Horká, voňavá, dlouhá ...

Když jsem letos přemýšlela o mé letošní Vysočině,

neplánovala jsem nic,

krom odpočinku a jedné jediné věci a to, 

že chci aspoň jednou obout Toulavky a jít novým obrázkům vstříc.

Takže vás zvu na jednu z mých nejdelších cest,

do míst, které jsem nikdy neviděla,

na cesty, kterými jsem nikdy nešla...

Takže dnes upozorňuji na spoustu zastávek,

spoustu obrázků,

nikam spěchat nebudu,

takže to bude jen pro ty, co mají času dost 

a nechají se krásou Vysočiny zcela pohltit jako já...

Vyrážela jsem v době, kdy všichni ještě spali,

kdy se další horký den teprve probouzel...

Když jsem míjela první obraz Sykovce,

věděla jsem skoro na jistotu,

že tahle cesta bude výjimečná...

Nejdřív jsem pozdravila dřevaře v lese,

co poklízeli spadané smrky

 a nasála do sebe ten nejlepší pryskyřičný parfém na světě...

Sluníčko se prodíralo smrčím

a ukazovalo mi cestu po kamenných dlaždicích,

jen tak pro radost vedle cesty mi někdo nachystal tyhle fešáky,

nehledala jsem ale další bráchy,

protože jsem věděla, že dneska jsem na cestě kvůli úplně jiným věcem,

ale tyhle jsem tam nechat prostě nemohla,

takže mi dělali společnost celý den...

Když slunce začínalo nabírat sílu, já vycházela ještě v chládku tyhle kamenné schody

a mířila jsem k jedné z hlavních dnešních met- k Pasecké skále...

Tahle kamenná hradba schovaná v lese je vážně pokladem.

Až vás vezmu nahoru, pochopíte proč...

Když jsem vylezla první skálu,

dotkla jsem se nebe poprvé...

Bílé kopečky byly tak blízko, že jsem se jich mohla skoro dotknout

a na špičkách smrků jsem málem mohla šišky trhat shora...

No není tohle krása?

Dala jsem si tady první výškovou sváču

a hurá na další skalní plošinu,

abych mohla všechny žďárské kopečky vidět pospolu...

To dá rozum,

že bych tady byla snad celý den

a pořád by se bylo nad čím rozplývat,

vždyť mě znáte,

skály a já...

Odcházela jsem nakonec v pravý čas,

kdy tohle nebeské místo našli další hledači...

Bylo mi tak dobře, když jsem sestupovala dolů lesem

a to jsem vůbec netušila,

co mě ještě dneska čeká...

Když jsem uviděla první polní cestu a nekonečné louky kolem,

byla jsem v ráji...

Tolik kytek, tolik vůně

a to modré nebe...

Bylo těžké jít a pořád nezastavovat, to mi věřte,

ale další mojí metou byla nejvýše položená vesnička na Vysočině- Studnice-

prošla jsem ji zase úplně sama,

nikde nikdo, čas jako by se i tady zastavil,

ale našla jsem tady zase další poklad,

chaloupku, přesně pro mě.

A taky na úplném konci ještě starou kovárnu,

na její štít, tolik typický pro tenhle kraj, nikdy nezapomenu,

podkova a lyže...

No kde tohle uvidíte?

Byl čas oběda a já hledala místo,

kde zasednu a jako správný tulák sním jen to, co si v batohu nesu.

Nikdy nechodím do žádných restaurací,

prostě tak, jako kdysi,

chleba omaštěný větrem... :o)

Kde může být líp,

než u boží muky u lesa,

 kde krom ptačího koncertu nic nerušilo polední pauzu...

Touhle krásou jsem scházela do údolí,

pak jen kousek lesem

a ještě stačilo pomyslet na chuť vyzout zase boty

a byla jsem na téhle cestě plné vůně lučních kytek a bzukotu včel...

Chvilku jsem se nechala touhle nejbarevnější loukou pohltit

a zkusila jsem si jaké to je, lehnout si na dokonalý přírodní koberec,

nechat modré nebe nad hlavou a vymazala jsem okolní svět kolem-

na chvilku, nadlouho, prostě na přesně potřebnou dobu pro mě, teď...

Když si mě motýli začali plést s kytkami,

byl pravý čas vzít boty do ruky a vážně jsem bosky šla skoro dva kilometry.

Už jen tahle možnost, byl další zážitek,

na který nezapomenu...

To ticho, vítr ve vlasech a dotyky trávy do bosých nohou...

Slunce pálilo jako o závod,

takže další plán byl jasný,

dojít někam, kde si budu moct zaplavat a hlavně tam nebude milion lidí...

Když jsem scházela dolů k tomuto rybníku,

dostalo se mi všeho vrchovatě,

rybník veliký, travnaté pláže obrovské a i v tomto počasí poloprázdné,

Ideál pro mě...

Bonusem pro mě byla navíc ještě zmrzka a jedna točená,

co v tomto vedru vážně přišla vhod...

Když jsem si v průhledné vodě dostatečně zaplavala,

nezbývalo než se obout do posledních sedmi kilometrů...

Cesty klikaté pokračovaly v módu luční nádhery

a mě už snad ani nemohlo být líp...

Nepočítala jsem kilometry, nehlídala čas,

jen jsem si mohla hlavu vykroutit napravo, vlevo,

všude taková paráda a to nebe, pořád...

A co by to bylo za obrázky Vysočiny,

kdyby chyběly tyhle krásky...

Zapózovaly mně zcela bez žádosti o honorář,

ani nepamatuji,

kdybych tak v klidu, zblízka a dohromady viděla tolik kraviček

 a bílých k tomu, nikdy, až dnes...

Tak jsem jim jen mávla a zase šlapala dál

směr cíl...

Když jsem se naposledy otočila před cílem,

ještě zbylo podívat se pod nohy a pomyslet si,

jasně,

tohle by nakonec přece chybělo...

Takže konec dobrý,

všechno dobré,

já jsem si krom opálené a stále usměvavé tváře odnášela něco,

co nikde nekoupím,

co nikde jinde není,

jenom tady...

Každičký obraz, který se mi ten den ukázal, 

byl jedinečný v tuto chvíli, 

jedinečný pro všechny, co ho chtějí vidět.

takže pro mě, pro vás,

co jste dočetli až sem, 

co ušli těch víc než osmnáct kilometrů se mnou milovanou, syrovou Vysočinou...

Snad aspoň trochu toho štěstí, které jsem celou dobu cítila,

tak aspoň kousek z něho, se mi podařilo předat i vám...

Ze srdce vám zase děkuji za chuť,

 tuhle horkou, voňavou, dlouhou, 

výjimečnou a nezapomenutelnou cestu ujít se mnou...

Příroda si bez člověka hravě poradí,

člověk bez přírody však nikoliv...

❤