Martinská tradice ...

 Dnešní magické datum plné ostrých jedniček je dnem, 

který si stejně jako pár dalších, pamatuje většina z nás...

Přijede? Nepřijede?

Otazník na tento den každý rok...

Tak letos nepřijel, i když mrazivý den už byl.

Všechno je jinak, asi i ten Martin...

A tak když se zdá, že všechno je jinak,

není nad tradici...

Něco, co můžeme udělat navzdory předpovědím,

dopřát si jen díky tomu, že chceme a můžeme,

letos, jako vloni, jako před léty

záleží jen a jen na nás...

Tak přesně proto, i když sníh nám Martin nenasypal,

pustila jsem se do tradice,

která se v naší rodině dědí,

 od vždycky, ale jenom na Martina...

Pustila jsem se do Martinských rohlíků,

tradice, co musí prostě být...

Přináším recept i vám,

co kdyby náhodou...

Povedou se, ručím za ně,

jsou moravské, poctivé,

rychle vytvořené

a u nás vždycky jen mákem plněné...

Tak tedy pro ty, kteří se nechají zlákat:

na tuhle NEKYNUTOU Martinovu dobrotu budete potřebovat:

1/4 l teplého mléka, 1 lžíce cukru, 1 kostka kvasnic- 

-udělat kvásek a nechat jej vzejít

mezi tím smíchat:

1 lžíci cukru, 2 vejce, 2 dcl oleje

k tomu:

60 dkg hladké mouky, prášek do pečiva, sůl

a vykynulý kvásek

Ze všeho umíchat těsto a IHNED rozdělit na 8 dílů.

Každý rozdělit na 6 výsečí.

Dovnitř dávám mák spařený mlékem, cukr, skořici...

Nahoru potřít vejcem...

Upečou se na 180st a bude jim stačit jen 15 minut 

Určitě nevadí, že je dneska už těžko stihnete vyzkoušet,

myslím si, že budou chutnat určitě kdykoliv,

klidně i o pár dní později

 a třeba později i právě těmito podkovami toho Martina s bílým koněm přilákáte...

Tak ať se případně podaří,

ať je vám v tomhle mrazivém a mlhavém čase všem hlavně dobře,

nejen s pusou od husy nebo od sladkých rohlíků,

nezapomínejte si dělat radost, kdykoliv.

Nezapomínejte na tradice,

nezapomínejte na to, že nikdy není pozdě s jakoukoliv tradicí začít.

Třeba jako já letos, rozdat pár obyčejných Martinských podkoviček těm,

kteří tuhle tradici vůbec neznají a tuhle sladkou dobrotu ochutnali dokonce poprvé...

Určitě to za to stojí, udělat něco jen tak,

vždyť není lepšího pocitu radosti, 

než udělat radost někomu, kdo to vůbec nečeká...

Tolik radosti se zašlápne úplně zbytečně,

protože lidé většinou koukají do výšky

a nevšimnou si toho, co jim leží u nohou...

❤

Najít si místo ...

 Dlouho jsem tady zase nebyla,

musím se vám všem omluvit, kteří sem chodíte,

neúnavně klikáte a vyhlížíte moje šťastné dny...

Jsem tady, v pořádku,

stejná, jen přesazená v té naší malé zemičce víc k západu,

z Moravy rovnou mezi Brdské kopce...

Jednou i sem třeba vyťukám svoji celou cestu,

jak v jednom roce můžete změnit úplně všechno,

o spoustu věcí přijít a na druhé straně neskutečně moc získat...

Začínám jinde, od úplného začátku,

 ale jsem to pořád já,

 s Toulavkami na nohách,

s prstem na spoušti,

s hlavou v oblacích.

 věřící v osud, skutečnou lásku, dobré konce

a přání co se plní...

Tak pojďte se mnou, do nových míst,

mnou objevovaných a mýma očima viděných...

Stačilo se vydat jenom kousek za humny, klikatou silnicí mezi poli,

směr nenápadný kopeček plný zlatých dubů na obzoru...

Začínám místem,

které jsem tady chtěla vidět jako první,

táhlo mě to sem už jen z vyprávění...

V tomhle mrazivém ránu, 

 kdy první jinovatka vykouzlila s vycházejícím sluncem první ledový třpyt,

došla jsem až ke kraji lesa,

který byl ještě schovaný v mrazu,

jen okolní brdské kopečky kolem osvěcovalo ranní slunce...

Bylo skvělé tam stát a konečně se zhluboka nedechnout...

A pak už stačilo udělat jen pár kroků a nechat se pohltit hradbou stromů,

vnímat jen tohle místo ukryté v lese,

kde by málo kdo hledal poklad,

 co se zde ukrývá přes dvě století,

pojďte se mnou,

provedu i vás-

starým židovským hřbitovem na Chlumku...

Tohle místo bylo tím magnetem,

kde jsem věděla, že budu sama stát jistě v pravý čas...

A byl, byl první, mrazivý,

podušičkový...

Perlovou cestou jsem vstoupila dovnitř,

 u hlavního strážce jsem si vyprosila svolení,

chvíli tu pobýt a

pár svých obrázků si i sebou odnést...

Jen kousek od tohoto zlatého velikána jsem tam v tichu postávala,

vnímala jen detaily prastarých náhrobků

a odkazy minulosti vepsaná do kamene...

Zvláštní místo,

nebylo mi smutno,

i když i tak by se zde dalo cítit,

ale vždyť vše je jen o našem úhlu pohledu,

o naší volbě, jako všechno v životě...

Cítila jsem jen neskutečný klid,

svět kolem zase na chvíli zmizel.

Jen já, kouzla slunce, šustění spadaného listí

 a prsty, co zase přimrzaly na spoušti,

jako už mockrát,

když zapomenu na čas kolem sebe...

A tak kdyby mě nevyrušily vrány, 

co možná poprvé letos trénovaly,

asi bych tam přimrzla...

Takže ještě poděkovat,

rozloučit se

a vydat se zase plnému slunci vstříc do nového dne...

Tohle ráno stálo za to,

budu si je pamatovat navždycky,

moji první samotnou cestu Toulavkovou,

tady v Čechách, 

kde jsem našla nový domov... 

Děkuji vám všem, za váš čas

a chuť se mnou jít jinak, jinde...

Snad jsme vás nezklamala 

a případné prodlevy v psaní nyní snáz pochopíte a snad i omluvíte...

Dávejte na sebe pozor,

buďte zdraví a občas se stavte,

já se zase ozvu, slibuji...

Přestaňme se bát toho,

co by se mohlo stát špatného

a zkusme se těšit na to,

co nám další den přinese hezkého.

Každý den takový okamžik je,

stačí ho jenom zaznamenat...

❤