Brno jinačí ...

Před časem jsem musela do našeho blízkého velkoměsta

a i když se jednalo o návštěvu pravidelně- lékařskou,

vzala jsem ji jako výlet.

Snad i proto jsem viděla neviděné,

zažila co nikdy ne...

Tak pojďte se mnou projít jarním Brnem,
Brnem "jinačím"...

Hned na začátku vás vezmu po "Masarykové",

nejznámější a nejlidnatější ulicí v centru...

Běžně jsou tady proudy lidí,

co míří tam a zase zpět, co vás mnohdy tlačí směrem,
který ani nechcete,
protože prostě nemůžete odbočit, vyhnout,
těm proudům lidského hemžení...



 Tentokrát jsem šla po ní skoro sama
a došla až na "Svoboďák",
kde mě krom skoro prázdna, dostala řada kol,
která v téhle době bez člověčí
tady vypadala značně nepatřičně.



 Jedno z největších náměstí Brna v poledním slunci téměř bez života...

 Dál proběhnu s vámi kolem Jakuba,


 
v rychlosti koukneme aspoň do zářících oken od slunce,
 když dovnitř nás nikdo nepustil...


 

Seběhneme k Janáčkovu divadlu,
kde je to jaro na dosah ruky,
kde tenhle záhon tulipánů je jako pohlazení ve vyprázdněném městě.

Takže rychle potěšit a vzhůru na vyšetření...

Super pocit, když po půl hodině jsem zpět,

i když na vylidněné ulici,

s pocitem, že je všechno v pořádku,

že se můžu zase nedechnout a slunce mě osvítí tvář,

že můžu jít tam, kam se mi zachce

a směju se i přes zakrytou pusu a vysílám tam...

tam... od srdce: "děkujuuuu".

Tak super, zase si můžu dál v klidu vychutnat každou ulici,

obraz jedinečnosti, obraz města, co neruší šum a věčný shon...

Projít náměstími,

třeba přes "Dominikán"

 

a Dominikánskou uličkou,

kde jsou tyhle dokonalé schody a úžasná mříž,

pohledem zpět je vidět hra světla a stínu,
obraz protikladu v přímém přenosu...

 Na "Šilingráku" jsem se pozdravila s tímhle modelem

a proběhla kolem něj kouknout na Brno trošku z výšky...

Pohled shora byl fajn, 

ale pohled přes rozkvetlé stromy na Petrov neměl chybu...

 

 Právě tady jsem si uvědomila,
že i když do Brna jezdím takových let,
nikdy jsme tady na těchto místech na jaře nebyla
a tenhle pohled přes květy třešní do věží,
si budu pamatovat ještě dlouho...

Procházela jsem se po hradbách a přemýšlela,
co nám tahle "doba roušková" vzala,
 ale o co víc nám i dala?

Za mě, mě mimo jiné naučila, ještě víc si vážit každodenních obyčejných věcí,

které skoro zevšedněly a málem se staly samozřejmostí.

Naučily mě ještě více vděčnosti a prohloubily snahu vidět maličkosti,

jako třeba zrovna tady srdce, co mi tady pro změnu slunce ukázalo

a tentokrát dokonce růžové...

Pak už zbývalo jen proběhnout pod Petrovem,

v rychlosti nad "Provázkem" vyfotit tyhle zvláštní schody,

co mě přitahují jako magnet

a seběhnout přes "Zelňák" bez zeleniny a lidí,
 zase zpět na vlak...

Tak snad jsem vás nenudila a v rychlosti bleskové a době rouškové vás protáhla tam,

co běžně tady nikdo nevidí.

Zvládli jsme to skvěle a v rekordním čase,

díky vám za doprovod.

Snad můj úsměv jako vděčnost za váš čas bude vidět i přes schovanou pusu.

Mějte se hezky,
užívejte každý den ve zdraví
a nezapomínejte na to,
že skutečně důležité věci v životě nejsou věci...

❤

Přes tři potoky ...

Dneska vám budu psát během jednoho z nejlepších zvuků na světě.
Venku totiž konečně prší
 a já se vracím o nějaký den zpět,
kdy jsem po nějakém čase obula svoje Toulavky a zase hned ráno vyrazila.
Vydala jsem se jen kousek od nás do míst, kde jsem ale nikdy nešla,
zase cestou polní,
se skřivanem nad hlavou...

 

Chtěla jsem zase do ticha,

ale hlavně vidět rozkvetlé trnky podél cest

a nejzelenější zelenou, která se dá vidět jenom teď,
vidět jaro v té nejkrásnější podobě.

Hned na začátku byla moje zastávka u tohoto dokonalého,
u  nás říkáme "kadlátkového", sadu...







Tahle zdánlivě jednoduchost bílých květů mě nikdy nepřestane fascinovat.
Už jste se někdy podívali pořádně?
Jak jsou ty lístky dokonale jemné a souměrné
a desítky tyčinek se žlutými špendlíky na koncích...
Je těžké pak pro mě, neprostát tam pod nimi celý den.

Dívala bych se na tyhle bílé krásky dlouho
a když slunce pomůže a zavřu i oči a vnímám jen tu vůni a bzukot včel a čmeláků,
tak si k odchodu pak musím vždycky vyloženě zavelet...





Sešla jsem z polí a dostala se až k stařičkému třešňovému sadu.
Vždycky, když tyhle památky starých časů vidím, přemýšlím,
kdo je tady sázel a v jaké době?
Vzpomněla jsem si, jak jsem před pár lety hledala taky staré třešňové stromy
a našla je právě když nakvétaly...



A pak jsem už konečně sešla až k prvnímu potoku
a podél něj jsem procházela dál právě se probouzejícím jarním lesem...







To byla krása
a ten koncert nad hlavou a pořád zurčení vody.
Nejlepší relax na světě...





No řekněte, není tohle dokonalost?





Pak ve skoro poledním slunci jsem se dostala na místo,
kde je zurčení potoku slyšet ze tří stran
a jako bonus k tomu jsem ještě dostala do ráje,
do bílého, sasankového ráje ...

 

Spolu s desítky motýlů a vodoměrek jsem si i sedla u jednoho z mnoha brodů,
které na mě po cestě čekaly a reálný svět kolem zase zmizel...





Tahle nejpřirozenější botanická mě zase spolehlivě dostala...





A zase jsem se nemohla hnout z místa,
protože zvuk vody a všechny obrazy kolem, mě úplně vtáhly mimo realitu.





 Bylo těžké se přinutit a zase jít,
ale ještě kus cesty mi zbýval a obrazy jako od malíře na ní čekaly zase ...



A pak už jen kousek
a ještě otočka směrem k lesu, v duchu poděkovat
a tak zase někdy, v ten pravý čas...

Buď přítomen v každém okamžiku,

nebo ti uteče možnost si všimnout chvíle, která se nikdy nezopakuje...

❤

Když v zázrak uvěříš ...

Dneska se vrátím v čase,

téměř o půl roku...

Pro mě se přesně v tu dobu začala roztáčet spirála životních změn,

která se roztočila tak rychle a přinesla tolik turbulencí,

které bych asi netroufala ani předpovědět.

Když se na tu dobu dívám s odstupem času,

přemýšlím nad tím, jak tenká je hranice mezi tím, co si přejeme

a co se nám souběžně děje bez našeho přičinění...

Stejně jako nyní,

nikdo z nás by ještě před dvěma měsíci těžko tipoval,

co nás všechny zasáhne,

jak moc se náš život změní, aniž bychom plánovali,

chtěli,

nám všem, bez rozdílu...

Většina z nás jsme si zvykli na soukromé, zaběhnuté koleje,

na jistoty,

na vědomí, že se nemůže nic stát.

Většina z nás se měla až moc dobře,

spoustu věcí jsme brali samozřejmě, 

přesto většinu rádoby problémů jsme si často vytvářeli sami,

mnohdy jsme se trápili zbytečně nad nicotnými hloupostmi...

Právě v té loňské předvánoční době jsem si uvědomila,

že i když mnohdy sami voláme s.o.s,

že i když spoustu věcí si nemůžeme ovlivnit sami,

tak máme jedinečnou možnost,

kterou ovlivnit můžeme a totiž,

že spoustu problémů, ještě můžeme aspoň pomoct vyřešit jiným

a tím vlastně pomůžeme i sobě, ale jinak...

Také proto jsem v tu dobu napsala o pomoc napříč tímhle blogovým světem,

o pomoc a naději pro jednu skvělou bytost,

která se s opravdovými problémy a nepřízní osudu,

pere už přes 17 let.

Tehdy jsem poprvé napsala o naší Natali.

Moc jsem si přála,

pro ni, ale vlastně i pro sebe,

najít pomoc, najít možnost,

dát naději,

vymyslet způsob, 

jak jeden veliký sen splnit.

Sen o lepším životě,

který pro nás "zdravé" je vlastně nepochopitelný,

protože kdo její, jiný život nezkusil, nemůže pochopit,

může ji snad jen obdivovat...

A těsně na vánoce se tenhle výjimečný sen stal skutečností.

Díky veliké podpoře spousty dobrých duší,

kteří pochopili, kteří nezištně chtěli,

kteří věnovali svoje peníze, aby se stali součástí 

obrovského balíku pro zhmotnění snu,

snu o vozíčku, 

který zjednoduší Natálčinu jízdu životem..

Myslela jsem, že mít velký balík peněz na čtyři kolečka je nejvíc,

že pak už stačí jen jedna objednávka až k moři

a sen se může zhmotnit vlastně hned...

Ale člověk míní

a život mění... 

A tak do doby, kdy už sen byl na dosah ruky,

přišla tahle "divná doba",

která zasáhla všechny, napříč celým světem, bez rozdílu

a sen se rozpustil jako pěna...

Jsem člověk, který ač mnohdy nevěří moc sobě,

vždycky se snaží předat naději těm okolo.

Stejně tak to bylo i v tomto případě,

kdy jsem si zase jen přála a přála moc,

v tomto případě vážně spíš zázrak,

aby se přes zavřené hranice, přes všechna omezení,

přes všechny zákazy,

aby...

A pak se to stalo,

že když jeden a pak ještě pár dobrých duší si přeje

a když nakonec i v zázrak uvěří,

tak se navzdory všemu a všem negacím,

nakonec i stane...

A tak tenhle zvláštní duben jsme nezačali Aprílem,

ale zázrakem,

který se stal...

Natali se její sen totiž vážně zhmotnil

a skutečně si na něho mohla sáhnout,

na tenhle černý zázrak pro lepší jízdu životem...

 

Tohle je skutečný zázrak,

splněný sen jedné úžasné holky,

která v něj věřila,

která měla odvahu svůj sen vyslovit a hlavně v něho uvěřit
a teď vám všem tady spolu se mnou za něj i poděkovat...

Jedním slovem – Děkuji

Děkuji všem, kteří si před pěti měsíci přečetli mé přání, vyslyšeli ho a pokusili se mi alespoň nějakým způsobem pomoci v mé cestě za lepším životem. Díky Vám teď mám po dlouhých měsících vytoužený aktivní vozík, který mi zlepší všechno fungování v běžném životě.
Když celá tahle věc ohledně vozíku začala, ani ve snu mě nenapadlo že se povede vybrat přes 100 tisíc. Ještě půl roku zpátky jsem netušila, že může můj příběh zaujmout takové množství lidí a že v dnešní době, kdy si každý všímá spíše sám sebe se kolem mě zvedne tak velká vlna podpory. Byla jsem naprosto zaskočená tím, kolik lidí mi přišlo vyjádřit podporu ať už emočně nebo popřípadě finančně a dopomohli mi tak na cestě za lepší budoucností. To jen díky vám tu teď můžu sedět a psát vám své díky za to, že mám již tak dlouho potřebný aktivní vozík doma. Je to obrovské ulehčení v každodenním fungování, kterého by se mi ale bez vás nedostalo. Za to vám patří obrovské díky a budu vám navždy vděčná.

Přeji vám všem hlavně hodně zdraví a ještě jednou děkuji
Natali

 ❤

Tak v téhle zvláštní době,

kdy dobrých zpráv je vážně žalostně málo,

chtěla jsem sem hlavně já za sebe jenom vepsat kousek naděje,

kousek víry v lepší a zase šťastné dny...

Snad se mi trošku tu radost, jakou jsem z tohoto zázraku měla já,

snad se mi do písmenek a obrázků podařilo vměstnat i pro vás,

moc bych si to přála...

Víc, než kdykoliv před tím ještě přeji nám všem, bez rozdílu,

ať se nevzdáváme,

ať věříme ve sny svoje, i těch kolem nás,

ať najdeme sílu odolávat strachům a obavám,

ať najdeme možnost, jak všechny nepřízně osudu zvládat

a nikdy nic v životě nevzdávat...

 Stojí to za to 

a když navíc na tohle všechno nejste sami,

pak třeba i zázraky se můžou dít...

Nečekej zázraky hned, ale nikdy nepochybuj o tom,

v co věříš ...

❤

Pozdě, ale přece ...

Dnes vás vezmu zase do ticha,

kousek dál od nás,

dovolím si jen výjimečně malinko popojet.

Takže Toulavky na nohy, nasadit přes úsměv doplněk

a vzhůru polní cestou směr výjimečné místo...

Touhle cestou, letos bohužel prašnější než kdy jindy,

se hned po pár krocích ocitáte v nekonečném ráji,

kde krom skřivana vysoko nad polem a sluncem nad hlavou,

 zase máte možnost být úplně sami a můžete obdivovat zase po roce,
všechnu tu jarní výjimečnost...

Třeba tyhle trnkové keře, hlohy...
Všimli jste si někdy, jak jsou bělostně dokonalé?

Modré nebe nad hlavou a slunce, co pálí už několikátý den jako o závod,

člověk by málem zapomněl, v jakém omezení teď žijeme,

co strachů a obav všichni máme...

Snad i proto nám to slunce pomáhá,

za mě tedy dokonale,

hned se všechno zdá snazší.

Myslím, že jsem si zvykla za poslední roky dost věcí brát jinak,

radovat se z maličkostí

a i když je občas hodně těžce, hledám opakovaně pomoc tam,

kde ji může najít každý,

co chce vidět, zaznamenat...

Tak i tady, jsem si na chvíli sedla, pod možná poslední borovice,

které i tady ve stovkách mizí

a hledala lepší myšlenky, než beznaděj ze sucha a občas zmaru kolem...

 

Zvedla jsem oči k nebi a zaposlouchala se...

Krom skřivánka, co se třepetal skoro na dosah,

poslouchala jsem jedinečné lupání...

Už jste někdy v tuhle dobu sedli pod borovici a poslouchali praskot šišek,

co se rozvíjí teplem?

Ne?

Zkuste to, zavřete oči a poslouchejte...je to neskutečná paráda...

Takže už jste zažili, nasáli ten zvuk 

a vzhůru do cíle...

Na tomhle místě, uprostřed pastvin,

schované mezi hájem dokonalých bříz a posledními odolávajícími borovicemi,

se ukrývají na vyhřátých kopečících-

koniklece...

Ano, tyhle modro- fialové krásky byly tentokrát mým cílem.

Bohužel těch rozkvetlých už tady na mě čekala jen hrstka,

ale tahle kytička je výjimečná i když jí už barvy opadaly...

No řekněte, není tahle chloupková kráska dokonalá?

A když přes ni kouknete na slunce,

hned je člověku tak nějak tepleji a veseleji i tam uvnitř...

I když jsem zde byla vlastně pozdě,

bylo to vlastně včas.

Protože když tyhle krásky jsou v rozkvětu,

vyhledává je tady spousta lidí,

stejně jako před lety já,

ale letos jsem měla tady být přesně pro tyhle okamžiky,

kdy se zvonečky mění v úplně jiné krásky...

Když jsem tam tak klečela a byla na dosah té přirozené přírodní kráse,

uvědomila jsem si, že jsem tady letos vlastně úplně včas,

abych si i tady dost důležitou věc uvědomila...

Že jsem na tom s tou přírodou vlastně podobně já a určitě i dost lidí kolem mě,

že i když je občas dost těžké nepodléhat smutku a obavám,

vždycky máme možnost volby,

abychom to nevzdali, abychom věřili...

Stejně jako všechno živé na tomhle výjimečném místě,

zkouší, odolává, jako vloni, jako před léty...

A tak i my si máme teď možná víc než kdy jindy uvědomit,

že máme zase možnost věřit, nevzdávat se,

přizpůsobit se nebo změnit zaběhnuté,

snad být víc pokorní, vděční, vnímavější a skromnější

a pak snad bude zase všechno lepší, 

a snad časem i jinak v pořádku...

Děkuji vám všem, kteří jste se měli chuť se mnou zatoulat jarními cestami,

kterým nevadily boty od prachu

a opálené čelo od slunce...
Snad jste zjistili jako já,
že jsme nepřišli pozdě,
ale právě v pravý čas...

Bude dobře, až přírodě přestaneme poroučet
a začneme jí konečně poslouchat...

❤