motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

úterý 18. září 2018

Na skok v lese ...

Tak už je to tady zase.
Jako každý podzim, lesy jsou krom hub plné lidí...


Vyskakující obrázky plných košů a obří praváci byly zřejmě příčinou,
že donedávna prázdné odbočky u lesů byly prázdné,
se přes noc staly parkovištěm...
Navzdory předpokladu,
že v lese bude lidí víc než praváků,
jsme aspoň na skok vyrazili taky...

Vzala jsem parťáka obrázkového,
abych si na památku odnesla aspoň lesní obrázky,
kdyby moje oči vypověděly službu a nezakopla jsem o žádného praváka...


Můj předpoklad se vyplnil, 
že možná to bude spíš o něčem jiném, než o plném kufru hub.
Už když jsme vstoupili do lesa a z dálky bylo slyšet- "Kde stééé? Máte něcooo?",
věděla jsem, že musím rychle někam hluboko, 
abych se aspoň trošku cítila jako v lesní oáze a ne zase jako v obchoďáku...



A les nezklamal, ten bez lidí,
bylo tam tak krásně...




Nakonec bylo všechno tak, jak jsem potřebovala,
sluníčko osvětlovalo ten nejhezčí koberec na světě,




obrovské smrky se zase dotýkaly nebe,




a i ty stromy, co už dávno nezdobí,
v tomhle předpisovém, zářijovém dni vypadaly úplně pohádkově...



Nakonec došlo i na ty praváky...


Sice jsme jich neměli nůše jako v televizi,
ale oni vlastně byli už jenom jako bonus.


Bonus obrazu jednoho lesa,
co stačilo vidět jen na skok ...


Dovolme přírodě, aby nás naučila klidu ...



pátek 14. září 2018

Padesát odstínů zelené ...

Uznávám, že možná tenhle název bude malinko zavádějící,
ale když jsem prohlížela obrázky mého posledního toulání,
zároveň mi přišel i jako nejvýstižnější...
Zvu vás tedy tam, kde by mělo být spíš víc modré než zelené,
ale vlivem letošního výjimečného léta není vlastně nic jako jindy.
Už začátek mé cesty byl jiný než obvykle,
vycházela jsem totiž zároveň se sluncem...



Po sedmé hodině ráno jsem stála na mostě 
a dívala se, jak první sluneční paprsky osvěcují špičky hradu Veveří...









Takže vítejte na ranním výšlapu kolem Brněnské přehrady v dalším dokonalém zářijovém dni...







Už první pohledy na vodu a dokonale zbarvené lesy kolem ní byly pro mě jistotou,
že jsem udělala dobře a výměna teplé peřiny za opar nad hladinou, byla skvělá volba...







A zase bylo všude ticho, jen padající žaludy.
Jen v jediném místě z protějšího břehu ke mně doplavaly po hladině hlasy rybářů
a pak bylo zase nadlouho ticho, jen občas šplouchnutí ryby.





Nebudu to ticho kazit,
zase můžete vidět to co já,
zase se mi špatně vybíral ten nejdokonalejší pohled,
protože za mě byly skvělé všechny,
tak snad opět ten větší počet obrázků nebude vadit...




Tříhodinová cesta po břehu stála za to,
 i když k úplné dokonalosti by byla fajn hladina,
kterou nebude pokrývat zelený závoj.
Ale kdo zná tuhle přehradu tak ví, že to k ní tak nějak patří,
jen letos ho bylo zase víc než kdy jindy a navíc to obrovské sucho omezilo tedy i lodní dopravu.




Takže houkání typických parníků jsem si musela tentokrát odmyslet,
ale vlastně mi vůbec nechyběly, stejně jako průvody lidí,
co tu v sezoně bývají.
 Vybrala jsem si záměrně pondělí, po sezoně a brzy ráno,
aby to všechno tady bylo jinak, zase jenom já v klidu....





A na konci jsem si tady mohla jako bonus poprvé v životě vychutnat ranní kávu.
Úplně jako kavárenský povaleč někde u moře.
Seděla jsem na lodi, co byla jako kavárna a nastavovala tvář dopolednímu slunci.
Jen šplouchání vln chybělo,
ale typickou kotvu, co tu máme, nemají nikde, ani  u moře,
takže za mě -blažený pocit jako o dovolené se sluncem hřejícím do tváře
a pocitem, že tenhle den mi zase vyšel, prostě za odměnu...


Času máme hodně, 
jen jím často plýtváme kvůli tomu,
že naše dny přestaly tvořit cesty, ale jenom cíle...


sobota 8. září 2018

Za vřesem nad Jihlavku ...

Tak jsem zase včera po delší době vyjela,
zase sama, zase do ticha.
Můj plán byl jasný- přála jsem si jen vidět vřesy na skalách,
jít trasou, co nikdy a využít dokonalého slunečného zářijového dne beze zbytku....
Začínala jsem zase cestu přes vyprahlé stepi, tak co už vícekrát...


Letošní výjimečně pekelné léto si vybralo daň i tady,
vysušené planiny se budou vzpamatovávat ještě asi dlouho.
 Bohužel veliké množství borovic už to asi nezvládnou...
Hned na začátek, snad abych se usmála a nepřemýšlela nad tím, 
co možná tady zmizí, objevil se hned u mě jeden výjimečný parťák hubený, 
fešák, nebo spíše fešanda, jen s nevalnou pověstí- Kudlanka...


A to jsem ještě nevěděla, že po cestě potkám kamarádů spoustu,
určitě aby mě potěšili nebo abych věděla, že to tady přes horké léto nevzdali.

Čekala mě ale jinak cesta v tichu, tedy pokud nepočítám duby...
Už jste někdy poslouchali, jaký rámus vydávají žaludy, co po desítkách padají v lese?
Zvláštní, že i na tenhle zvuk jsem si musela počkat takových let,
abych si ho uvědomila...


A pak už mě cesta vyvedla na první slunečnou plošinu,
pode mnou desítky metrů rozeklaných skal a šumící Jihlavka, co se tady klikatí...
A já tam zase stála, pak seděla a nevěděla jestli fotit
nebo jen zapisovat ten dokonalý obraz do sebe...



To jsem netušila, že takových skalnatých palouků potkám ještě moc,
že obrazy budou zase jiné, všechny dokonalé, žádný hezčí...



Dívejte se se mnou a snad i to ticho uslyšíte
a možná i sluncem sálající skály ucítíte....



A taky vřes, ten co jsem za ním šla, tu byl,
jen bohužel i tady si slunce vybralo svoji daň a usušilo vše, co mohlo...
Ale pro mě dokonalé spojení kamenů a těchto poslů podzimu zůstalo i tak.



Cestou mě ještě v lese pozdravila srnka, postála kousek ode mě,
podívala se na mě, jako by mě chtěla pozdravit.
Když jsem ale zapřemýšlela, jestli mně počká, než si ji vyfotím, 
rozhodla za mě, že ji vyfocenou budu mít pro sebe, ale v hlavě a byla pryč...


Takže zbyly jen ještěrky a taky kobylky,
co jich byla po cestě jako doprovod celá řádka...



Taky srdce, co jsem jich ze začátku viděla snad nejvíc, ze všech mých toulání
Ale tentokrát jsem je ani nesbírala, ani nefotila, až na dvě,
co jedno bylo přímo na cestě vklíněné a říkalo si o to


a jedno, co bylo tak veliké, navíc jen tak u cesty leželo ,
že jsem si je aspoň na památku musela zvěčnit, protože stejné už doma mám...


Poslední zastávka na skalách
a pak už cestou jako pro kamzíky, klikatě dolů, pozdravit zase řeku...




Od poslední návštěvy jsem měla radost,
že pomohly aspoň maličko deště na konci srpna
a voda v řece zakryla alespoň většinu kamenů a dokonce bylo slyšet splav,
tedy aspoň malinko...


Ještě naposledy smočit nohy, popovídat se zelenou ještěrkou, co měla stejný nápad s vodou jako já
a poděkovat jako vždycky- 
že jsem došla v pořádku tam, kam jsem chtěla,
viděla víc, než jsem si dokázala vysnít
a s vděčností zase tam někde hluboko,
že jsem mohla vidět, zažít a uchovat tuhle přírodní krásu...



Hezké chvíle a zážitky jsou nejlepším lékem na všechno,
jen si musíte pro ně zajít jinam než do lékárny ...