Po voňavých cestách ...

Když jsem se dneska ráno probudila do dalšího, pro mně volného letního dne,

ráno začalo jako obvykle...

Já věděla jenom to, že chci někam jet,

jen trasu jsem zase netušila...

Ale přesně jako už mockrát,

nejlepší nápady, pro mě trasy, jsou ty nejrychlejší...

Takže když jsem vystupovala už po několikáté na dalším malém nádraží

a viděla jsem tuhle první louku,

tušila jsem, že jsem zvolila dobře...

Přála jsem si jen, aby tahle cesta byla zase jiná,

snad plná mých milovaných lučních kytek a hlavně slunce...

Hned na první louce jsem vyzula boty 

a tu úplně první louku jsem si užila vrchovatě...

byla jsem na úžasné motýlí louce,

bylo tu dokonalé ticho,

že jsem krom svého dechu slyšela dokonce i praskot uschlých borovic

a z ticha mě jen na okamžik vyrušil tenhle modrý, pádící bonus...

Kdybych nevěděla, že mě zase čeká pár hodin v chůzi,

asi bych tam seděla ještě teď...

Prošla jsem lesem, který se ještě lesem může naštěstí nazývat

a došla k mé hlavní dnešní metě.

Tenhle krasavec obřích rozměrů byl, krom vyhřívajících se kaprů,

dnes jen a jen celičký pro mě,

snad proto, že jsem tady ještě nikdy nestála...

Obešla jsem ho celý,

z každé strany na mě čekaly obrazy,

na které dlouho nezapomenu...

A v pravé poledne jsem si místo oběda, 

vyslechla privátní žabí koncert zase jenom pro mě.

Vyšlapovala jsem si po krásných slunečných cestách, po břehu,

všude kolem voněly desítky lučních kytek a bylinek...

I třeba všudypřítomná třezalka mi i tady byla po pás

a když jsem pak z dálky viděla bílý pás uprostřed téhle louky,

věděla jsem, že musím až k němu...

Nemýlila jsem se,

nebyly to sice kopretiny, 

ale i tenhle obrovitý pás rmenu, byl neskutečný...

Miluju všechny kytky, co mají podobu kopretin,

tu věčnou možnost volby má, nemá...

Jako by je tam někdo vysel,

stačilo málo a já bych je minula,

ale nic není náhoda, 

takže jsem je prostě minout nemohla...

Už taky vím,

proč tenhle vodní krasavec dostal jméno Dubovec...

Na jeho břehu totiž ještě pár posledních pamětníků dob dávných zůstalo,

pár obrů, co pod nimi stát, je zážitkem...

A pak už honem dál, hlavně polními cestami,

ale i zase na další louku,

kde jsem zavzpomínala na dětství,

protože krom kopretin, byly úplně stejné...

Plné bylinek, jitrocele, bodláků a "kominíčků", těchto obyčejných hnědých válečků,

kterých bývalo kdysi všude plno a dnes aby je u nás pohledal...

Když jsem dál mířila mezi poli,

nasávala jsem do sebe všechny ryze letní obrazy,

byla vděčná za každý z nich,

protože všechno tak strašně letí,

navíc příroda se tak moc mění

a už zítra nic nebude jako dnes...

Vnímala jsem jen tyhle letní barvy,

vítr mi ještě víc kudrnatil vlasy,

slunce mi měnilo tvář líp než nejdražší make-up,

všude to vonělo a zem sálala od slunce...

To prostě stojí za to vidět, zažít a pak i kilometry se vůbec nepočítají...

Jsem asi blázen, přemýšlela jsem, jestli by se tak jako já někdo dojímal, 

třeba nad obyčejným obrazem polí...

Všechny ty přechody barev vynikly v tomhle slunečném dni

a když vítr pomohl, pro mě nemohlo být líp...

Snad jsem ani vás nenudila,

snad mi odpustíte zase ten velký počet obrázků,

snad se mi ale podařilo aspoň jeden zachytit tak,

aby pohladil i vás...

Užívejte léta, hledejte okamžiky, které jsou každý den,

mnohdy jen stačí, chtít je vidět...

Zavřete oči a začněte se dívat ...

❤