motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

sobota 17. února 2018

Únor bílý ...

A je to tady zpět -
 jenom ticho, klid a bílá krása...


Jen na malou chvíli, zase zachytit dnes, teď a tady,
jinak, než bylo včera a bude zítra...



Cukrovou krásu, co možná brzy zase zmizí, ale mně zůstane...








A jak jsem tam tak stála, koukala na nebe a přála jsem si slunce,
aby vysvitlo aspoň trošku, malinko...


 A když jsem se obrátila zpět...


Tak tohle přesně je ta chvíle, okamžik, když si něco přejete
a pak se to stane... a prostě to stačí...


Sice na malou chvíli a ne úplně, ale mně to potěšilo a tam uvnitř zahřálo,
bylo to znamení, naděje,
že ještě ne úplně, ale brzy, to slunce bude svítit hodně a napořád,
nad hlavou i ve mně...


Kdo je vstříc slunci, nechává stín za sebou ...





středa 14. února 2018

Pomalu, s každým dnem ...

Když jsem se vydala včera  jen na malou chviličku ven
a vzala zase parťáka na obrázky s sebou,
nevěděla jsem, co budu fotit, ale přála jsem si vyfotit cokoliv,
co by teď nejlépe vystihlo mě, mé pocity...
Podařilo se a obrázky, co mluví skoro za mě, vám ukážu.



Snahu navzdory okolí a podmínkám,
prostě snažit se žít, kvést jako vloni, jako vždycky...


I když je okolo zima a chlad, podmínky ne zrovna pro ně,
tyhle kytičky to cítí možná jako já...




Jako já potřebují slunce a jdou mu vstříc...


Věří, že všechno přečkají a tohle studené období přejdou bez úhony...


Jsou to vlastně taková sluníčka, co vykvetou, aby potěšila, když to pravé slunce zajde
aby se člověk usmál, třeba jako já, když jsem se nad nimi skláněla...



Tak jsem se potěšila těmito kráskami zimy,
 které jsem měla po roce zase na dosah uprostřed studené země
 a věřím, stejně jako ony, že bude lépe jim i mně,
že všechno studené kolem odejde a bude zase dobře
MUSÍ...


Koho neuzdraví léky, toho uzdraví příroda ...


čtvrtek 8. února 2018

Ucítit sníh ...

I když mám jen týden po operaci a mé tělo si myslí něco jiného, než já bych si přála,
já prostě musela, zase...



Aspoň na chvilku...
Vyploužit se ráno z domu a tu bílou nádheru,
co zase brzy určitě zmizí, vzhledem k plusovým stupňům na teploměru,
prostě jen nafotit pro sebe, do sebe nasát, nalít jako živou vodu.
A kam jinam, než na chvilku zase mezi hnědo-bílé velikány...



Do ticha bílé cesty a pocukrovaného království, jen kousek od našeho domu...



Stejně jako tam, by bylo škoda ticho, klid a čistotu rušit čímkoliv,
ani tady já ničím rušit nebudu...
Jen pojďte a dívejte se se mnou a i když si sedat tentokrát nebudeme,
tak i tak- no není to nádhera?



Díky za dnešní ráno, že jsem mohla jít, díky někomu, někam tam nahoru,
že tuhle čistou únorovou krásu mi umožnil vidět a zaznamenat
a na bolesti zapomenout...



Teď už se můžu zase v klidu na pár dní vrátit do tepla peřin a bude mi stačit jen koukat z okna,
protože já to nejskvělejší už viděla....



Děkuji za doprovod, šla jsem s vámi zase neskutečně ráda...


pátek 2. února 2018

Zpátky v žití ...

Slíbila jsem sobě i vám všem, kteří sem chodí pravidelně,
kteří u mě stáli v mysli jako strážní andělé,
nebo je ke mně nenáhoda jenom zavála,
že až budu moct, až mi páni doktoři od největšího trápení pomůžou,
že se sem vrátím...
Jsem zpět, sice jen na chvilku,
protože i obyčejné ťukání písmenek je zatím práce dost veliká,
ale jsem...
Bolavá a s břichem jako jehelníček, ale věřím, že teď už bude jen a jen lépe...
Díky skvělému a profesionálnímu nasazení řady doktorů
a dokonalému opatrování sestřiček,
je můj návrat skoro jednodušší, než jsem myslela...
Chtěla bych vzdát hold všem, se kterými se tady setkávám,
všem skvělým a usměvavým lidem jedné nevelké nemocnice...
Tady víc, než kde jinde, si člověk uvědomí, jak moc pomůže úsměv, milé slovo,
pochopení, snaha pomoct...
Že úspěch vlastně každé práce je povětšinou jen a jen o lidech...
Když práci má někdo jako poslání...
Je to přidaná hodnota tomu,
co si tady člověk má čas uvědomit...
Když se vám váš venkovní svět smrskne najednou na jednu postel
a maličký stolek na pár drobností,
jste vděčni za svoji schopnost pousmání i v bolesti
a stálý úsměv cizího člověka, který i po desáté k vám v noci přijde 
a má o vás starost...
Že v nemocniční posteli odkázaní na znalosti jiných,
jsme si všichni rovni...
Že tady, v tom malém světě za zdmi uprostřed skutečného žití,
je důležité vážně jen pár věcí
a přání všech tady jsou v mžiku smrsknutá do jednoho...
Tady si vážně člověk uvědomí, že toho k životu vlastně ani moc nepotřebuje.
Že se zbytečně obklopujeme hromadou věcí a čekáme na to "až"
a skutečné "teď " nám mnohdy uniká...
Že tenhle miniaturní a specifický nemocniční svět je vlastně i světem, 
kde člověk ve svém životním kalupu zastaví
a najednou nikam nemusí a ani nemůže, neřeší čas ani datum,
jen věří v to, že bude zase dobře..
Tady jsem si taky uvědomila, kolik fajn lidiček kolem sebe mám
a touhle bolavou cestou kráčí se mnou
a jsem jim za to neskonale vděčná.

Navíc mám s sebou i prvotřídního hlídače mé dcery, který vždycky všechny její bolesti zahnal,
takže léčení jde jako po másle...


 Navíc mám u sebe ještě jednu knížku,
kterou jsem si záměrně objednala až budu ležet tady...


Je skvělá, jak jsem doufala,
pohladila mě, když jsem to potřebovala,
je plná pozitivních myšlenek a víry v to,
že pokud chcete a budete si správně přát,
všechno na světě se vám může splnit...


A že stojí za to se naučit být i jen obyčejně vděčni za to, že jsme teď a tady,
i když nám třeba není právě jupí...


A tak i já si přeju,
pro sebe i pro všechny, co teď mají cokoliv bolavého
na duši nebo na těle-
aby všechny bolesti zmizely a my si mohli užívat naplno žití,
protože každý den stojí za to prožít, ne přežít a věřit,
 že po každé bolesti musí přijít zase šťastné a zdravé dny...