Lepší než Sachr ...

Po delší době jsem se vrátila do kuchyně s pocitem, 

že i tady musím vyzkoušet něco nového...

A protože prostě vždycky mi bude blíž cukrárna než restaurace,

tak musela vyhrát samo sebou novinka sladká...

A protože za čokoládu bych šla i do "pekla",

ale protože klasický Sachr není ale určitě nic pro mě,

ale chtěla jsem zkusit vykouzlit dobrotu s minimálním úsilím a počtem ingrediencí,

navíc ještě s možností aspoň něco v receptu pozměnit podle sebe,

proto volba padla na tuhle černou dobrotu:

 

     

Lepší než perník

lepší než desítky "litých" dobrot, které jsem vyzkoušela,

žádná "dusivka" a navíc stokrát lehčí,
prostě Lepší buchta...

A tu hlavní ingredienci- tudíž cuketu,

by tam navíc málo kdo hledal...

A nepoznal nikdo, že tam je,

ale přidat si chtěli všichni i největší odpůrci tohoto zeleného pokladu...
Cuketových buchet jsem zkusila spousty,
ale tahle určitě zatím vyhrává...

Takže kdo máte podobné představy o třeba nedělní klasické buchtičce ke kávě,

neváhejte a vyzkoušejte,

stíháte i během odpoledne a pokud bude chutnat jako u nás,

budete plech muset bránit vlastním tělem...

Recepis jednoduchý zde:

3 vejce a 17 dkg moučky umíchat do pěny

pak ještě 5 lžic kakaa

zvlášť rozpustit 10 dkg hořké čokolády a 12,5 dkg másla

k tomu

17 dkg polohrubé mouky a prášek do pečiva

a naposledy 

30 dkg na jemno nastrouhané oloupané a cukety- přebytečnou tekutinu odlít

Pečeme na menším plechu asi 30 minut asi na 180st.

Nahoru marmeládu, čokoládu- podle receptu původního.

Já navrhuji pro horké dny jen řádnou bílou peřinu cukřenkou...

Tak ať i vaše další dny jsou jen příjemně sladké...

❤

Setkání se Sluncem ...

V tomhle týdnu jsem si zase zkusila,

jaké to je, když máte to štěstí a potkáte se s člověkem,

kterého jste ještě nikdy neviděli, ani s ním nemluvili, prostě jen znáte jeho psaní,

jeho komentáře z tohoto zvláštního blogového světa a zkrátka jen tušíte, že je to fajn člověk...

Měla jsem to štěstí, že jsem měla možnost strávit jeden dokonalý den 

ve společnosti milé Katky z blogu V zemi ZA DUHOU, 

která mé představy o ní přeplnila o mnoho procent...

Zvolily jsme setkání na půli cesty v krásném městě na řece Jihlavě-

v Třebíči...

I když ráno vypadalo, že slunce nás v ten den nezahřeje,

vůbec mi to nevadilo, protože Slunce bylo přímo vedle mě-

Katka je totiž Slunce...

Jednak díky jejímu optimismu nakonec i to pravé Slunce ohřálo i nás

a její pozitivní pohled na svět byl pro mě přímo balzámem...
Protože Třebíč je krásné město plné úžasných staveb dávné historie,

nemohly jsme si nechat ujít prohlídku baziliky Sv. Prokopa,
aby jsme se dotkly věčnosti

a nechaly si pohladit duši i oko staletími...




 

 

Prošly jsme část Židovského města

a nakonec se na Třebíč zvládly kouknout i z výšky ptačí,

z věže kostela Sv. Martina...

Obdivovaly jsme stovky střech a stříšek starého i nového města

a byly jsme blíž k nebi, blíž k nekonečnosti...

 

A tak jsem si tam nahoře uvědomila,

jak je úžasné, když potkáte v tom obrovském mraveništi lidí vlastně úplně cizího člověka,

ale přesto máte pocit, že jste našli skoro svoji druhou půlku...

Když po pár hodinách zjistíte, že Vám takové setkání dalo víc, 

než přečtení desítek knih o pozitivním přístupu k životu...

Když víte, že máte někde spřízněnou duši, 

prostě takové Slunce na dosah,
když to zahřátí na duši budete třeba někdy zase potřebovat...

Na náhody nevěřím, prostě všechno se děje z nějakého důvodu,

takže setkání s Katkou jsem prostě dostala jako dárek...

Snad jí budu moct brzo vrátit alespoň část toho, čím ona mě v tomto dni obohatila...

Dovolila jsem si napsat tento příspěvek jako poděkování-

Katce i všem fajn duším, které jsem ve svém životě potkala.

Kteří při mě stojí dosud, nebo se mým životem třeba jen mihli, 

ale byli ochotni mě vyslechnout a podrželi i v době, 

kdy jsem jim stejnou dávku pozitivní energie nebyla bohužel schopna vracet...

A vy, kdo máte to štěstí a máte kolem sebe takové lidi,
opatrujte si tohle spříznění

a buďte za ně vděčni, protože nejsou samozřejmostí...

 A nebo zkuste alespoň jednou v životě,

 být tím dobrým andělem třeba pro úplně cizího člověka, stojí to vážně za to...

❤

Rybníková terapie ...

V poslední době jsem měla dost těžké období...

Moje nálady se střídaly vlivem věcí okolních jako aprílové počasí

 a nezabíralo téměř nic...

Dostala jsem se do fáze, kdy jsem přemýšlela i o tom,
že ani moje psaní asi není dobrá cesta...

Že všechny věci v životě dělám v poslední době asi špatně, že jdu špatnou cestou...

Měla jsem pocit, že nedokážu písmenky přenést svoje pocity správně,

že mé fotky nejsou takové, jaké obrázky jsem zachytit chtěla...

Protože ale přesně tyhle dvě činnosti byly mým motorem posledních měsíců,

zkusila jsem možná poslední možnost...

Vydala jsem se zase sama na cestu do neznáma, 

do ticha a území klidných vodních hladin...

V tom parném letním dopoledni jsem vystoupila na ztichlém vlakovém nádraží

a vydala se hledat cestu, která mě zavede jinam.

Tam, kde budu jenom já a moje snaha jít dál jinak...

Šla jsem po cestě, kde jsem nikdy nebyla a snažila se zachytit jen tuhle letní krásu kolem

a nic v hlavě neřešit...

Bylo skvělé jít úplně sama polní cestou,

vnímat jen hřejivé ranní slunce a vůni posečených polí...





Šla jsem pomalu a nasávala tu pohodu nespěchat, snažila se nic neřešit a prostě jenom být...

Šla jsem kolem spousty rybníků, které jsou rájem chatařů

a pro všechny ostatní, kteří nemají to štěstí kousek takového místa vlastnit,
to je území, kde jde načerpat obyčejnou pohodu ticha...



Sedla jsem na břeh a obdivovala neskutečný život a pohyb na vodní hladině,
který člověk může vidět, jen když se dokáže zastavit...

Viděla jsem snad stovky kaprů, když jsem pak kráčela podél břehu,
jak se snažily stejně jako já, nasát teplo z prohřáté hladiny...

A tak jsem v tom srpnovém slunečném dni stála na dosah vodního světa
a přemýšlela o tom, že mám vlastně štěstí...
Že umím tuhle přírodní krásu vnímat, možná i zachytit
a načerpat v ní energii do dalších dní,
že se prostě umím obyčejně zastavit ...

Že mi vůbec nevadí, že jsem se v tom velkém množství vodních ploch ani nevykoupala,
protože barva většiny ploch byla zelenější než zelená
a navíc se mi nechtělo s kapry o kousek jejich místa přetlačovat...





Že mi stačí prostě jen tento pohled, třeba na zrcadlení bílých mraků na vodním zrcadle ...

Že mi stačí, zastavit se takto v tom mém rychlém životě,
zkusit neřešit nic a jenom být, sama za sebe...
Protože přesně tohle mi pomáhá, tohle mám ráda, tohle jsem já a tohle chci,
abych se mohla znovu nadechnout a pokračovat dál, jak já sama budu chtít...



A jako bonus mě navíc bude hřát pocit, že třeba nakonec bude pak i někdo rád,
že díky mně uvidí tuhle krásu taky...

❤

x