Jako od Lady ...

 Možná znáte ten pocit,

když někde zahlédnete cestou místo z dálky

a víte, že se sem ještě jednou vrátíte...

Stejně jsem to měla s místem, kam vás vezmu dneska.

Je to místo, které je vidět z dálky,

světlý kostelík na kopečku v malé vesničce Hluboš,

kde všechny brdské kopce máte jako na dlani.

Tenhle kostelíček mi už poprvé okamžitě připomněl pana Ladu,

který přesně takový kostelík kreslil na většině svých obrázků,

i když Hrusice tohle nejsou...

Když jsem tenhle hlubošský kostelík viděla poprvé letos v zimě,

věděla jsem, že se sem určitě vrátím,

abych si jej mohla vyfotit a prohlédnout zblízka.

Před časem jsem si na něj vzpomněla zase

a pak si stačilo jen doma postesknout,

že jej asi v jarním slunci už letos nestihnu vyfotit.

A pár dní na to, jsem tam i přesto neplánovaně stála,

protože prý přání se mají plnit

a je navíc fajn, když jsem spokojená a šťastná

a stačí mi tak málo...

A tak jsme tam stáli v poledním slunci,

jen my dva sami...

Je to přesně to místo,

kde obyčejnost a čistá přirozenost vám zaleze hluboko,

každý pohled tady zahřeje

a vy jen zíráte na tu krásu

a nemůžete se hnout z místa...

A když navíc máte štěstí a kromě slunce nad hlavou

vám miliony sluncí leží u nohou,

nechcete odejít,

chcete jen zpomalit čas, vymazat zase skutečnost kolem...

Miluju pampelišky,

tahle žlutá slunce, na které se každoročně těším,

pomíjivá krása několika jarních dní,

co s oblibou každý rok fotím zas a znovu...

Vidět takovou záplavu už v dnešní době není zrovna lehké,

o to větší radost jsem měla zrovna tady...

Ještě jsem chtěla udělat aspoň pár obrázků kolem starých zdí,

nasát atmosféru tohoto místa,

pár obrázků přes letité kaštany,

až do mraků...

Nechtělo se mi vůbec odcházet,

měla jsem tady zase po delší době skvělý pocit i tam uvnitř mě...

A přitom šlo jen o pár chvil s prstem na spoušti v téhle jarní záplavě,

uprostřed ničeho a daleko od něčeho...

Snad se mi sem podařilo aspoň zlomek toho hřejivého obrazu přenést 

a snad jsem vás těmi slunci na zemi,

 v tomhle deštivém týdnu aspoň trošku potěšila.

Mějte se co nejlépe další jarní dny

a třeba hledejte očima obrazy, které vás zahřejí i v dešti.

Zaznamenejte si je, nebo aspoň zapamatujte

a pak z paměti vylovte v okamžiku,

kdy bude třeba šedivo a nevlídno,

za oknem nebo i uvnitř vás.

Stojí za to si je připomenout

a myšlenky pak třeba budou světlejší

 a i ten déšť jednou přestane...

Nesmírně si vážím lidí, kteří mi dokáží vrátit úsměv na tváři,

v dešti i bouřce

a trpělivě se mnou čekají až se zase objeví duha...

❤

Mezi skály za obříky ...

Dnes si tady chci uchovat vzpomínku na další výlet,

kam jsem byla "vyvezena".

Vydali jsme se tentokrát do Křivoklátských lesů,

do údolí kolem Zbirožského potoka,

jen kousek od obce Skryje,

která našemu hlavnímu cíli dala i název

a díky které se stalo tohle údolí známé.

Takže vystupovat,

míříme ke Skryjským jezírkům...

Šli jsme pohodlnou cestou v kaňonu mezi skalami

a směr nám udával potok hned vedle cesty.  

Tahle cesta pod stromovými velikány byla zvláštní.

Míjeli jsme kamenná pole a obrovské staré kmeny,

které jakoby někdo do údolí rozházel.

Stačilo se jen zasnít a stačilo si jen představit...

Třeba obry,

co stáli obkročmo proti sobě přes tohle údolí,

  tyhle obří bukové kmeny házeli dolů jako sirky 

a těmi největšími balvany dohodili až do spěchající vody.

Úplné obří bojiště :o))

A tak jsme si tam cestou představovali společně  naše obříky

a aspoň trošku nás naše pohádkové představy pomohly přenést jinam

a nevnímat ostatní skupinky lidí,

kteří zvolili tohle místo na jarní výlet stejně jako my.

Když jsme čekali, až budu mít zase záběry bez lidiček,

protože takové já prostě vyhledávám,

uvědomila jsem si,

že jsem zase jenom tohle přání v duchu vyslovila

a stačilo jen chvíli počkat 

a sladce se zasnít,

a....

A najednou jsme byli na místě skoro sami,

jen na pár chvil,

abych zaznamenala přesně to, co jsem chtěla,

abych si všimla toho,

co jsem vidět měla a přesně tak,

jak si tohle výjimečné místo zasloužilo...

Když jsme po menší koupeli bot zdolali potok,

ocitli jsme se zase úplně sami na místě,

které by bylo škoda minout...

Sestoupili jsme po obřích schodech

až do průrvy mezi balvany až tam, 

kde voda teče nejrychleji,

kde se staletí klikatí jako had

a zařezává stopu do obřích skal,

aby pak vytvořila jezírko,

co jsme před ním stáli před chvílí...

Bylo úžasné tady stát a pozorovat o samotě mizející vodu pod sebou

a kolem obdivovat skály až do nebe.

A zase si stačilo jen představit,

třeba zrovna ty malé obříky, 

co sem dolů sestupovali pro vodu,

do své obří kuchyně vysoko ve skalách...

Ne, nesvítilo slunce,

takže úpal jsme neměli :o),

prostě jsme jen přistoupili na tuhle hru na "jako",

přesně jako to dělávají děti...

Je škoda,

že my velcí tak brzy zapomínáme na svět fantazie,

co jsme běžně žili jako děti,

že se svět kolem nás postupem let srazil jen na všechno skutečné.

Bylo to fajn, 

aspoň na chvíli vzbudit svět fantazie v sobě

a tohle místo si zapamatovat úplně jinak než všichni kolem,

co chtěli ulovit svoje selfie klidně s deseti cizími lidmi v pozadí a bylo jim to jedno.

Stejně jako oni

 jsme si sice odnášeli tyhle přírodní obrázky,

ale my se hlavně hodně nasmáli,

zapomněli jsme na svoje dospělé starosti,

zavzpomínali na kdysi,

dokázali jsme vymazat aspoň na pár minut úplně svět kolem

a tím dát tomuto výletu úplně jiný význam...

Snad jsem vás ani tentokrát nenudila,

snad se moc nepozastavíte nad tím,

jaké představy dokážu mít,

snad nevadí,

 že dnes jsem se zase dívala asi úplně jinak než většina...

Já už ale asi vážně jiná nebudu

a když ještě vedle sebe mám někoho,

kdo třeba takové "Obří příběhy" vymýšlí

a je parťákem i pro každou mou zvláštní představu,

tak prostě ani jiná být nemůžu a už ani nechci...

Takže díky za dnešní doprovod malinko pohádkový,

užijte si každý den 

a vzpomeňte si na hezkých místech třeba na to,

jak jste jako děti uměli vnímat maličkosti a svět kolem,

bude vám hned lépe

a i mezi kapkami deště se třeba budete smát jako kdysi ...

Jednoho dne budeme dost staří na to,

abychom znovu začali číst pohádky...

❤

Středověk nad Berounkou ...

 Dneska vás sebou vezmu malinko do minulosti.

Před časem jsme zase kousek popojeli od domu,

abychom se mohli projít klikatou cestou,

jarním, teprve probouzejícím se lesem nad Berounkou...

Náš cíl byl tentokrát pravý středověk,

tedy přesně rozvaliny stavby, co v té době vznikla,

schovaná nad řekou,

mezi stromy, co některé pamatují možná i rytíře.

Vítejte tedy s námi na hradě Libštejn...

Krásné místo,

i když se zachovalo jen pár zdí,

podobných mnoha, které jsem za život viděla,

přece bylo jiné, výjimečné zase,

tak třeba tahle věž, je určitě jedinečná...

Nikdy jsem určitě neviděla oblé rohy na věži.

Při pohledu do oblak to musela být kdysi i neskutečná práce...

Kámen na kameni,

co odolal všem staletím a všemu kolem...

Také se rádi dotýkáte starých zdí?

Když mám štěstí a my je tady o samotě na okamžik měli,

přiložím dlaň, zavřu oči a na chvíli, 

aspoň na moment se v mysli přenesu do doby rytířů, 

řinčení brnění a dusotu koní...

Slyšíte to taky?

Ale zpět do současnosti,

promnout oči v jarním slunci,

poslední pohled vzhůru

a čeká nás cesta zpět...

Na posilněnou ještě první letošní vitamíny z lesa-

Zaječí salát, jak mu říkala moje babička,

 je pro mě zároveň i každoroční jarní vzpomínkou na ni

a vlastně tak už povinnost si ho dát. vždycky v tento čas.

Tak stejně tomu bylo i tady,

poprvé pro mě v jarních Čechách.

Cestou zpět jsme udělali ještě jednu zastávku,

abychom se podívali na hrad z dálky,

ale hlavně kus klikatící se Berounky viděli jako ptáci...

Tedy vítejte na Havlově skále,

kde údolí Berounky je jako na dlani

a zase se můžete skoro nebe dotknout,

nebo jen tak koukat do dálky a vnímat nekonečno.

Co vnímal, tedy krom větru a lidí kolem, náš Kuba, těžko říct,

ale vypadalo to,

že se kochá stejně jako my 

a teplo ze skal mu dělá vyloženě dobře...

Šel s námi celou cestu statečně,

i když středověk asi nemusí 

a z výletu si bude pamatovat snad jen to,

že si mohl zase po čase projít řádný kus cesty 

a užít si všechnu tu jarní krásu a vůni s námi...

Snad jsem ani vás tentokrát nenudila 

a užili jste si tuhle cestu do minulosti stejně jako my...

❤

Štěstí je skutečné,

pouze je-li sdíleno...