Pohádka? Pohádka...

Když jsem dnes ráno vykoukla z okna a uviděla obraz pro mě dokonalé zimy,

bylo jasné, že ač plány byly jiné,

musím si tuhle výjimečnost prostě zase zaznamenat...

Stačilo dojít jen na konec ulice

a byla jsem v pohádce...

Tady, na kraji lesa za posledními domy, jsem za svůj život taky stála mockrát,

tenhle vstup do lesa mám v hlavě jako svoje jméno,

mohla bych tudy jít možná i poslepu,

ale byla by to určitě škoda.

Určitě i kvůli takové cukrové kráse mám dneska volno,

určitě... 

Když jsem stála u těchto trnkových keřů a dívala se na krystalky mlhy,

které se přilepily na větve během černé noci,

dívala jsem se na tu krásu a najednou se mi vybavil obraz jara,

kdy byly keře taky obalené bílou záplavou,

jen tou kvetoucí...

Stála bych tam určitě ještě dále,

protože tyhle bílé krystaly mě taky nikdy nepřestanou udivovat,

ale měla jsem v plánu ještě jedno místo,

které je jen kousek odsud.

Stačí proběhnout kouskem lesa,

co i takové poklady schovává

a už jsem tady...

Na tomhle místě na okraji lesa,

odkud jde dohlédnout do údolí a až na protější stranu kopce,

kde slunce každé ráno vychází,

tak i tady v noci čarovala paní zima...

Když jsem tam stála pod tou bílou nádherou,

přemýšlela jsem nad tím,

co často v poslední době slýchám o sobě,

že se dívám jinak,

že vidím to, co jiní ne.

Nevím, nezdá se mi, že se dívám jinak,
snad si jen víc všímám maličkostí,
snad proto, že vím, že mě dokáží vždycky potěšit,
že když všechna lidská pomoc selže,
tak příroda, ta nezklame mě nikdy.

Pokud se budeme mít touhu dívat,
budeme chtít a aspoň trošku budeme vděčni za to, co nám dává
a občas i na rozdíl od některých lidí,
za to po nás nikdy nic nežádá zpět,
tak tyhle čáry a kouzla jsou nám všem na dosah kdykoliv si vzpomeneme...

Stačí si jen dřepnout do staré trávy,

poslouchat vítr a krystalky cukru, co padají k zemi

a je to zase jiná pohádka...

Všechno v životě je je jen o úhlu pohledu,

o naší vnitřní volbě.

třeba jako pohled, co se před námi objeví,

stejně jako tento, na konci mé dnešní ranní vycházky do lednové pohádky.

Mohla jsem tady být třeba taky smutná,

že už nikdy na tomto místě nepůjdu do vysokého smrkového lesa,

co býval kdysi plný třeba hub

a byl skvělým místem pro naše dětské hry,

že zůstala jen pustina na hony vzdálená obrazu,

který jsem tady byla zvyklá vidět,

ale já chtěla dnes ráno vidět bílou pohádku

 a já ji viděla a navíc v ní hrála jedinou a hlavní roli...

Jedinečné ráno, které jsem měla možnost zaznamenat,

pro sebe, pro vás, kteří se mnou tímto mrazivým a mlhavým ránem šli

a chtěli vidět svět možná na chvilku mýma očima.

Vám všem zase ze srdce díky...

Sníh je jen sníh, který zaspal...

❤