motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

neděle 29. prosince 2019

Pro nový nádech...

Někdy je potřeba jen tak vyjít,
nic neřešit,
nic nechtít,
jen se dívat
a s vděčností nasávat do sebe všechno,
co se před očima nabízí...



Jako lék na bolesti,
jako naděje na lepší dny,
jako víru, že zase dobře bude...







Takže kdo chcete,
zase po dlouhé době se mnou,
pojďte jen na rychlou procházku,
vyčistit hlavu a jen tak jít...



Tam, kde mráz štípe do tváří víc, než jinde,
kde krom svého dechu neslyšíte nic...





Kde v zapadajícím slunci si uvědomíte třeba úplně obyčejnou věc-
že den je až příliš krátký,
ale i v pár hodinách se dá zažít výjimečnost,
jen pokud budete chtít cokoliv vidět třeba jinak než obvykle...








Někdy stačí překonat i obyčejnou svátkovou lenost
a člověk může vidět třeba takové krásné nebe plné protikladů,



nebo mu vyskočí do dlaně srdce z hlíny, vlastně skoro úplně samo,




nebo vidí kouzla slunce,
co i přes mráz taky svůj žár nevzdává
a spolu s vámi dojde až do cíle cesty,
než zapadne za obzor, jako vždycky...




A pak si můžete uvědomit,
že nic není v životě definitivní,
že pořád je ještě možnost,
vidět věci jinak
a věřit třeba i ve svoji jistotu...


Stejně jako je jistota tohle slunce,
které právě s tou neochvějnou jistotou i zase zítra ráno vyjde
a i když ho nebudeme třeba vidět,
stojí za to v něj věřit.
Že tam někde je a jde tuhle cestu každodenně s námi
a zase přijde okamžik,
kdy jej uvidíme jasně a zase nás třeba i zahřeje,
stejně jako třeba naše víra v lepší a šťastnější dny,
co si můžeme v sobě nést napořád,
jen když si to dovolíme...




Občas člověka ostatní soudí za rozhodnutí, která udělal,
málo kdo se ovšem zeptá, jaké možnosti skutečně měl...



úterý 24. prosince 2019

Když se přání plní ...

Dlouho jsem tady nebyla,
nic nenapsala
a přece vás sem spousta každý den zavítalo,
za co vám chci ze srdce poděkovat.
Pro vás všechny co sem chodíte pravidelně,
i pro ty, co sem zavítají nenáhodně,
 mám přesně na začátku Štědrého dne tentokrát pár řádků o snu,
o přání ještě předvánočním...



I já měla přání, 
měla jsem sen, úkol pro sebe,
abych dokázala, abych zvládla,
abych splnila jeden sen...
Sen o dárku pro úžasnou Natali.
Když jsem v listopadu tady zveřejnila příběh, sen o naději,
byl to hlavně můj sen, moje přání,
které jsem dala vlastně sama sobě.
Abych našla způsob,
abych na začátku jen poprosila o souznění, o slova co pohladí.
Podařilo se a tak jsem neskromně poprosila dál,
tak jsem si dala slib obrovský a poprosila znovu neskromně...
Přiznám se, že jsem si větší slib nikdy nedala,
že se podaří totiž naplnit obrovitánský měšec, 
který bude určený na zaplacení snu pro naši Natálku
a navíc aby se mi tak podařilo do Štědrého dne nemožné..

Ze začátku vše vypadalo jako zcela zcestné přání,
že asi nenám sílu tohle přání sobě splnit.
Ale možná to bylo tím,
že tyhle dva měsíce jsem sama prožila asi v největší životní turbulenci,
možná to bylo tím,
že ač já jsem dost často potřebovala pomoc,
pořád jsem věřila v sen pro ni...
Ještě k 23.listopadu bylo na účtu pro Natali 4.000,- Kč
a dlouho to tak i zůstávalo.

Snad je to tím, že moje dny nebyly vůbec šťastné 
a já prosila pořád a stejně hlavně za ni,
podařilo se nemožné a částky na účtě začaly přibývat neskutečnou rychlostí.
A pak už bylo jenom kousek k zázraku,
kdy jsem šla naději zase naproti
a poprosila i tam, kde bych za jiných okolností nikdy neprosila,
ale nebylo to pro mně,
bylo to pro úžasnou bytost, co pomoc nutně potřebuje,
takže jsem napsala, poprosila, vysvětlila...
Snad to bylo souhrou všech náhod a nenáhod,
snad jsem prosila hodně a v pravý čas,
stal se zázrak a já těsně před Štědrým dnem jsem dostala dárek obrovský...

Podařilo se
a Natálka má nyní již na účtě vysněnou částku, 
díky ní se její sen stane skutečností
a po další operaci, která na ni čeká v půli ledna,
bude na ni čekat vozíček pro lepší žití...

Jsem šťastná,
že jsem dostala obrovský dárek hlavně já,
splnil se mi totiž sen, abych dokázala splnit sen někomu jinému.
Musím říct, že to byl jeden z nejlepších dárků, které jsem v životě dostala,
protože být součástí šance na lepší život někomu jinému, je prostě nejvíc...
Jsem šťastná, že jsem překonala všechny svoje bariéry a ostych
a šla si za svým snem, za touhou pomoct,
najít možnost...
A tak zde ještě jednou chci ze srdce poděkovat,
vám všem, kteří nám drželi palce,
kteří jste tuhle cestu za snem se mnou šli
a nejvíc těm, kteří jste pomohli finančně,
kteří jste byli součástí jednoho, dnes již splněného snu.

Chtěla bych vám všem, právě dnes, na Štědrý den říct,
abyste nikdy nepřestali snít,
abyste si nikdy nepřestali věřit,
abyste si nikdy nepřestali přát,
abyste si zkusili někdy v životě vysnít něco ne pro sebe, 
ale právě pro někoho vedle vás, protože je to nejvíc.
A věřte, že pokud si budete přát ze srdce
a budete svým snům věřit,
zázraky se vážně dějí a to nejen o vánocích...


Přeji vám všem krásné a pohodové vánoční svátky
a děkuji vám ze srdce za to, že tu jste,
že plníte tak sny i mně...

Každé přání, které vychází skutečně ze srdce,
bude po zásluze-
splněno...



neděle 1. prosince 2019

Držet zázrak ...

Před časem jsem potřebovala po delší době zase dobít ztracenou energii.
Vsadila jsem tentokrát na blízkou jistotu
a zaběhla jen kousek do údolí,
jako už miliónkrát...
Někdy stačí jen jít,
srovnávat v sobě myšlenky a přijímat všechny obrazy,
které se před očima objeví...



  Stejně jako tohle pozdní odpoledne,
kdy se slunce schovalo
a já bych touhle cestou už mohla jít snad i poslepu.




Nešla jsem poslepu, potřebovala jsem vidět všechny výjimečné obrazy
a přála si vidět třeba i znamení,
že bude líp...



Takže tohle bude možná i má odpověď všem,
které zaujala má kamená srdce na cestách,
která vždycky říkám, že nehledám,
prostě jsou pod nohou vždycky přesně v okamžiku, kdy je potřebuju vidět...



Tak možná právě i dnes,
jsem je potřebovala vidět snad i víc než jindy,
takže....



A když mě pohled na desítky srdcí pohladil,
myslela jsem, logicky, že víc nepřijde...



Na náhody v životě jsem dávno ale už přestala věřit,
protože všechno se nám děje v okamžiku,
kdy to přesně potřebujeme.
Takže i mě, téměř konec mé cesty zavedl, mnou neplánovaně,
 ještě k mrazivému potoku.


Chtěla jsem se jenom podívat na mrazivou vodu,
jen chvilku ještě uslyšet jeho zvuk...
Stála jsem tam chviličku
a v tom se mi pohled víc zaosřil na jedno místo v ledové vodě...


Hned v první okamžik mě zvláštně napadlo,
co skutečně vidím,
i když myslím, že málo by tohle tipoval.
Rozhodla jsem se, že musím tu lesklou věc uprostřed ledového koryta vytáhnout.
Netuším, jak se mi to z blátivého břehu, obyčejným kusem větve podařilo.
Snad to bylo touhou, abych viděla, pohladila,
právě dnes, kdy jsem to určitě nejvíc potřebovala...
Takže zase, jako už mockrát se mi moje přání plnila
a já mohla poprvé v životě držet tehle prochladlý, 
pro mě nadpozemský zázrak...


Já ji za okamžik držela v dlaních a z očí se mi koulely slzy...

 

Každému z vás bych takový zázrak přála vidět a určitě i držet...


Já sama jsem projela kus světa,
držela v dlaních spoustu lastur u spousty moří,
ale možnost držet a pohladit tuhle přírodní dokonalost,
už navždycky pro mě zůstane zázrakem,
který byl navíc jen pro mě a vlastně teď určitě i pro vás...


Potěšila jsem se na pár chvil,
pohladila tenhle těžký obrovský zázrak,
v duchu poděkovala za nezapomenutelné znamení
a vrátila ji zpět tam, 
kde je její místo,
aby třeba jednou...


Jako právě včera,
kdy jsem se tam prostě musela vrátit,
 toužila ji vidět znovu...


A tak jsem tam zase chvilku na konci dne stála a dívala se do vody, 
na nános spadaného listí a křišťálovou vodu
a v tom jsem uviděla...


Ano, ne jednu, ale dvě...


Můj zázrak,
co se mi zdvojil ...
Jen jsem zírala do té mrazivé běžící vody
a zase, zase děkovala, jako už mockrát,
za všechna znamení...

Tak na závěr bych vám všem chtěla říct,
ať nikdy, nikdy v životě nepřestanete věřit a snít,
protože zázraky se dějí právě těm, kdo v ně nepřestávají nikdy doufat...


Začněte poslední měsíc v roce co nejlépe,
 mějte co nejpoklidnější adventní čas
a užijte si jej přesně tak, 
jak budete chtít...

Příroda nikdy nezradí srdce,
které ji miluje...


sobota 23. listopadu 2019

Ráda bych ...


Od posledního příspěvku,
který byl pro mě asi jedním z nejsložitějších,
které jsem sem dávala před svítáním jednoho listopadového rána,
uběhlo dost času na to,
abych si spoustu dalších věcí uvědomila...

Tehdy jsem, stejně jako dnes, hledala slova pro to,
abych dokázala co nejlépe vypsat pocity svoje,
 životní cestu, přání a sny našeho Vojty
ale hlavně touhu po naději pro jeho Natali.


Uplynulo už dost času na to,
abych kromě pocitů svých,
přemýšlela i o myšlenkách všech,
kteří můj příspěvek denně ve stovkách přečetli
a pod jejich tlakem byl zřízen i transparentní účet pro dary na vozík pro Naty,

2401723540/2010

který ovšem nebyl původně vůbec cílem...

Když jsem sem svoji i Natálčinu niterní výpověď dávala, 
měla jsem na srdci hlavně jedno-
abych dokázala přispět k tomu,
že se její život zlepší,
abych dokázala posunout naději,
abych se poprvé v životě tady pokusila oslovit co nejvíce těch,
kteří sem zavítají již po několikáté,
protože mě znají,
protože tady čtou občas to,
co možná i oni právě potřebují číst anebo vidět,
ale třeba nenáhodně oslovit i spoustu těch,
kteří sem zavítali prvně.

Chtěla jsem poprosit ne za sebe,
ale hlavně za ni,
poprosit ne o soucit, 
ale hlavně o souznění a pochopení
a teď už vím, že i o posun mnohdy v přístupu,
nás zdravých,
k těm, co tohle největší štěstí nemají...

Přiznám se,
že jsem možná spoustu věcí neodhadla,
ve spoustě věcí jsem se spletla,
spoustu věcí jsem viděla možná jednodušeji,
možná posuzovala hlavně podle sebe
 a svého přístupu k životu a ostatním lidem.

Přiznám se,
že když jsem viděla, kolik lidí tuhle výpověd četlo,
velkou naději jsem viděla i já,
že tady i naše Natali bude moct číst více slov o souznění, nebo jen o naději,
kterou potřebujeme ke svému životu, bez ohledu na okolnosti,
my všichni bez rozdílu...
Věřila jsem,
že ji tady najde i ona,
když jsem ji tady našla už mockrát já
a právě v okamžiku, kdy to bude zase nejvíc potřeba...

Přiznám se,
že vzhledem k tomu, že vím, kolik lidí sem běžně chodí
a mohonásobně kolik víc sem zavítalo v posledních dnech,
věřila jsem hlavně v písmenka od známých i vás bezejmenných, 
co roky posouvala tady i mě,
když mi nebylo dobře,
když jsem pochybovala,
že tentokrát budou pohlazením i pro ni....

Přiznám se,
že jsem asi poprvé v životě dost málo věcí odhadla,
možná právě v tom,
jaký je přístup a myšlení nás zdravých k životu třeba těch na vozíčku
ale hlavně v tom,
 jak to mám v životě nastavené já,
takže občas špatně, asi jako většina z nás,
odhadnu reakce okolí,
protože ne vždycky platí v dnešní době- podle sebe, soudím tebe...

Než jsme poznali Natali,
taky jsem se asi na hendikepované dívala jinak.
Převažoval ve mně asi taky hlavně pocit lítosti,
pocit nespravedlnosti nás zdravých vůči nim.
Tak ale i právě proto teď už vím a děkuji za to,
že i proto musela Natálka přijít k nám.
Abychom pochopili,
abychom nesoudili, 
abychom nelitovali, 
abychom prostě a jednoduše přijali...
Přijali fakt,
že na tomhle světě máme každý z nás dopředu cestu určenou,
ale vlivem okolí si ji můžeme projít lépe
a možná aspoň kus radostněji.

 V okamžiku, když už pomalu přestáváme věřit ale pořád máme naději,
k nám mnohdy do cesty přijdou ti správní lidé,
kteří třeba nebudou chtít litovat,
nebudou řešit proč a jestli,
nebudou soudit podle většiny,
prostě jenom udělají to,
co v ten daný okamžik budou cítit jako nejsprávnější-
pro nás a vlastně pro sebe,
protože to tak chtějí jen a jen oni sami niterně,
teď a tady,
bez ohledu na minulé zkušenosti,
bez ohledu na zaběhnuté,
bez ohledu na většinu,
bez ohledu na okolí...

A tak právě proto a pro ty,
kteří právě tohle udělali,
svůj pocit, naději pro Natálku vepsali tady i jinam,
 pomohli radou, písmenky a dokonce i přispěli
a dali tím naději...
 Pro ty všechny bych sem ráda vepsala

ze ❤ jedno obrovské DĚKUJI 


Možná pro někoho bude tento příspěvek zase zvláštní,
možná taky nesplní očekávání,
které měli, když se začetli.
Ale třeba jen na pár chvil dokázali zpomalit,
možná se zamyslet jinak,
možná přehodnotili,
možná ...

Děkuji znovu vám všem za váš čas,
za to, že sem chodíte
 a těšíte tím na dálku mě už spoustu měsíců a let.
Tak vám všem ráda bych poděkovala nakonec i já.
že posouváte na mojí cestě i mě...


Neočekávej,
že všichni porozumí tvojí cestě,
protože nikdo z nich nešel po ní ve tvých botách...



čtvrtek 14. listopadu 2019

Naděje pro Natali a něco navíc ...

Tenhle příspěvek bude zase úplně jiný, oproti tomu, na co jste u mě zvyklí.
Počítám že taky hodně dlouhý...
Nikdy si neplánuji, jak a kdy sem budu písmenka ťukat,
ale o tomto jsem přemýšlela dlouho.
Věděla jsem, že bude asi nejtěžší ze všech, 
které budu psát.
Nebude totiž o mně, nebude o tom, co se stalo, ale vlastně o tom,
co by se stát mohlo a jedné obrovské prosbě...

Tentokrát budu psát o člověku, kterého znám krátce,
ale vlastně dlouho.  I přes velmi mladý věk jsem si jistá,
 že je tou nejsilnější a nejskromnější bytosti,
kterou jsem kdy v zástupech lidí v mém živote poznala.
Dnes si dovolím napsat o naší Natali...
Píšu naší, i když ona je hlavně druhou půlkou -
druhou půlkou našeho syna...
Když nám doma oznámil, že ho potkalo štěstí a o Naty nám vyprávěl,
troufám si tvrdit, že málo kdo by ho pochopil,
možná málo kdo z rodičů by ho pochválil, málo kdo by mu takovou půlku přál...
Nevím, snad je to tím, že je to náš syn, snad tím,
že vím, jaký poklad a určitě životní znamení v ní našel.
Jakou povahu má on, že ve svém mladém věku by mnohé dospěláky v uvažování
 jistě strčil do kapsy.
Proto jsem o nich nepochybovala a nezaváhala ani minutu.
Tihle dva se prostě v tom velkém světě měli potkat, jsem si jistá.

Tak vám nabízím možnost, abyste ji poznali i vy... budu psát totiž dnes o ní a pro ni.
Dívce, která by mohla vyučovat nás všechny dospěláky.
O její neskutečné vnitřní síle přijímat všechny bolesti, ústrky a místy i beznaděj,
snažit se přesto s obrovskou pokorou zvládnout všechna trápení i výjimečnosti toho, 
co jí život na cestu naložil...

Těžko se vysvětluje, jak moc toho bylo a je pro ni od života nachystáno,
tak jsem ji poprosila, aby svůj osud popsala...
A tak poprvé v životě tady předkládám výpověď ne moji, ale její,
abych vás na chvilku zastavila a přiměla přemýšlet, nesoudit,
jen pochopit a ze srdce bych si přála, aby i třeba pomoct...

Dobrý den,

Jmenuji se Natalie a je mi 17 let. 
Narodila jsem se s vzácným genetickým onemocněním - spondyloepifyzární dysplasií 
a jsem pravděpodobně jediná v Česku s touto diagnózou.
Toto onemocnění postihuje všechny “větší klouby” v těle (např. kyčle, kolena, ramena) a páteř. 
Tato nemoc se projevuje kloubními deformitami (postižené klouby “obrůstají” tkání, která způsobuje úbytek kloubního kolagenu a “vytlačování” kloubu z jamky, což způsobuje velké bolesti a zásadně omezuje flexibilitu) a je nevyléčitelná. Tyto symptomy se dají mírnit pouze opakovaným operativním odstraňováním daných kloubních deformit,
které ve výsledku vedou k totální výměně postiženého kloubu.
Díky tomuto onemocnění jsem tedy od tří let absolvovala již bezmála dvacet operací a mám tři totální endoprotézy - 
obě kyčle a pravé koleno.
Za poslední rok se můj zdravotní stav rapidně zhoršil - od dubna roku 2018 jsem podstoupila čtyři náročné operace
z nichž tři byly právě totální výměny kloubů.
Při těchto operacích mi byly narušeny peroneální nervy v nohou, což se projevuje tím, že jsem ztratila cit v obou holeních, nártech a levém stehnu. 
Hlavně však nemůžu zcela přitahovat obě chodidla a to mi brání v normální chůzi - musím používat peroneální pásku. Kvůli zhoršenému stavu kloubů, snaze o neopotřebení nevyměněných kloubů (zejména levého kolene) a náhle zhoršeného stavu páteře se nemohu pohybovat o francouzských holích a jsem nucena používat jen invalidní vozík.
Můj současný invalidní vozík mám již tři roky a přestává vyhovovat mým nynějším potřebám. 
Tento vozík váží zhruba dvacet kilogramů, což je váha, se kterou nejsem schopna sama manipulovat, a tak nemůžu být samostatná. Samotný pohyb na něm je navíc velmi vyčerpávající, a to se může negativně projevit na mém zdravotním stavu - 
fatálním opotřebením ramenních kloubů a s tím spojených bolestí
a dalších náročných operací.
Vzhledem k vývoji mého zdravotního stavu a s tím spojených potřeb by pro mě bylo ideální pořízení aktivního invalidního vozíku. 
Na ten mi ovšem žádná zdravotní pojišťovna během následujícíh dvou let nepřispěje, jelikož oficiální užitná doba mého současného vozíku je pět let.
Aktivní vozík oproti mému současnému váží jen něco okolo sedmi kilogramů. Mohla bych s ním tedy sama bez větších obtíží manipulovat a být tedy více samostatná.
Pohyb na tomto vozíku je méně náročný a nedochází k takovému opotřebení ramenních kloubů. 
Aktivní vozík Progeo Energy v perzonalizované konfiguraci,
který by plně vyhovoval mým současným potřebám stojí zhruba
sto tisíc korun, což je částka, kterou není moje rodina nyní schopná uhradit, mimo jiné i kvůli dalším finančním výdajům spojených s mojí léčbou, které taktéž nejsou propláceny zdravotní pojišťovnou.

Obracím se na vás tedy s otázkou, zdali mezi vámi není někdo,
kdo by mi dokázal pomoci najít způsob, případně nadaci, 
kde by mi na můj vozík dokázali přispět, protože od těch nejznámějších jsem zatím bohužel bez odezvy.

Děkuji velice za Váš čas a případnou pomoc
Natali

Myslím, že kdo dočetl až sem a dokázal se aspoň maličko vcítit do její cesty,
snad i pochopil, proč jsem tento dopis sem prostě dát musela a co nejdříve to šlo...

Je to zvláštní, ale navzdory všemu, co mají teď už Naty i Vojta naloženo na společné cestě,
já jim sebe vzájemně neskutečně přeji a držím jim palce.
Aby tuhle cestu mohli jít společně a byli jeden druhému oporou a nadějí...
Aby on jí dával lásku a jistotu, že už na nic nebude nikdy sama
a ona jeho naučila přijímat těžkosti, které nám život mnohdy v hromadách nachystá...

A vás si dovolím poprosit, pokud tušíte, znáte, nebo kdykoliv zjistíte možnost,
jak jim spolu s námi doma jejich momentálně největší překážku vyřešit
a přání Naty splnit, prosím ozvěte se mi.
Budu vám za jakoukoliv pomoc a tip neskutečně vděčná já
 a hlavně tenhle drobný anděl s havraními vlasy ...

Pokud budete chtít napsat cokoliv i jinam než do komentářů, nabízím svůj mail:
hansib@seznam.cz

Vzhledem k tomu, že hledání nadace je opravdu běh na dlouhou trať
a dosud se žádná ani po delší době stále neozývá 
a zdravotní stav Naty se mění každým dnem,

dovoluji si sem dodatečně připsat ještě  jednu důležitou informaci.

Vlivem laviny, která se strhla po otištění těchto řádků, 
založili rodiče pro Natali transparentní účet
na který může již nyní kdokoliv poslat jakoukoliv pomoc,
za kterou bude neskonale vděčná ona, ale i my všichni ostatní, 
kteří jí touží co nejdříve pomoct...
Pokud se rozhodnete, prosím, uveďte do poznámky jen :

dar na vozík pro Natali

2401723540/2010


Děkuji vám všem z celého ❤,

že jste kus ze svého času věnovali naději,
že díky vám třeba sen i hlas a volání o pomoc, nebudou jen obyčejná slova,
že změníte složitý život na jednodušší jedné dobré dušičce,
která vám za to bude už navždycky neskonale vděčná...


Naděje je ten tichý hlásek, který šeptá ANO,
když celý svět kolem kříčí NE...



neděle 10. listopadu 2019

Za snem ...

Před časem jsem vám slíbila,
že se vrátím s vámi na Vysočinu,
kde jsme trávili pro mě dokonalé čtyři dny podzimní pohádky...
Dneska vás vezmu na výlet do mého snu.
Už podle prvních obrázků jistě zjistíte,
kam se po nocích vracím,
o čem moje sny jsou...
Vyjdeme spolu z jedné z nejkrásnější vesniček na Vysočině, 
takže
vítejte v Krátké...



Tahle maličká dědinka o samotě uprostřed kopečků a nekonečných luk,
učarovala už jistě spoustu lidí...
A když se to umí,
může tahle dokonalá stará krása přetrvat století
a ještě víc vyniknnout...



Opustíme první dokonalé domečky, kde ta pohoda a klid dávných časů,
 musí na vás dýchnout z každé z nich.
Vydáme se cestou klikatou,
výjimečnou zase jinak...
Vidíte tu alej bříz?



Mám ráda tyhle bílo černé krásky,
které jsou stejně jako jeřabiny,
pro mě synonymem krásy Vysočiny...



A když máte štěstí, i na sklonku října uvidíte kopretiny,


nebo snahu, 
pokusit se i tady zvrátit zkázu těchto úžasných zelených šipek do mraků...
 



A pak dojdete až na úpný vršíček kopce
a jste přímo ve snu, nebo v pohádce...



A pak ani zatažené nebe nezpůsobí,
aby tahle krása rozesetých samot byla dokonalá...



Tak kterou, kterou?


A když budete mít štěstí jako my, vrátíte se v čase do pohádky
a tady dokonce i do času vánočního
No vážně, u téhle chaloupky neskutečně voněly medové perníky,
ale střecha to přitom nebyla....




A zase další stavení,
 baví mně dívat se do setmělých oken a představovat si...




Cestou kolem těchto krasavic jsme se dostali na místo,
které je tady úplně nejvýš...
Vyjimečné místo, odkud je dokonalý výhled do údolí na všechny strany
 a zároveň je poctou nejvyšším kopcům na světě ...




Tohle místo si zamiloval rodák z nedalékého Nového Města,
horolezec Radek Jaroš.
Tohle místo se totiž stalo památkou na všechny jeho zdolané osmitisícové vrcholky Himaláje.




Nedivím se, že si vybral tohle místo,
něco zvláštního tady krom nebeského výhledu totiž určitě je...
No řekněte, kde se vám to poštěstí a když si deset minut počkáte,
změní se vám obrazy před vámi k nepoznání...


Slunce zase vysvitlo na závěr naší snové cesty
a sestoupali jsme zase do další pohádky.
Snad ještě krásnější,
snad ještě dokonalejší...


No řekněte, může být něco hezčího než třeba tohle stavení?




Kde cítíte, že rychlý svět kolem zmizel,
je to jako kdysi, jen ticho a klid...
kontrast bílých fasád domečků na zelené trávě a seshora rámované jen modrou oblohou...


Tak tady bych třeba ráda žila i svůj sen,
jednou, možná, kdo ví...


Děkuji moc, že jste měli chuť se zase toulat se mnou
a omlouvám se možná za větší počet obrázků,
ale vždyť málokterý sen je krátký
a tyhle moje jsou roky silné a dlouhé vždycky dost a dost,
tak si prostě i tady spoustu prostoru zaslouží...

Může to trvat rok,
může to trvat den,
ale co se má stát,
si vždycky najde svou vlastní cestu k nám...