Jen kam se může ...

 Tak jak jste na tom? 

Rezignovali jste na všechny zákazy a příkazy

nebo jste zvládli další omezení celkem v klidu?

Nechci tady soudit, co je správně a co není,

co pomůže a co je zbytečné,

co by se mělo dělat a co už ne...

Já sama v sobě jsem si nastavila všechna omezení už  jenom jako pomoc,

aby se mohli nadechnout hlavně v nemocnicích,

aby byla možnost zajistit péče, 

na jakou jsme byli po léta všichni zvyklí,

protože zdraví bylo, je a bude vždycky nejvíc...

Beru tuhle divnou dobu zároveň jako zkoušku a výzvu,

stejnou asi pro nás pro všechny bez rozdílu,

co jsme schopni ustát,

čeho jsme se schopni vzdát a bez čeho se obejdeme,

co před rokem jsme brali jako samozřejmé...

Mnohokrát jsem si uvědomila,

že my lidé si možná málo vážíme toho co máme,

bereme spoustu věcí samozřejmě,

vždycky ale jen do doby, dokud o to nepřijdeme...

V životě tak asi musí přijít vždycky nějaká stopka zvěnčí,

někdy pořádná a nadlouho,

abychom si uvědomili, pochopili, změnili...

Sebe, svůj přístup k životu...

A pak je to jen a jen na nás,

jestli nás pohltí strach, obavy

 a jakou novou cestou zvolíme,

když jsme navíc k tomu ještě směrováni zvenčí...

Dneska jsem vás ve svých úvahách zavedla zase jenom za naše humna,

jen kousíček od domu,

někomu by se to zdálo blízko,

někomu by bylo zbytečné jít jen takový kousek,

tedy asi dřív...

A o tom to je,

kolik takových lidiček je,

kteří už léta nebyli ani na kraji obce, města,

kolik takových je,

co znají jen cestu autem a pěšky nešli ani nepamatují...

A třeba právě o tom tahle zvláštní doba je taky,

abychom se zastavili,

abychom se nehnali světa kraj,

abychom přešli vesnici ulicemi, 

ve kterých jsme nebyli roky...

Abychom mohli vidět třeba to,

co v pouhých dvou hodinách viděla já,

vítr i sníh,

vodu i slunce,

světlo i stín,

černo i modro,

jak Brdy táhnou vodu,

jak se v minutě změní všechno kolem...

Taky mi bývá často těžko,

taky bych se nejraději vydala tam,

kam si právě usmyslím,

ale zase je to jen a jen na mně, 

jak si v sobě zdůvodním,

proč to zrovna teď nejde...

Možná bych zbytečně jela daleko

a neviděla bych nic z toho, co v tento den,

nenaučila bych se všímat obyčejností,

a nedělala si z nich v sobě výjimečnost...

A tak když je smutno a těch omezení už je moc,

tak třeba vyjdu za ty naše humna

a počkám si zase třeba i v dešti na slunce,

počkám si na jistotu...

Vracím se zase s vírou v lepší časy,

kdy i směr i cíl si budeme zase určovat už jenom my sami.

Konečně se budeme moci i volně nadechnout,

jít si kamkoliv jen budeme chtít,

setkávat se a být tam, kde bychom být chtěli my sami...

Snad si ale zároveň budeme navždycky vážit toho, co už máme,

kam jsme došli a kde jsme právě teď,

co bereme často jako samozřejmost,

drželi se pevně těch, 

kdo s námi po téhle cestě jdou

i v téhle nelehké době...

Snad je to proto,

abychom si navždycky uvědomili a vážili všeho,

na čem skutečně v životě záleží.

Takže nezbývá než vydržet

a hlavně i poděkovat,

za všechno co máme teď...

A co vy a omezení, 

dáváte, nedáváte,

vážíte si více něčeho,

co dřív jste ani nevnímali?

Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne,

ale jistota, že něco má smysl,

bez ohledu na to,

jak to dopadne...

❤

Když se pohádka rozplyne ...

 Jsou místa, která zná většina z nás,

víme o nich, mnohokrát jsme o nich slyšeli,

viděli je mockrát zprostředkovaně

a myslíme, že je známe,

i když jsme tam nikdy ani nebyli.

Přesně na takové místo vás dneska zavedu,

vrátím se v čase do půli února,

kdy jsem poprvé v životě měla uvidět

bájný Karlštejn...

Vždycky jsem říkala, že sem se podívám jednou,

až přijde pravý čas,

vždyť to byla pro mě cesta přes půl republiky...

Nikdy by mě nenapadlo,

že jednou budu bydlet jen kousek odsud a napořád...

Jela jsem sem ale už s malinko "vyspraveným" obrazem poetického místa,

který jsem v sobě měla zapsaný hlavně podle filmu

a skutečný obraz mi byl poupraven tak, 

že k poetičnosti měl dost daleko.

Nezbývalo nic jiného,

než se přesvědčit sama 

a v téhle už tak dost zvláštní době zajet k naší jistotě...

Na úvod musím říct,

že jsme měli vlastně štěstí,

protože skutečný obraz Karlštejna, myslím městečka,

se naštěstí díky omezením této doby,

 neukázal v plné síle.

Karlštejn, tedy městečko, je totiž momentálně jenom rozkopanou ulicí,

kde ale pořád vládne zejména reklama na všechno.

Je to místo, kde jde hlavně a jenom o obchod a prodej

 a to bohužel čehokoliv a kdekoliv...

Měli jsme ale štěstí,

a tím, že je všude zavřeno,

neprodírali jsme se aspoň davy a ani nemuseli kličkovat mezi stánky,

kterých tu bývá, v ještě tak dost úzkých uličkách, prý skoro víc než lidí...

Díky tomu mi tak neuniklo pár domečků, 

které pohladily i moje oko,

protože jsou určitě výjimečné

a stojí za to se u nich i opakovaně zastavit.

Prvotní smíšený pocit jsem si nenechala pokazit úplně,

vždyť krásně svítilo slunce,

vždyť byl i ten Valentýn

a vždyť za ruku mě držel můj nejmilejší průvodce

a to nejen na cestách karlštejnských...

Dokonce jsme našli nakonec i vyhlídkové místo,

díky kterému jsem vymazala všechno to hemžení kolem

a vnímala jenom majestátnost na obzoru...

I když bylo zavřeno,

asi bych si neodpustila nesáhnout si aspoň na hlavní bránu

a zvednout hlavu do věží...

Slunce mi pomohlo,

vymazala jsem na okamžik kolemjdoucí,

zavřela oči

a v myšlenkách mi začalo znít stokrát přehrané:

"Prozraď mi můj pane vážený,

kampak vedou dveře zamčený,

kudy kráčí tajně ten, kdo je láskou popleten...?"

Škoda,

že většina lidí kolem řešila jenom zavřené restaurace,

špatný výhled, jiné všechno...

Vždyť někdy stačí tak málo,

jen trošku změnit úhel pohledu,

přestanete vnímat hlasy kolem

a na okamžik nevidíte třeba ani pomalované zdi

a raději si místo všeho kolem povolíte v sobě jenom:

"Asi do věží, asi do věží..."

 

Takže i když jsme mohli vlastně jen k bráně

a viděli jsme starobylé zdi jen zdálky,

byla jsem i přesto ráda,

že jsem jej viděla a nakonec přesně tak, 

jak jsem chtěla jenom já...

Majestátní,

v mrazu, pod bílým závojem

a v zapadajícím únorovém slunci,

skvost, co tu stojí staletí,

navzdory času, době,

 i změněným lidem kolem...

A třeba se sem jednou vydám zase,

až poslední rampouchy nenávratně zmizí,

až Berounkou proteče spousta vody,

abych se prošla i třeba tam, 

co chodili ruku v ruce královna i král

a budu té skutečné pohádce třeba ještě blíž...

Jistě tohle místo uvidím zase jinak,

s odstupem času,

protože nikdy nelze vidět ani dvě úplně stejné věci stejně,

nic se nedá opakovat.

Vždy máme možnost jiného pohledu,

jestli převáží černá nebo bílá,

jestli si povolíme třeba ne moc dobrý prvotní pohled vylepšit,

zkouším to celý život,

určitě to stojí za to, 

nikdy nic dopředu nevzdávat...

A co vy? 

Byli jste na Karlštejně?

Potěšil, překvapil?

Jsou dny,

kdy si musíš vytvořit vlastní slunce

a věřit, že všechno přijde v pravý čas...

❤