Všem ...

Ať všechny cesty v novém roce mají správný směr,

ať nikdy neztratíte víru, že jdete správně,

ať zdraví a šťastní najdete i bez šipek

 vždycky správný cíl ...

Děkuji ze ❤ vám všem,

 kteří pravidelně nebo nenáhodou jste sem letos zavítali,

se mnou se dívali a doprovázeli mě.

Vězte, že jste se mnou šli vždycky,
mnohokrát mi pomohli

a jen díky vám jsem často našla i já ten správný směr...

Díky, že jste byli a zůstáváte.

❤❤❤

❤

Letošní poslední sama ...

Včera jsem zas po delší době vyšla ven, jak nečekaně- opět sama...

Vínový parťák zůstal doma, 

mou snahou nebylo fotit, jen jít a nechat myšlenky plynout,

tak jako už letos mockrát...

Tak kdo chcete, pojďte zase se mnou do ticha,

na okružní cestu, pár kilometrů kolem mého domova

a snad vám obrázky tentokrát jen z mobilu vadit nebudou...

Šla jsem dlouho lesní cestou,

abych zase viděla i to, co jsem asi vidět už ani nechtěla,

co mě provázelo na letošních cestách pořád.
Holé pláně, co byly ještě loni lesem,

nedohledné kopce vykácených smrků,

planiny, co nezmizí nikdy, nebo možná za desítky let...

A tak jsem spěchala, abych viděla i něco,

co mě potěší-

třeba západ slunce na konci lesa,

nebo třeba srnku, co mi byla na dosah,

co jsem si ji vyfotila zase jen do své paměti,

nebo zapomenutý vánoční pozdrav pro ni...

Šla jsem dál, touhle cestou kousek od nás,

snad abych si uvědomila, že všechny cesty v životě mají svůj význam,

že se ale s jistotou objeví vždycky v pravý čas....

Možná i právě proto, jsem zase jak jinak, došla zase k vodě...

Až k Masarykově studánce,

co tu stojí a vodu pouští už skoro 100 let.

A pak jsem ještě v rychlosti sešla z cesty zkontrolovat aspoň koryto potoka,

co téměř celý letošní rok byl suchou strouhou...

Takže konec dobrý, všechno dobré,

voda to nevzdala, tak ani my nesmíme, nikdy...

Užijte si poslední dny letošního roku,

dělejte jen to, co chcete, nebo to, co potřebujete,

ať minuty plynou pomaleji a všechno stihnete...

Přestaňme věřit tomu, že zázrak je něco neobvyklého

a začněme si všímat všech zázraků,

které se kolem nás dějí každý den...

❤

Ze srdce ...

❤

❤

Den pro sebe ...

V poslední době jsem zjistila,

že abych mohla dělat věci, na které jsem roky zvyklá já, i ti kolem mě,

potřebuji si možná častěji utrhnout kus času jen a jen pro sebe.

Kdy jindy než v tomhle čase,

kdy všichni kolem většinou spěchají,

se zastavit, nespěchat vůbec a nechat čas jen plynout?

Přesně takový den jsem zažila začátkem týdne

a jako bonus jsem měla vedle sebe ještě parťačku,

co vnímá spoustu věcí podobně

a zrovna touhu utrhnout si celý jeden adventní den pro sebe,

měla dokonale stejný, jako já...

Spolu s Katkou jsme celý den věnovaly jenom sobě a vánočnímu Brnu.





 Prošly jsme střed města křížem krážem,

prošly jsme ulicemi v denním světle,

zašly do obchodů, 

které pohladí duši a potěší u srdce,

kde nemusíte nic zkoušet ani kupovat,

kde vám postačí si jenom prohlížet a vnímat...

Myslím, že takovým zážitkovým místem, 

bylo jedno největší knihkupectví v Brně,

kde knihy jsou v několika patrech,

od chodníku až po střechu...

Kde se můžete třeba jako bonusem,

přitisknout k výjimečné knižní zdi kolem schodiště a nasát do sebe jedinečnost tohoto místa

a potěšit tak i parna prodavače, pro kterého byla Katka v tu chvíli asi životní úkaz...

A pak nás zase pohltily brněnské ulice

a my nasávaly vánoční atmosféru z ulic a uliček,

z kostelů, z náměstí i trhů.

Ochutnaly jsme, co ochutnat lze jen o vánocích,

neřešily čas ani místo,

jen prostě byly, teď a tady,

na stejné vlně...

Míjely jsme anděly i čerty,

zvonky i svíčky,

rolničky i ozdoby, co k vánocům patří...

A když ani teplo ze svařáku Štěstí nezabíralo,

zašly jsme na kávu k Malému princi,

abychom tam mohly počkat na tmu,

co změnila ulice do ještě svátečnějšího kabátu...

Prošly jsme znovu, všechna nazdobená místa,

co se změnila od rána,

prodraly se lidmi na trzích, kteří na závěr dne měli plán jako my,

na chvilku se zastavit, nic neřešit, jenom být a pobavit se

v tomto předvánočním čase...

Jen my měly štěstí a mohly si všechno tohle dopřát celý den,

zažít a vychutnat si den pro sebe, pro nás...

Tak jestli mátě někoho,

s kým byste se chtěli zastavit, třeba jen na malou chvíli,

zkuste ho přesvědčit, aby změnil neměnné a naplánované.

A nemusíte nikdy čekat na vánoce.

Protože spřízněné duše a přátelství

je nejlepším dárkem, který můžete mít nejen o vánocích...

A pokud máte to štěstí jako já

a oba máte rádi spontánnost a neplánovanost,

určitě to vyjde a určitě nebudete dne, hodiny ani minuty spolu litovat.

Vždyť nikdo vás nedokáže potěšit víc, než vy sami,

tím co chcete, co plánujete, co uděláte a co si tím darujete...

Kačenko milá, děkuji ještě jednou moc, za další výjimečný den,

co jsme si darovaly-

sobě, tobě, nám...

Času máme všichni stejně, ale je jen na nás,

komu a čemu jej věnujeme...

❤

Sněhovou pohádkou ...

Nejlepší věci v životě se dějí, když se neplánují

a prostě se stanou...

Přesně tohle jsem si řekla, 

když jsem neplánovaně mířila tuhle středu vlakem kousek od nás, 

do neznáma...

Ráno jsem se vzbudila s tím, že mi zbývá jediný den,

kdy bych měla stihnout všechny cukrářské vánoční resty

a udělat doma vše, co v jednom jediném volném dni v týdnu je možné.

Ale plány jsou od toho, aby se měnily,

takže při přečtení pár zpráv, jak Vysočinu v noci zasypal sníh,

se můj sen změnil nápad

a cesta za sněhem pak cílem na další čtyři hodiny...

Asi by ze mě neměli zastánci dodržování předsevzetí radost,

ale já prostě musela, i když u nás byl jen poprašek a nic nenasvědčovalo tomu,

že mi můj našeptávač poradil dobře.

Jediným mým přáním se ale i přesto rázem stalo vidět zasněženou pohádku,

křupající sníh pod nohou

 a zase zažít tiché padající sněhové vločky do vlasů...
Takže jsem sedla na vlak a ujela dál o 15 kilometrů,

abych vystoupila ve sněhové pohádce jako na objednávku.
Děkovala jsem už na nádraží, protože obraz přede mnou, byl vážně sen...

A cesta, kterou jsem určitě zase nenáhodně zvolila, byla prostě pohádková...

Šla jsem zase úplně sama, cestou, co ještě nikdy,

podél lesa, který byl plný "rozpůlených" stromů ...







Byla to taková nádhera,

zase jsem nevěděla, jestli fotit, nebo jen zírat do větví...

I ta obyčejná povadlá podzimní tráva byla jako výjimečnost, všechno bylo tak bílé,

tak uhlazené, tak čisté a tiché...

Jen já a bílá peřina...





Bílá cesta, která se místy úplně ztratila,

abych se asi mohla prodírat tam, kam bych jinak nešla,

abych viděla, co bych jinak nemohla...







Abych viděla i stromy, na které zapomněl Mrazík

a já tenhle malý zázrak uprostřed bílé deky mohla zaznamenat...

Asi i proto jsem na konci své sněhové cesty vyrobila spontánně srdce,

jako poděkování, za nápad, za můj úsměv na konci cesty...

 Bylo skvěle, zase...






A když jsem pak přijela zpět a u nás bylo jaro,

usmívala jsem se spokojená,

že těchto pár hodin bylo pro mě tím nejlepším dárkem,

který mi byl dopřán.

A kdyby náhodou mé jediné přání, přání letošních bílých vánoc, nevyšlo,

mám v záloze uchované moje sólo vánoce, které jsem si vychutnala o týden dřív...

PS: a tu cukrařinu jsem nakonec stihla i tak a v rekordním čase.
A pak že zázraky se nedějí...

Lepší zítřek závisí většinou na vydařeném dnešku ...

❤