Hledání jara ...

Včera večer na mě čekalo doma další číslo časopisu, 

co jsem si sobecky s pravidelností nadělila do schránky jako záložní Ježíšek.

A je celé o jaru, jedna stránka voňavější a radostnější než druhá...

 

Tak možná i proto, že se mi to sluníčko a kytky a zelená barva tak moc vryla pod kůži,

jsem dnes neplánovaně poslechla jednu stránku

 a vyrazila vstříc zbytkům zimy a hledání jara...

A kdo hledá....

Najde ...

 

Načerpala jsem zase sluníčko do zásoby a čerstvý vzduch.

A z čerstvou foukanou tedy vzhůru vstříc jarním dnům,
které dnešní vítr určitě brzy donese...

 

  Takže ahoj zimo, letošní kopy sněhu, co jste potěšily po letech, 

ale je čas na více zelené, více vůně ve vzduchu, sluníčka co hřeje a stálý zpěv ptáků,

kteří jako první už teď trénují na ten pravý start do jarních dnů...

Terapie v čekárně ...

Události posledních dní mě zavedly mezi pacienty, zdravotnická zařízení 

a čekající v čekárnách...

Naštěstí nešlo o žádné drama, ale člověk si pak všímá věcí, které by jinak neviděl,

spoustu věcí vnímá jinak, asi terapie lékařskými čekárnami...

A tak i mě, to přimělo napsat tuhle úvahu, o lidech co spěchají a život přežijí, ne prožijí...

Myslím si, že není lepší ukázka toho, jaký člověk je a chová se k jiným, 

než ve frontě, kdekoliv, třeba v čekárně u lékaře...

Vlastně mě pobavilo, co jsou lidé ochotni udělat proto, aby "ušetřili" 10 minut času tím, 

že si vyhádají třeba přednostní ošetření, rozzlobí dalších deset lidí,
navíc když zaručeně další dvě hodiny stráví s výsledky o patro níž.

Nikde jinde lidé víc nespěchají, než ve frontě, na cokoliv

a stávají se bezcitní, sebestřední, jen já, já, já ...

Docela to nechápu, denně přicházím do styku s lidmi, 

od svého okolí často slýchám, že by to nedělali.

Vím, že každý den není posvícení, ale protože jinak než s lidmi a pro ně,
jsem v životě nepracovala,

tak si myslím, že to určitě není práce pro každého.

Mrzí mě, když prodavačku v obchodě jenom přítomnost kohokoliv obtěžuje,

když sestřička u lékaře bere lidi jako kusy...

Když pokladní, která je nová, je nucena vyslechnout třikrát po sobě,
 že když to neumí, ať tam nesedí...

Práce s lidmi a pro ně je těžká, rozhodně není pro každého právě proto,

 jak rychlá je doba a jak spěchající a zamračení jsou lidé...

A stačí tak málo, povznést se nad to, že se někdo vedle,
nebo před vámi rozčiluje kvůli tomu, 

že bez toho už den strávený čekáním u lékaře,
nebo ve frontě u pokladny prostě stejně neurychlí,
vždyť o nic nejde, jen o chvíli v životě...

Stačilo by třeba, aby si všichni křiklouni uvědomili, jak by bylo jim,
 kdyby za tou pokladnou seděli oni a na stovky nespokojených lidí museli reagovat..
Stačilo by, aby se lidi na sebe uměli víc usmívat 

a brali tyhle hlouposti s nadhledem a nespěchali, nikam, aspoň občas...

Bylo by určitě méně stresů, úrazů, nazlobených obličejů,
pár zmrzlých srdcí by odtálo,
přibylo by víc spokojených lidiček

a třeba by přibylo i pár poloprázdných čekáren u lékařů...

Z Moravy na Valašsko ...

Vydali jsme se zase o tomto víkendu,

abychom se po čase potěšili s částí rodiny, která pod Radhoštěm bydlí...

V lednu jsme zrušili cestu kvůli sněhu,

takže jsme doufali, že tentokrát už to bude na jistotu, se sluncem v zádech

a vstříc jarnímu Valašsku...

Leč, člověk míní, příroda mění...

Když v pátek ráno byla mlha jako mlíko,

cesty namrzaly 

a v poledne začaly jako bonus i tady u Brna, padat vločky jako desetikoruny,

moc velkou radost jsem z cesty neměla...

Nesnáším jízdu v mlze a představa skoro 200 km na sněhu, mě taky moc nepotěšila.

Naštěstí cesta byla nakonec v pohodě,

všem nehodám a zdržením jsme se vyhnuli.

V cíli nás vítaly kopy sněhu, které už u nás zmizely...

Sobotní ráno bylo ale přesně takové, jaké jsem nechtěla pro odpolední cestu zpět...

Sypalo a sypalo a mlhy se dalo úplně dotknout...

 

A tak jsem se z toho strachu, jak cesta zpět dopadne, musela "vyfotit"...

 

 

  

Nakonec ale sníh zůstal jen pro tyhle moje fotky

a myslím, že to byla pro letošní zimu asi poslední bílá krása...

Odpoledne už mlha zmizela, polední slunce spoustu sněhu rozpustilo

 a i ty zpáteční silnice pro nás vysušilo...

Na závěr se s námi slunce rozloučilo na cestě,

kdy obrovský oranžový koláč svítil nad horizontem na zpáteční cestě k domovu

a obarvil sobotní nebe ...

Nic se nemá vzdávat předem,

protože občas i úplně beznadějná situace se může změnit

a dopadnout nakonec úplně jinak, než se zdálo...

Viděla jsem Ducha ...

No vážně a na Valentýna k tomu...

Ne, neměla jsem přeludy, ale přes dvě hodiny jsem mu byla blízko...

Ne, teď doopravdy...

Před časem jsem se rozhodla, že uděláme zase něco pro pohlazení duše 

a vydáme se do divadla.

A protože si myslím, že pořád nejlepší v Brně je Městské divadlo

a navíc, že budou hrát zase "Ducha" a navíc, je to dokonce na Valentýna,

tak proč všechno dohromady nespojit a nevyrazit...
A užít si ten profláklý svátek zase jinak...

Film Duch jsem viděla mockrát, znám ho skoro zpaměti,

Mám ho ráda, vyvolává u mě vzpomínky na dobu, kdy skoro před čtvrt stoletím,

 mi ho poprvé pouštěl můj tehdy, vůbec ne ještě manžel.

Jsou to vzpomínky na dobu "za svobodna", kdy jsme netušili,

 jestli vůbec a co na nás na naší společné cestě čeká.
A že v dalším století budeme slavit jakéhosi Valentýna
a Ducha budeme vidět dokonce i naživo :o).

Samozřejmě, že tenhle film, mám jako většina ženských ráda kvůli Patrickovi, i kvůli Demi, 

ale hlavně kvůli tomu příběhu a písni, co mě pořád zní v uších...

 Můžete si připomenout se mnou aspoň na chvilku třeba TADY

Dnes to bylo myslím vůbec celé hlavně o vzpomínkách

 a taky určitě o srovnání- film a muzikál...

Film klasika, která pohladí a vzpomínky, jak už jsem psala...
Divadlo jiné, příběh stejný, ale naživo, ten příběh a muzika se zaryje pod kůži,
Zůstávají tam nadlouho
a tak všechny melodie mě budou znít v uších ještě dlouho...
Obrázky, co se míhaly v geniálních efektech, nepřekonatelný Dušan Vitázek
a vůbec celý ansábl muzikálové scény, z kterého by měli radost i na Brodwayi...

fotky: MdB

Tedy za mě:

Duch jakkoliv- skvělý, skvělý, skvělý ...
Pobavil a připomněl důležité-

že je fajn, občas se ohlédnout, i když to nebude zrovna na Valentýna
a udělat, nebo říct to, co cítíte, ted a tady,
aby nebylo třeba zítra pozdě...

Domácí máslíčko ...

Před časem jsem zahlédla kdesi na netu tip,

jak udělat doma máslo.

Protože cena té pravé kostky v obchodě za poslední dobu zdražila do astronomických výšin,

rozhodla jsem se pro pokus...

Nadchla mě jednoduchost,

ztratit jsem mohla jen peníze za dvě šlehačky...

Naštěstí se- pokus- omyl nekonal

a asi po 5-10 minutách šlehání ponorným mixerem, jsem měla máslovou hmotu.

Slila jsem oddělenou syrovátku 

a namočenou rukou jsem jen uhladila hrudku másla.

Ze dvou šlehaček jsme rázem měla 220 g másla jako sen...

Je malinko sice chuťově jiné, možná navíc ještě jemnější než to kupované,
ale nám chutná moc...

Takže jestli máte rádi chuť másla, zkuste si vyrobit třeba tohle domácí, jako já ...

Čekání na slunce ...

Potřebovala jsem před dlouhou třídenní směnou načerpat energii ...

Bohužel sluníčko už pár dní chybí,

takže jsme se musela spokojit jen s černobílým lesem.

Stačily necelé dvě hodiny a myslím, že ten třídenní skleníkový efekt dám ...

Mám ráda stromy a pařezy, je skvělé, jak je každý úplně jiný...

A dokonce jsem našla i jeden, kde se schovala houbička, houba.

Možná, by to mohla být i hlíva a jako bonus- je dokonce mražená ...

Zkoušet ji ale nebudu, ale nechám jako sváču třeba veverkám ...

A protože kdo si počká, ten se dočká ...

Tak se mi sluníčko aspoň na pár sekund ukázalo ... 

Sice málo, ale já jsem spokojená.

Když si člověk něco moc přeje a navíc oči upírá k nebi ...

Tak se občas i nebe slituje :o)...

 

Dnes tedy černobíle, zimně, ale i tak mě zase les nezklamal ...