Na kolejích ...

Dnešní chuť, nebo spíš nutnost,

 abych vyšla ven s mým červeným parťákem, mě zavedla na nádraží...

Ani nevím proč jsem dneska chtěla fotit koleje,

dvě přímky, které obyčejně běží vedle sebe...
Možná proto, že vlastně ani ony obyčejné nejsou, nebo být nemusí...

Mám to štěstí, že jsem nemusela stát na klasických kolejích

a neriskovat to, že budu večer v televizi :o)...

Máme u nás úzkokolejku, na které vláček jezdí jen svátečně

a v tuto dobu už čeká někde v depu na další sezonu...

Takže jsem z našeho nádraží uhnula na koleje, co zdánlivě nikam nevedou...

Ale díky tomu jsem mohla přemýšlet a všímat si toho, jak jsou koleje zajímavé...

Šla jsem po nich a nemusela dávat pozor na nic,

snad jen na slunce, které se občas schovávalo 

a obraz dvou nekonečných ukazatelů směru měnilo světlo a stín...

Zvláštní pocit, jít po kolejích dlouho a neslyšet krom šustícího listí nic...

A tak jsem tam stála uprostřed kolejí a přede mnou volba-

jít do neznáma, až tam někde, kde lze konec kolejí jen odhadovat,

nebo se vrátit do jistoty, odkud jsem vyšla...

Podobné jako v životě, na jednu stranu to co známe, zalité sluncem

nebo zkusit cestu novou, občas schovanou za zátočinou a za mraky, kde cíl je nejistý...

Uvědomila jsem si, že stejně jako chůze po kolejích je lepší s někým, s kým se držíte,

 je stejně fajn, i když v životě máte možnost se o někoho opřít,

s někým tu cestu, nebo případnou nutnost volby prostě sdílet...

Já bohužel šla sama, na druhé koleji nikdo nestál...

Tak jsem si cestu i cíl musela zvolit sama...
Nakonec jako povětšinou v životě, volba je nakonec stejně na nás samotných...

Zvolila jsem jistotu, vstříc slunci a slunečným kolejím,

 které mě dovedou zase zpátky, ale tam, kde to znám...

Snad jste i vy rádi za tuhle neobvyklou cestu, kterou jsem dnes zvolila...

Vždycky existuje cesta, jen je potřeba se rozhodnout...

❤