Po proudu s jinou řekou ...

Když jsem v pátek sedala opět do vlaku,

věděla jsem že spousta věcí bude určitě jinak,

ale určitě zase přesně tak, jak bude ten den důležité pro mě...
Už jen to, že jsem měla na nohou tentokrát půjčené Toulavky, 

že to byl jediný den, kdy po delší době byla předpověď bez provazů vody z nebe,

že jsem vybrala zase cestu, která bude pro mě premiérou,

prostě všechno už na začátku bylo příslibem dne, 

na který se nezapomíná...

Můj start v Náměšti byl opět pod zámkem, 

ke kterému mě to táhne už odmala...

Nic ze snů o kastelánce, zámecké paní ani svatbě tady, se mi sice nevyplnilo,

ale možná v minulém životě,

nebo snad kdo ví, třeba v tom příštím budu mít ještě šanci...

Zámek jsem tentokrát nechala v zádech 

a vydala jsem se s mou milovanou Oslavkou vstříc jarní divočině na jejich březích...

Všude kolem byla ta nejdokonalejší zelená, 

barva, co nejde snad ani namíchat,

dokonaly balzám na oči, ty zdravé i ty moje ...





Slunce pálilo a já šla konečně po čase zase za doprovodu té nejskvělejší říční hudby...
Šla jsem s proudem řeky,

co díky přídělu deště v minulých dnech připomínala spíš Gangu nebo Nil.

Hnědá barva obarvila vodu do neobvyklé podoby,

naplavené klády měnily její poklidný obraz...

Tahle řeka nikdy neomrzí,

ať už bude mít barvu jakoukoliv,

ať v ní vody bude málo nebo moc...

Každým pohledem bude jiná, 

už v okamžiku domáčknutí spouště...

Ta nejobyčejnější přírodní jedinečnost

co buď stihneš, nebo promarníš...

Šla jsem hodiny s proudem,

který mě nepřestával překvapovat,

s každým ohybem, s každým pohledem...

Procházela jsem úzkými cestičkami,

co vyšlapali snad jen divočáci,

kopřivy mi byly do pasu

a všemožných bylinek jsem viděla tolik, 

že kdybych jich jen zlomek nasbírala,

 mohla bych si otevřít největší apatyku na světě

a léčila bych všechny nemoci, splíny,

bolesti a trápení...

Jdu ale cestou jinou, 

všimnout si, potěšit se jejich obrazem, některé se pokusit zaznamenat...

Třeba jako tyhle dokonalé louky,

co jich taky už moc není.

Když se spojí zelené koberce plné jarních kytek

a okolní stromy,

nad hlavou je tohle dokonalé modré nebe,

kde jen pruh mraků vybízí k tipování znamení

a slunce svítí tak moc, 

že se zapomenete i nadechovat...

Tak přesně v tento okamžik necítíte nic než přání,

tohle nadlouho do sebe nasát jako lék,

 kterým všechny starosti a bolesti zmizí a i obyčejný den je výjimečně sváteční...



Když jsem se loučila s řekou, 

v duchu jsem zase děkovala za možnost vidět ji jinak,

když je konečně zase plné koryto,

když se slunce do ní noří,

když ty nejkvělejší jarní barvy tvoří kolem ten nejlepší doprovod...

A to jsem netušila, že si pro nejlepší dárek teprve dojdu...

Lesní cestou jsem vstoupila na louku,

která se mi už navždycky zapíše do paměti jako ta nejdokonalejší...

Jako malá si pamatuji louky u nás v údolí,

kde bylo kopretin spoustu, 

ale rozhodně ne takto...

Už jste někdy viděli něco podobného?

Já nikdy...

Kytky miluji, nejvíc ty luční, ty nejpřirozenější,

kde kopretiny jsou úplně nejvíc...

Snad pro jednoduchost,
snad pro tu možnost- má, nemá,

snad proto, že pro zámeckou paní se prostě hodí nejvíc...

Takže tohle byl můj narozeninový dárek před cílem.

Věřím tomu a díky zase za něj,

za možnost tohle místo vidět, neminout je,

stát tam v odpoledním slunci a navždycky jej zaznamenat....



Snad ta cesta nebyla moc dlouhá ani pro vás,

snad byla zase jiná,

 snad jste aspoň na chvilku splynuli s proudem jako já.
Děkuji za doprovod a mějte se jak jen nejlépe to půjde...

Příliš myslíme,
málo cítíme a žijeme.
Mysleme míň a prožívejme víc...

❤

Jiný úhel pohledu ...

Možná je to tím, že mě poslední dobou oči neslouží tak, jak bych si přála,

určitě i kvůli tomu jsem dneska musela zase nazout svoje Toulavky

 a urazit cestu dost dlouhou na to,

abych viděla jinak...

Navzdory předpovědím, navzdory tomu, 

že vše nasvědčovalo tomu,

že minimálně zapadnu někde po pás do bláta,

že bude zázrak, pokud slunce se konečně po týdnu objeví

a já nebudu mrznout, podobně jako my všichni poslední dny...

Nikdo nevěřil, jen já...

  

Když jsem o tom cestou přemýšlela,

řekla jsem si, 

že právě o tom se pokusím dneska psát,

že tímto doprovodím pár obrázků,

co mi dnes musel pomoct udělat jenom můj placatý volací kámoš.

Celý život máme možnost volby, jak chceme svět kolem sebe vidět,

stejně jako jsem měla dneska já...

Buď dát na našeptávač jako nejde, nemůže, nelze,

nebo obout třeba stařičké boty a věřit,
že to vyjde a uvidím to, co bych si přála, co potřebuju...

Já volila druhou variantu.

Když jsem vyšla na první polní cestu a místo bláta nad kotníky,

na mě čekaly jedny z mých nejoblíbenějšíh kytek,

bláto jsem neřešila 

a věděla jsem, že nakonec uvidím správně...

Mohla jsem být zoufalá z toho,

co jsem kolem sebe viděla umírajícího lesa,

ale volila jsem radost z dokonalého nebeského divadla nad ním...

Mohla jsem brečet nad tím, že moje zamilované borovice všude kolem umírají,

já měla radost, že ještě nějaké naštěstí odolávají.

Když jsem docházela k této, pro mě nejpohádkovější vesničce,

někdo by řekl pár starých domů kolem silnice,

já volila pohled na zázrak dokonalých domečků, uprostřed polí,

kolem jediné silnice, která nikam nevede a s výhledem na louku, které se nic nevyrovná...

Jeden dům pro mě kouzelnější než druhý,

zázrak minulosti,

co přetrval do současnosti...

Když jsem pak šla dál,

po cestě, co někdo by řekl plná plevelu,

já volila jinak- kde to uvidíte- bylinky uprostřed cesty?

A zastavila jsem se nakonec asi proto,

abych si všimla téhle pracovité frajerky...

A dál, jedno jediné místo,

které bych minula, kdybych šla jinudy,

pro někoho obyčejná tráva,

za mě díky za to,

že jsem tenhle nejskvělejší květinový koberec mohla vidět...

A nakonec řeku,

co by někdo jen viděl, že je v ní žalostně málo vody,

já volila místo toho, díky za to, že bylo vidět dno, co ukrývá poklady

a tyhle obrovité kameny, co bych při více vody neměla nikdy šanci vidět...

Slunce svítilo pak až do cíle mé cesty,

a já viděla zase o kousek líp a děkovala i za to,

že jsem nikde nakonec v blátě nezapadla

a i moje čtvrtstoletí staré Toulavky přežily...

Jediný pohled ale nelhal a to, že tentokrát Toulavky nakonec budu muset definitivně vyměnit,

ale zase super příležitost, jak si nadělit za týden dárek z narozeninám,

abych zase mohla našlapovat v suchu,

se sluncem nad hlavou,

abych se mohla toulat

a všechny věci, co mě budou hřát, zároveň i ostře vidět...

Tak tohle byl můj pohled a přání v dnešním dokonalém jarním dni,

kdy oči chtěly vidět jenom to,

co mi pomůže a potěší,

zkrátka ten správný úhel pohledu pro mě...

Vám děkuji za doprovod,

a že jste se mnou viděli všechno,

jako už po tolikáté..

   

Nechtějte vidět to, co chcete,

ale vždycky jenom to, co potřebujete...

❤