motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

středa 28. září 2016

Na kole, na kole ....

      Dnes jsem si tuhle historickou větu připomněla asi stokrát...
Ten obraz schvácené maminky Vaška, v kultovním filmu o prázdninách, 
ze kterých přecházel zrak
a hlavně dokonale naplánovanou cestu na kole.
A nám nakonec ten zrak přecházel taky...
Nám šlo jenom o běžnou vyjíždku s rodinou a přáteli,
ale schvácení jsme dojeli všichni kompletně,
nejen já, mamina...

Na začátku bylo všechno v pohodě,
Pomaloučku, polehoučku, kopečky mírné a krátké...
Úsměvy, klídek, pohoda...


První komplikace nastala při vybraném místě na oběd-
krásné místo uprostřed lesů, kde ovšem cyklistů bylo jako na Tour de France...
ale vrchní divní a jen dva, tudíž jsme byli vážně v přesile...
Když jsme po půl hodině nedostali ani limču,
jeli jsme dál, mimo plán a rovinatou trasu ...





Pojedli jsme sice o kus dál ve městě,
ovšem mimo plán byly hlavně ty kopce, kterými jsme se vraceli domů, 
za kteté by se nemusely stydět ani Tatry...
Naštěstí alespoň nám dospělým úsměv vydržel i tam, 
kde už i naše velké děti protestovaly proti všemu a všem -
kopcům, muchám, větru, spoceným zádům i otlačenému zadku...


Nakonec to ale nevzdal nikdo z nás,
do cíle jsme dojeli všichni...
Schvácení, s nohama jako po zmlácení basebalovou tyčí
a zadkem zhmožděným hůř než po porodu...


Ale stálo to za to, 
ten pocit, že jsme den strávili všichni společně
a udělali něco pro zdraví,
i když ted moc zdravě ani nechodíme :-)...
Těch bratru 37km v kopcích je vážně znát...
Hodil by se ted domek v přízemí,
ale bohužel...
Tak jen doufám, že zítra nebudu z našeho čtvrtého patra muset sjíždět po zábradlí...






neděle 25. září 2016

Vyhlídka nad řekou ...


Dnešní téměř letní den...
Ideální počasí na výlet někde v tichu, kde se slunce bude zrcadlit...
Kde jinde, než na vodní hladině a pěkně shora...


Zajeli jsme kousek od nás na skalní vyhlídku nad řekou Jihlavou...
Bylo tam tak krásně, že jsme jen seděli a hodinu na jednom místě zírali...





A kdyby se náš táta při dokončení loďky z kůry nešmikl,
seděli bychom tam snad až do tmy...


 

A tak protože v nejlepším je dobré skončit,
tak jsme odcházeli se sluncem v zádech
a s tím, že se tam snad ještě na podzim podíváme,
minimálně proto, abychom tu loďku pustili po vodě, tak jako kdysi ...





sobota 24. září 2016

Večerní šípkování ...


Když se tak dívám na většinu mých oblíbených "čtecích " blogů,
tak tyto dny jsou ve znamení červených vitamínů skoro všude...


Já se vydala dneska taky do polí,
jen sama navečer, nasbírat tu rudou krásu na čaj,
ale hlavně jsem měla v hlavě plán, 
jak nechat do bytu vklouznout podzim...


Tak v zapadajícím slunci v zádech jsem se pokochala tichem,
modro-růžovou oblohou a zavzpomínala zase na časy dávno minulé...


Kdy sehnat šípkový keř obsypaný šípky, bylo skoro nemožné,
neb každé dítě školou povinné,
nepovinně-povinně nosilo tašky plné těchto červených plodů každé září do školy.
Přemýšlela jsem, jestli nás k tomu někdo nutil...
Nevím, myslím, že hlavní bylo zasoutěžit si o to, kdo víc vždycky v pondělí donesl...

Ted už to vidím i tak, že to byla i skvělá možnost,
jak nedělní rodinný výlet spojit navíc s něčím smysluplným
a hlavně být celá rodina konečně venku a spolu...



Tak jsem si ten dokonalý nebeský pohled nesla s sebou domů
a vytvořila si padající podzim i u nás na chodbě ...




Tak kdo ještě nemáte tyto podzimní poklady,
zítra se vydejte a ideálně s těmi,
které máte doma...
Protože není nad to, když jakýkoliv zážitek můžete s někým sdílet,
i když to má být i tak obyčejná věc, 
jako třeba pohled na červené keře v zapadajícím slunci,
nebo nebe plné osvětlených mraků... 




úterý 20. září 2016

Bramborová brigáda ...


Dnes jsme si celá rodina řádně protáhli záda a snad každičkou kost v těle.
Žádná posilovna, ale čerstvý vzduch a vítr ve vlasech...




Díky bráchovi a jeho družstevnímu deputátu,
si tento druh fitness dopřáváme už dvacet let každý podzim-
nekonečné řádky a bezedné pytle...





Zavzpomínali jsme si i na dobu, kdy jsme jezdili se školou kdysi na bramborové brigády.
Kdy jsme celé týdny vybírali pole, kde nebylo vidět konce,
vyhlíželi traktor se sváčou
a pak s ní jen na půl hodinky mohli zalehnout do brázdy...
Kdy za obyčejný chleba s vaječnou pomazánkou jsme dřeli jako draci...
Od té doby se toho změnilo moc,
jen ty řádky končící za obzorem se vůbec nezměnily ;-).  

 

Nakonec to bylo fajn,
byli jsme celá rodina ,
naše devítičlenná sehraná brigáda,
co nekonečné řádky v pohodě pokořila
 a skoro třicet pytlů za tři hoďky naplnila...


 
 Špinaví, ale spokojení...

Není nad to, když i děti od mala ví,
že ani brambory se žádným zázrakem do obchodu ani do sklepa sami nedostanou...



  
A nakonec jsme navíc za odměnu,
i to bramborové srdce našli...


Takže zase za rok, doufám ve zdraví a všichni spolu ...

 

pondělí 19. září 2016

Když podzim střídá léto ...

Chtěla jsem zaznamenat poslední letní dny,
uchovat si sluníčko, co nadlouho vystřídají plískanice ...
Opět v tichu, v lese ...



Světe, div se - Bedla vysoká, 
sucho jako trám
a ony tam na mě čekaly...


Taková krása, vzpomínala jsem, jak jsme je jako "děti ulice" napichovaly na klacek
a pak se vždycky večer po celé čtvrti linula ze všech domů stejná vůně ...



Škoda, že i ty naše smrky si nakonec našel Kůrovec...




Když sluníčko pomůže,
tak i ta zelená je skoro jako zjara ...



Ještě jedno překvapení v lese, 
aneb kdo hledá, najde ...


Tak se ukaž krasavče...


Už jste viděli Bělásky u potoka pít?

                                  

Babí léto, 
i to už asi nadobro uletělo ...

 
                                    

A tak tedy : "vítej podzime" !