V mrazu ...

Navzdory počasí a stupni teploměru,

který se dnes neposunul nad mínus pět, ani když na něj svítilo v poledne slunce,

vyšla jsem ven, nasát mrazivý vzduch s vidinou mráz vidět a vyfotit ...

A kde nejlépe se mráz a zmrzlé krystalky fotí?

No přece cestou lesní a u potoka...

Tam, kde voda teče pořád, navzdory době, mrazu,

kdysi, stejně jako dneska,

jen kdysi cesta k němu byla čistá a bez spadaných větví a staré trávy,

tam je pravý mráz vidět nejvíc...

A tak jsem viděla to, za čím jsem šla,

mrazivé obrázky, co jim slunce pomohlo dokreslit přesně to,

jak si mráz a únor představuji i já...

Dnes je to přesně měsíc, kdy jsem čekala na svoji operaci,

kdy jsem si tyhle obrázky jen představovala,

že budu tady stát a bude mi už dobře...

Vše se splnilo, zase...

Únor končí a s ním jedna moje etapa, 

kdy jsem sice o něco fyzicky přišla, ale zároveň jsem si uvědomila, 

že můžu tady být a radovat se ze všeho jako předtím, 

možná nakonec víc ...

Uvědomila jsem si, že bych si každého dne chtěla víc vážit, víc si jej užít,

alespoň jednu věc v každém dni vidět jako pozitivní,

vždyť na to, abych byla šťastná,

mi stačí vážně jen maličkosti, třeba docela obyčejný mráz a odrazy slunce v něm

a přesně díky tomu, pak může být každý den šťastný...

Jen chtít ...

Život se má žít, ne odžít ...

❤

Vysočina milovaná, sněhová ...

V rámci pooperační regenerace jsem se vydala na první menší výlet tam,

kde je to pro mě srdcová jistota ...

Jistota, že mně tam bude skvěle, ať bude jakékoliv počasí,

v kterékoliv době...

O to víc jsem se těšila na chvíli,

až tam budu v jinou, pro mě typickou roční dobu.

Už spoustu let zde trávíme každé léto,

ale v zimě jsem zde asi ještě nebyla...

A protože poslední dobou je u mě více věcí nových a poprvé,

pro možnost vidět zimu na Vysočině, jsem byla všemi deseti...

Vzhledem k tomu, že krom mé maličkosti, podlehl zbytek rodiny kouzlu bílých sjezdovek,

byl hlavním cílem pro ně užít si den na svahu...

Můj úkol byl tedy nejdřív zajistit slunečný den a suché silnice

a poté dodatečně dojet jako fotící podpora pod svah...

I bez lyží jsem si dokonalost čerstvého vzduchu a blyštícího se sněhu užila, jak nejvíc to šlo...

Za odměnu a výdrž, jsem pak uprosila o zastávku hlavně pro mě- u Sykovce ...

Zajeli jsme až tam, kde znám skoro každou cestu, každou chatu,

 les se stromy až do nebe a zelené borůvčí, 

kde je ještě čistý vzduch až plíce nestíhají...

A i kyž jsem obešla šnečím tempem jen zlomek toho, co bych chtěla,

budu díky této zastávce milovat tohle místo ještě i v zimě...

Zpět jsme jeli, až když se s námi loučil oranžový kotouč jdoucí spát

a byla to taková krása, 

že i tohle věřím, že jsem měla za odměnu, my všichni...

 Jako celý tento den,

který zahřál u srdce, den který stál za to 

a nadlouho, díky úžasným obrazům, zůstane v paměti nás všech doma...

Vám děkuji, že jste chtěli zase se mnou strávit kus jednoho, pro mě dokonalého dne,

na výjimečném a srdečním místě, tam, kde vybrat jen pár obrázků z něj, je prostě nemožné

a vy jste přesto šli zase...

Díky

 PS: a to srdce, co je na té poslední fotce je pro všechny, co vidí stejně jako já...

Ne oni, ale ty,

ne tam, ale tady,

ne potom, ale teď...

❤

Bílá, modrá a slunce ...

Tak jsem dnes dala na radu pana primáře

a v rámci zvyšování fyzické zátěže jsem místo toho,

abych se pustila do zvelebování věcí doma, co mi už roky tady stojí,

tak jsem zase poslechla ten hlas tam uvnitř

a vydala se ven se sluncem nad hlavou, po tolika dnech...

Má první delší cesta nemohla vést jinam, než tam,

kde mi je nejlíp,

kde končí všechny mé představy a obrazy,

když mi je smutno, když potřebuji, aby mi tam uvnitř bylo lépe,

kdykoliv, když chci potěšit...

Zvu vás tedy zase se mnou,

jen kousek za náš dům,

do údolí,

které se mění jako já,

jako vy, jako všechno kolem...

I když až přespříliš rychle, na můj vkus,

tak stejně navždycky zůstane moje nej...

A tak i když stromů až do nebe co tu rostly, co pamatuju, už zbylo jenom pár,

tak mi nakonec pomohlo hlavně slunce a blyštivá krása mrazivého dne...

Provedu vás cestou, co jsem šla snad tisíckrát,

ale pokaždé je jiná,

pokaždé mi stojí za to sem jít zase a zase...

Snad se vám u nás a se mnou zase šlo dobře

a nevadilo vám, že jsem se zastavila dneska víc než obvykle,

ale kdo by téhle kombinaci barev a světla odolal...

Ale příště, příště už to bude lepší,

zase si odpočinu, abych zase brzy mohla jít kam jen budu chtít

a vezmu vás zase určitě s sebou, slibuju...

V lese sice není žádná wifi, ale přesto tam najdeš nejlepší spojení ...

❤