Z jara do zimy ...

Tak jsem zpět...

Já vím, po velice, velice dlouhé době...

Vím, že nikdy za celou dobu, 

co od roku 2016 mám tento vzpomínkový deník,

jsem neudělala tak dlouhou přestávku...

Uběhlo spoustu času, 

změnila se spousta věcí a okolností,

změnila jsem se i já,

doufám, že ale snad k lepšímu, hlavně vůči sobě...

Někdy musí člověk ujít dlouhou cestu v životě,

prožít střídání radostí a bolestí,

aby se mohl zase nadechnout a posunout,

aby mohl třeba potom navázat i tam,

kde před časem skončil a bylo mu tam dobře...

Myslím, že ty nejdůležitější okamžiky v životě stejně nenaplánujeme,

takže i já jsem věděla, že se k psaní určitě vrátím, 

ale až přijde čas,

 kdy budu moci svoje myšlenky předat.

Kus sebe zase poslat i dál a třeba zase někoho potěšit.

Jenom čas jsem nedokázala bohužel určit, 

ale byla jsem si jistá, že to zkrátka poznám...

A tak dnes, v naprosto běžné pondělí,

mě znenadání napadlo, že své další hromady fotek, které jsem s radostí zase fotila,

pokusím dát sem, 

kde jsem je nejraději ukládala pro vzpomínky.

A tak vítejte zpět všichni, kteří jste sem po tu dlouhou dobu vytrvale nahlíželi,

všichni, kteří sem nenáhodně kliknou právě teď,

všichni mí známí i neznámi blogoví přátelé pojďte

 a projděte si se mnou zase kus jednoho šťastného dne mýma očima

a já budu doufat,

že se mi podaří navázat tam,

kde mi to dlouho dělalo radost,

 předávat radost v mých šťastných dnech...

Zvu vás myslím příznačně na cestu, 

kterou jsem prošla za svůj život milionkrát,

ale stejně i dnes jsem viděla co nikdy ne,

vnímala každý okamžik zcela jinak, zvláštně jedinečně

a pokusila jsem jej tak i zachytit...

Milované slunce sice odolávalo statečně, 

ale směsice podzimně zimních barev mi to náležitě nahradila...

Nikdy nepřestanu věřit na dobré konce,

správné načasování

a že všechno se děje v pravý čas

a taky, že když se člověk nevzdá

 a upřímně věří v lepší okamžiky,

tak ani znamení mu nikdy ani pod nohama nezmizí...

Někdo by řekl, že byl jen jeden špinavý zatažený den,

kdy sníh odolával teplotě nad nulou,

ale mně bylo přesto zvláštně dobře...

Když jsem fotila zase pro mě neobyčejnou hlínu 

a staré suché trávy,

napadlo mě jako po milionté, že mám zase štěstí,

moci tady být a třeba i ve všední den, 

zachytit okamžik,

co možná už za pár hodin bude úplně jiný...

Možnost přejít třeba i obyčejnou lávku, 

sáhnout si na první sníh,

co na tom, že po kolikáté už za život...

Co všechno bereme většina jako obyčejné věci, samozřejmost

a cokoliv z toho je ale pro někoho jiného okamžik 

jako z říše snů...

Bohužel až příliš věcí bereme jako samozřejmost

a pokud se vytratí vděčnost,

život většinou zařídí,

abychom poznali i chvíle,

 kdy jsou nám do té doby úplně obyčejné okamžiky,

které žijeme třeba i měsíce, roky,

nadevšechno vzácné...

Možná se vám daří co nejvíc vnímat co máte

a jaké máte štěstí,

co můžete žít a jak jste za to rádi...

Ale jestli na cokoliv z toho vlivem okolností zapomínáte,

zkuste se aspoň občas v téhle uspěchané době zastavit

a podívat se na všechno kolem sebe jinak,

třeba i úplně jinak než třeba celé dlouhé roky...

Ať nemusíte nikdy zdolávat okamžiky,

kdy vám zmizí vše,

co jste brali jako samozřejmé,

řešili hlouposti a nevážili si třeba úplné všednosti...

Přeji si pro nás všechny,

ať dokážeme propustit chvíle v minulosti, 

které nás změnili,

kdy jsme řešili mnohdy nepodstatné

a zapomněli jsme mnohdy na to, 

co je důležité pro nás ve skutečnosti...

Co chceme, co máme rádi,

co nám chybí a co bychom rádi,

jaké je štěstí, že jsme,

že máme možnost cokoliv...

Abychom si sobě odpustili a třeba i to, 

že jsme šli špatně, mnohdy chybovali

a nevnímali to, co je pro každý život nejpodstatnější.

Abychom nepromarnili žádný "obyčejný" okamžik,

kdy dostaneme třeba i ve sněhu znamení,

že máme možnost vidět a zkusit každý den jít znovu 

a když budeme chtít i jinak...

A pokud je pro nás v životě něco důležité,

abychom na to nikdy nezapomněli

a aby lidé v našem životě věděli,

že jsme vděční, že jdou s námi.

Abychom tohle vždycky citili

 a nikdy to nebrali jako samozřejmé,

aby nás pak život nemusel zastavit jinak

 a připomenout tak moc,

abychom potom už navždycky věděli... 

Děkuji vám všem,

kteří jste dnes došli se mnou úspěšně až do cíle.

Dívali se kolem sebe mýma očima

a vnímali myšlenky, které mi letěly hlavou...

Dávejte na sebe pozor,

buďte vděční, že jste

ať každý den je i pro vás jedinečný

a nikdy nepřestávejte věřit v dobré konce...

Dnešní den je jen jednou za život,

nepromarni ho...

❤

Srovnat nesrovnatelné...

 Dneska vás zvu na výlet dál, než lze jenom dojít pěšky.

Před časem jsem si vymyslela po dlouhé době výlet,

kdy trošku popojedu vlakem, busem

a nakonec pořádně prošlápnu Toulavky.

Zvu vás tentokrát do míst,

kde vás určitě bylo dost,

nebo jste o nich aspoň slyšeli...

 

Když jsem o víkendu usedala na ranní vlak směr Vysočina, měla jsem radost,

že po dnech deště vychází hned první z mých plánů.

Rozhodla jsem se, užít si slunečný den,

nasát jaro, nikam nespěchat 

a po delší době jsem vsadila i na místo,

které mně pozitivně vždycky dobilo moje baterky,

navzdory předpokladu zástupů lidí

se stejným nápadem toho dne, jako já...

 

Nebudu vás napínat, kam mě intuice vedla,

kdo v Telči byl,

dá mi zapravdu, 

že patří k místům a městům,

které jsou nezaměnitelné a nezapomenutelné...

 

 

 

Snad abych se připravila pozvolna na zástupy lidí,

intuitivně mě to vedlo oklikou, 

cestou kolem rybníka,

kde jsem s místní ochrankou nasávala pohodu 

v tomto slunečném dopoledni...

 

 

 

 

Už jste někdy měli takto blízko tyhle krasavce?

Pózovali ve slunci statečně 

a kdybych místo mých Toulavek 

jim dala ochutnat něco lepšího, 

snad by mě ani odejít nenechali...

 

Přemýšlela jsem cestou po břehu,

jak dokonalé načasování jsem vybrala,

aby každý obrázek byl jako námět na obraz...

 

A to jsem netušila, 

že opravdová reklama na jaro a jeho krásu,

 mě i uprostřed města teprve čeká...

 

 

No řekněte,

 jestli tahle pampelišková cesta není výjimečná?

 

Když jsem došla do parku 

a uviděla všude stovky odstínů mé milované jarní zelené,

věděla jsem, že tady se ztratím,

ale jinak, než na první dobrou napadne...

 

 

Ztratím se po mém, jako už mockrát,

když jdu tam, kde každý pohled pohladí,

kde navzdory lidem kolem, jsem najednou sama,

ztratím tu základní myšlenku nás lidí,

která nás pořád někam žene.

 

 

Klidně si na hodinu sednu na to nejúžasnější místo

a klidně vypnu aspoň na chvíli hlavu

a ztratím pojem.o čase a místě

a jsem jen já tady a teď.

 

 

Poslední dobou zjišťuji,

že tyhle "dobíjecí" stavy mívám čím dál častěji

a dokážu zírat na věci,

 které většina bez povšimnutí přejde...

Často si všímám obrazů, které jiní nevidí

a zároveň si uvědomuji,

jak tímto je v každém člověku vlastně úžasná výjimečnost.

Fotím moc ráda, v tom okamžiku se ztrácím v čase

a je jen tahle sekunda, obraz a můj pocit...

 

 

 

Mockrát jsem ten den právě v tomto městě přemýšlela, 

že v dnešní době fotí vlastně každý,

ale co ho k tomu ve skutečnosti vede?

Kolik lidí má podobný pocit jako já

a proč obrovské množství lidí

 fotí dnes hlavně kvůli očekávání,

reakcí ostatních na ihned zveřejněné obrazy 

kdekoliv po síti?

 

Myslím si, že je veliká škoda, 

že sice památka v podobě fotek 

je dnes dostupná skoro všem,

ale mám pocit, 

že tu skutečnou radost z okamžiku zachycení,

zažívá jen málokdo...

 

Je ale dobře, že to každý máme jinak,

stejně jako v životě,

někdo se žene za věčným doháněním ostatních

a někdo jde vlastní cestou...

 

 

 

Třeba jako já,

chodím jinudy než většina,

hledám obrazy a detaily, 

které vnímá možná jen málokdo

a asi i jinak...

 

 

 

 

 

 

 

Chodím po cestách, co většina mine,

záleží mi na okamžicích,

málokdy už na věcech...

 

 

Nerada v životě srovnávám,

lidi, místa, okamžiky, nic z toho...

Ve většině případů je to myslím i zbytečné,

protože nic v životě není stejné,

nedá se vrátit, změnit,

vždycky jde jen o náš úhel pohledu.

Snad právě proto, 

aby srovnání nepřinášelo bolest z toho,

co bylo a už není,

aby nezakrylo co je teď a třeba může být...

 

 

 

Slunce mi svítilo nad hlavou 

a já se pomalu dostala tam,

kam vedly kroky většiny těch, 

kteří ten den do Telče zamířili...

 

Tohle pohádkové náměstí je prostě skvost.

Kdyby uprostřed nebylo tolik lidí,

člověk by řekl, že se tu čas vážně zastavil...

 

 

Mám ráda "hladící"obchody,

tam, kde mají věci pro radost,

kde slovo potřebuji nahradíte slovem přála bych si.

Kde mají věci na které se aspoň v duchu usmíváte 

a i když nic nekoupíte, 

vycházíte, jako by vás někdo právě pohladil...

 

 

 

 

 

Tak přesně takové jsem potřebovala,

 byly ten den otevřené jako jedny z mála,

snad taky jako na moji objednávku...

 

Když jsem stála skoro před každým domem

a zírala nahoru do oken,

přemýšlela jsem nad tím, jako pokaždé,

kdo tam asi bydlí. 

Kdo má to štěstí, že takové bydlení má

a vlastně, jestli tohle vůbec štěstí je?

 

 

 

 

 

 

Jestli je výhrou vlastně bydlet někde, 

kde pořád proudí davy,

kde pohodu a klid málokdy zažijete?

Zase úhel pohledu

a zase těžko srovnávat a s čím vlastně?

 

Ať je to tak, či tak,

tohle město vždycky bude mít 

pro mě zvláštní atmosféru.

Navždycky to bude město, plné mých vzpomínek,

kde jsem zažila neopakovatelné a výjimečné okamžiky,

které jsem si uchovala v obrázcích,

i v sobě navždycky...

 

 

 

Děkuji vám všem, 

kteří jste měli chuť se zase vydat se mnou,

dívali se mýma očima a vnímali moje pocity.

A těm, kteří v tomto dokonalém městě byli,

snad jsem ze vzpomínek vytáhla jen obrazy,

které mají zapsány jako jenom ty,

 na které se nikdy nezapomíná...

 

 

Mějte se hezky,

užívejte jarní dny,

nesrovnávejte, nečekejte,

žijte teď a tady,

vždyť i dnes si tvoříte vzpomínky na někdy...

Když změníme obrazy ve své mysli,

změníme i film, 

ve kterém hrajeme...

❤