicházejících prázdnin,
slunce a letní pohody...


Takže za mě,
není nad to,
dobře si přát,
vyrazit kamkoliv,
pokud to tak cítím...
Navíc teď už vím s jistotou,
že i obyčejná cesta za prvním rybníkovým koupáním,
může být plná překvapení a pohlazení,
co vždycky přijdou v pravý čas...


A jak to máte vy?
Daří se vám plnit si obyčejné sny?
Přeji vám to kdykoliv
 a to ze srdce...


Každé přání vycházející přímo ze srdce,
bude po zásluze...
splněno




pátek 14. června 2019

Pod červnovou oblohou...

Tenhle měsíc je prostě dokonalou reklamou
 na léto...


Takže pokud nejsem od rána do noci v práci,
obouvám boty toulavé i stálé
a vyrážím vstříc této dokonalé červnové kráse...


Tentokrát vás zvu na cestu mezi poli,
pod nebe modřejší než blankyt,
plné šlehačkových mraků,
co bývají jenom v takovýchto parných dnech...


Všude kolem zelené lány,
žhnoucí slunce nad hlavou
a to nebe...


Vydala jsem se ještě blíž té modré obloze
a vystoupala jen trošku výš.
Výhled byl skvělý,
přála bych vám to vidět naživo...



Všude kvetly zase šípkové růže
a vůně bezu mě provázela až k řece


a pak dál po lukách blízko lesa



a kolem rybníků, co by tady nikdo nehledal
a jejich hladina byla plná ryb,
které se snad snažily opalovat jako já na jejich břehu...



I když se mi nechtělo,
vydala jsem se pak zpět do civilizace,
jen se zastávkou na další polní cestě...


Snad jako závěrečný bonus,
se přede mnou objevilo tohle barevné divadlo
a stáda bílých beránků mě pak provázela až do ruchu města...



Tak léto, budiž pochváleno a užijme si ho,
ve slunci i dešti...


Lidé čekají celý týden na pátek,
celý rok na léto
a celý život na štěstí.
Je na čase nečekat...