Čas se otočit...

Dnes, poslední den v roce,

se stejně jako většina otáčím za uplynulým rokem...

Nechci ale příliš bilancovat,

nechci ani moc vzpomínat,

ani se vracet do minulosti.

Chtěla bych si tady právě dnes, 

nechat po pár měsících hlavně zase vzpomínku 

a zároveň vás všechny pozdravit.

Vás, kteří jste na mě nezapomněli a vraceli se sem,

ať už z jakéhokoliv důvodu i v době,

kdy jsem přestala psát...

Vezmu vás dneska alespoň na chvíli tam,

kde otočení, ať už jakýmkoliv směrem napadne asi každého...

Poslední den v roce,

vrátím se s vámi totiž zase po roce na blízký Točník...

Nabízím vám pár obrázků,

které není asi potřeba moc popisovat,

někdy se stačí jenom dívat,

občas jen obyčejné věci pohladit

a výjimečné věci do sebe nasát.

Potom o to více máte možnost se zamyslet,

hlavně procítit ten obyčejný pocit vděčnosti,

třeba za to, že jsme,

teď a tady společně,

 i když o rok starší,

ale i bohatší o životní lekce a zkušenosti...

Myslím si, že překážek, výzev a neobvyklých okamžiků

jsme v končícím roce zažili všichni víc než dost,

ale vzpomínat na minulost,

nebo strachovat se z budoucnosti,

 není dobrá cesta.

Nedávám si žádná předsevzetí,

vím, že mi nevychází na konci, ani žádný jiný den v roce,

ale vzpomněla jsem si i tady na pár moudrých vět,

které jsem nenáhodně před pár dny přečetla

a i tady mi běžely v hlavě,

jakoby mi je někdo předčítal...

Náš čas není rychlostní silnice,

včerejšek byl,

 a zítřek- kdo ví?

Tak proč se trápit a vracet se,

nebo pospíchat a čekat na až?

Dnes žít,

dnes se smát,

dnes být šťastný,

to je to jediné, oč tu běží...

Přesně tohle chci žít,

teď a tady...

Být vděčná za každou minutu,

kdy tady jsem,

já i moji blízcí,

zdraví, šťastní, spolu...

Proto na závěr chci vyslovit ještě pár neskromných osobních přání,

ale pro všechny lidi bez rozdílu.

Užijte si každou minutu,

kdy vám je dobře,

není to samozřejmé

a přesně tohle je nejvíc...

Nebýt v život sami,

mít nablízku někoho,

komu na vás záleží.

Je jedno, jestli stojí vedle vás,

nebo na vás myslí stovky kilometrů daleko,

buďte rádi a vděčni za to,

že je máte,

že se máte navzájem...

Tohle je přesně to nejvíc,

jedinečný pocit,

že nejste a nikdy nebudete na nic sami,

Tuhle možnost nemají totiž všichni,

tohle není samozřejmost.

 Není hlavně navždycky

a je to nad všechny věci na světě.

Je přece nejvíc,

mít vedle sebe

ucho, co vás vyslechne,

dlaň, co vás pohladí,

ruka, co vás zvedne

a  náruč, co vás schová,

až na své cestě ztratíte směr...

Přeji tedy sobě i vám všem,

ať se příliš neotáčíme zpět,

ať neřešíme zbytečnosti,

ať nejsme na nic ani v novém roce nikdy sami.

Ať se tady za rok hlavně zase ve zdraví všichni sejdeme.

Ať ten nový rok je plný okamžiků,

které si budeme chtít co nejdéle zapamatovat

 a dní které budou co nejvíce šťastné...

Dávejte na sebe hlavně všichni pozor 

a nepřestávejte věřit svým snům...

❤

Zase výš než ptáci...

Když jsme dnes ráno vstávali do nového dne,

všechno překrývala mlhová deka.

Málokdo by si tipoval,

že se něco změní a dokonce vysvitne slunce...

Spoustě věcí v životě jsem nevěřila,

troufám si ale tvrdit,

že když se rozhodnu,

že v příštích hodinách vyvětrám svoje Toulavky,

počasí určitě bude přesně takové,

jaké potřebuji...

Přesně to se stalo dnes po poledni,

kdy se slunce snažilo na poslední říjnové dny až neuvěřitelně... 

Zbývala pak už jen jedna maličkost

a to vybrat cíl dnešní cesty.

A tak jsem v duchu položila stejný dotaz,

vzala do rukou placatého kámoše 

a pak pomohl mistr Google 

a jistě nenáhodně se mi v pár minutách před očima objevil bez hledání jeden blízký cíl.

Stačilo pár obrázků a já věděla že sem, právě sem se musím nechat dneska odvézt

do blízkosti vesničky Svatá...

Kdo se tedy chcete se mnou zase projít,

zvu vás do ticha a zlata podzimního lesa,

kde ukrývá se masiv skal,

co bude naším dnešním cílem...

Miluju slunce, když se snaží protáhnout mezi stromovými vojáky,

a když prosvětlí každou žilku na zlatých listech,

tohle nejde nevyfotit...

Když jsme míjeli skupinky lidí jdoucích proti nám 

a v dálce slyšeli hlasy,

přála jsem si pak jen jediné,

aby jsme si nakonec mohli užít tohle schované místo v lese sami,

protože být tu sami v tichu ,

bylo prostě pro mě nejdůležitější,

protože jsem měla ještě jedno přání,

zase skoro jako v pohádce...

Během pár chvil jsme stanuli pod cílem naší cesty.

Ano, pod, protože dneska jsme museli výš

a ještě výš...

Čekala nás cesta skalní,

vzhůru, až tam, kde zase budeme výš než vrcholky smrků...

Kde se dá pokroucených kořenů starých borovic dotknout,

kde cítíte velikost černých skalních bloků pod rukou,

díváte se na desítky různých lišejníků, co jediné krom borovic odolávají všemu...

A až se vyšplháte úplně, úplně nahoru,

a vážně až vystřídáme poslední odchozí,

stojíme až na úplném vrcholku

dá se tady přímo proti očím spočítat šišky na borovicích,

co zase až neuvěřitelně odolali všemu a všem...

Jsme v cíli,

na vrcholu skály Vraní...

Ale hlavně, 

uvidíte kam oko dohlédne tuhle neuvěřitelnou krásu lesů Křivoklátských

a kopců Českého krasu

pak už je každé slovo navíc...

No řekněte...

Máme to tady u nás krásně...

Slunce vysoko nad hlavou,

neuvěřitelná paleta barev pod námi,

mé milované kopce kam se podíváš...

Tady jsem si zase uvědomila, 

jak malí v tom okolním žití jsme..

Na takových místech cítím to "něco" co nás přesahuje,

nekonečno,

co člověka zahřeje tam uvnitř,

jen když bude o to stát...

Dívali jsme se do korun borovic plných jmelí pod námi,

hladili jehličky na kleči na dosah

a dívali se do jedinečných dalekohledů,

určených hlavně těm, co mají představivost

a já čekala ještě na vyplnění posledního přání...

Na Vraní skále jsem chtěla vidět nebo aspoň uslyšet

tyhle každoroční posly zimy, co tomuto místu dali název...

A v tom... kousek pod námi, 

krom překřikování sojek a pískotu koloucha,

 dvě černé šipky zakroužily nad údolím

 a ozvaly se jako na pozdrav...

Náhoda, nebo znamení?

Vždyť na tom nezáleží,

uvnitř mě se něco smálo,

bylo mi dobře a věděla jsem,

že už můžu zase jít,

vždyť jsem dneska dostala víc, než jsem si přála...

Ještě poděkovat v duchu

a ještě pár cvaků,

co prostě musela jsem zaznamenat,

vždyť cokoliv z téhle krásy nemít napořád u sebe, by byla vážně škoda.

A  teď už můžou nahoru všichni,

které jsme míjeli jako průvod když jsme opouštěli tohle dokonalé místo

bylo až neuvěřitelné, jaký průvod sem mířil,

snad jako by čekali někde doteď na cestě v lese,

abychom si tohle místo vychutnali vážně úplně sami,

Ať už to byla náhoda nebo ne,

splnilo se všechno a ještě spoustu věcí navíc...

Jsem ráda, že jsme tu byli,

jsem vděčná,

že tolik z vás se sem díky mému psaní podívá taky,

protože tohle místo ukryté uprostřed brdských kopečků,

 prostě stojí za to vidět jakkoliv...

Díky i za váš doprovod...

Šťastný je ten, 

kdo se naučil obdivovat, ale nezávidět,

následovat, ale nenapodobovat,

chválit, ale nepochlebovat,

vést, ale nemanipulovat

a všímat si rozdílnosti,

ale nesoudit...

❤

Hrad ve zlatě ...

Jak už název napovídá,

 dneska bych se s vámi ráda dotkla minulosti.

Chtěla bych vám ukázat místo,

kam jsme si v dnešním prosluněném,

ale mrazivém dni udělali výlet...

Když jsme se před časem dívali na tohle místo přes hluboké údolí,

bylo mi jasné, že se sem vrátím brzy znovu...

A tak jsme se vydali lesní cestou uprostřed téhle podzimní nádhery

směrem k hradu uprostřed Brd...

Na rozdíl od jiných hradů se sem dá dojít moderní cestou,

na první pohled na hony vzdálené od té romantické, středověké,

ale já nikdy nedám na první dojem 

a všímám si raději znamení,

že se věci dějí tak jak mají

a jsem na správném místě,

takže málo co vzdávám předem...

Stejně jako dnes,

když jediné postavičky které míjíte 

je třeba houf trpaslíků... sedmi trpaslíků...

Sedm chlapů, co kromě velkých ruksaků na zádech,

co na přespání někde v lese byly nezbytností,

vykřesali v sobě kus kluka, co je pro každou legraci...

Snad tenhle konzumní svět dospělých berou s nadhledem

a prostě jenom tak si na hlavu klidně vezmou červenou čepici

a za Sněhurku by brali tu nejhezčí holku kterou míjeli,

jen kdybychom jí to dovolili...

To jsou ty okamžiky kdy vím, 

že svět kolem je ještě aspoň trošku v pořádku,

že je ještě dost lidí,

kteří pro pobavení svoje a úsměv těch okolo,

 vlezou klidně zpátky i do pohádky...

A pak už stačil jen kousek a ocitli jsme v pohádce my

a v tomhle ledovém poledni jsme poprvé uviděli středověké zdi

hradu Valdek...

Okamžitě mě napadlo,

že pro první návštěvu tady,

jsme si nemohli vybrat lepší čas...

Protože všechny strany,

kompletně celý byl obklopen zlatou barvou ve všech možných odlescích...

Žlutá, zlatá, měděná,

oranžová...zelená

málo kdo by tuhle dokonalost podzimní palety zvládl vykreslit...

Stejně jako ticho v lese,

nekonečné louky,

utíkající řeky i třeba modré nebe,

mám ráda kameny...

Kdo mě zná,

ten ví, že to mám i s nimi zase trochu jinak...

Nedívám se na ně ani jako na stavební materiál,

ani jako studené kusy skal,

líbí se mi jejich odlišnost,

nenajdete dva stejné,

a vlastně ani podobné...

A tady, uprostřed lesa,

bylo jich víc než dokážete pořádně prohlédnout,

ale i tady bylo znamení a dokonalých míst víc než dost,

pro mě i pro naši "Sněhurku",

která se i mému pohledu snaží porozumět

a i pro ni je správných znamení v pravý čas potřeba...

Kdyby tenhle hrad nebyl Zlatý,

určitě by zasloužil název Dubový...

Těch stařičkých dubů bylo kolem jeho zdí nepočítaně

a jeden krásnější než druhý...

A zase ta dokonalost té nejpřirozenější zlaté

a majestátnosti těchto stařičkých obrů...

Slunce mi pomáhalo vydatně,

abych nevnímala zmrzlé prsty na spoušti,

ale nepropásla světlo a stín...

Tu odvěkou nerozlučnou dvojici,

co dělá obrázek věrohodnější 

a fotku bližší skutečnosti...

Když vyjde slunce, nevnímám proto zase kolem nic,

naprosto všechno kolem zmizí,

jsme zase jenom já a prst na spoušti...

Vždycky když obrázek mám bezpečně uložený ve foťáku,

často děkuji dodatečně své mužské ochrance,

který mě oddaně doprovází na většině mých cest,

že je mýma druhýma očima, když já ty svoje směruju k nebi

nebo třeba po kamenných zdech vzhůru,

že ty jeho bezpečně vnímají moje kroky v Toulavkách,

když díky zachycení okamžiku nestačím mnohdy ani dýchat...

Ale když zadržím dech a třeba právě ani moc nevnímám svůj krok,

podaří se mi ale bezpečně zachytit přesně to,

co chci...

Třeba tenhle výjimečný hrad ze stovek druhů kamení,

co v zajetí téhle podzimní palety čeká na každého,

komu nevadí třeba zmrzlé tváře

a stejně jako my díky těmto obrázkům,

co jsme uložili do paměti nadlouho,

změnili jeden obyčejný sobotní den ve výjimečný...

A tak děkuji nejdříve svému muži za nápad zase ujet sobotnímu stereotypu

a tentokrát i společně s Kačenkou mi dělali společnost,

svoje promrzlé ruce nastavovaly slunci při čekání na mě,

ale přesto stáli o to vidět dneska snad i trochu mýma očima...

A taky vám všem,

 kteří jste věnovali svůj čas výletu za podzimním zlatem společně s námi,

moc si toho vážím...

Příliš mnoho myslíme,

příliš málo cítíme,

příliš mnoho mluvíme,

příliš málo vnímáme...

Nikdy není pozdě zastavit se

a začít znovu a jinak...

❤