Vrátit se v čase ...

Letošní poslední prázdninový výlet jsme vybrali do míst,

kde jsme nikdy nebyli,

do míst, kde můžete zažít vratku v čase,

kde se můžete minulosti dotknout,

kde vám stačí jen překročit jeden vstup

a ocitáte se o století zpátky...

V místech krásné jižní Moravy,

v dědinkách rozházených po moravských kopcích.

Pojďte se mnou do krásného skanzenu ve Strážnici...



Miluju skanzeny,
asi víc než hrady a zámky,
tuhle dobu našich prababiček,
kdy obyčejný život byl smysluplnější a určitě pomalejší...



Je to zvláštní,
že vždycky v blízkosti těchto jednoduchých dřevěných domečků mám pocit,
že se svět kolem vymazal...







Nejskvělejší pro mě je,
když je tam krom mě, jen minimum lidiček,
když se všechno kolem vymaže,
když se ocitám v době,
která je pro mě tak nějak srdeční,
jakoby známá...

Snad to bylo tím horkem,

snad minulostí, které se všude dalo dotknout,

měli jsme i my, chuť zpomalit na chvilku úplně...

A tak jsme zasedli tady pod starý ořech

a v původním koloniálu jsme koupili tu nejlepší bezovou limču,

kterou jsem určitě kdy pila

a k tomu jsme si dali jeden obrovitý poctivý koláč,

který uměly dokonale snad jen ty babičky...

A když jsem pak přivřela oči,

jako bych slyšela zvuk povozu,

z dálky štěbetání ženských vracejících se z pole,

a křik dětí,

kterých bylo tehdy všude plno...

Pohltila mě dokonale vůně doby minulé,

kdy obyčejný život byl těžký,

ale možná šťastnější...

I v tom nejobyčejnějším domečku si byli všichni blízko,

měli málo,

ale byli ochotni se i o to nic podělit...

V těch chaloupkách jakoby se jen majitelé na chvilku vzdálili,

všechno zůstalo tak, jako kdysi...

Když se dívám na věci,

přemýšlím nad tím, že každá měla svůj význam, nic nebylo navíc,

i když sloužily i po několik generací.

Jak asi vypadali ti, kterým patřily,

jaké měli osudy,

jestli byli šťastní, nebo jim život nachystal nejedno trápení?

Procházala jsem tímhle uzavřeným, zachovalým světem 

a přemýšlela nad tím, jak moc je jiný oproti tomu dnešnímu...

Že všechno je v životě vážně jen o úhlu pohledu,

že i takový skanzen se dá projít jinak,

proběhnout staré domy

a divit se nad tím, jak takhle obyčejně, možná nuzně někdo mohl žít...

 

Nebo v údivu stát a kochat se nad tím,
jak v obyčejnosti a jednoduchosti mohli být lidi šťastní...

Třeba jen za to,

že byli spolu, nemoci se jim vyhýbaly,

že si nezáviděli,

že si nezištně pomáhali,

že drželi pohromadě...

A v myšlenkách o štěstí jsem došla až ke kovárně

a nahlídla dovnitř,

snad abych vám i sobě to původní štěstí zvěčnila,

a to hned trojité...

Tady prostě všechno bylo pro mě tak nějak hezčí,

snad i starý plot

a vysoké kopřivy...

Zahrádky tady žádný architekt neprojektoval

a přece mě pohladily neskutečně...

Nechtělo se mi vůbec pryč
a kdybych tady byla sama,
asi bych tu dalších pár hodin určitě vydržela,
snad jako bych se vrátila do doby,
kterou jsem znala...

Snad se mi podařilo aspoň kousek téhle jednoduché krásy přenést i sem,
snad vám nevadilo horko a zase velká dávka obrázků,
ale srdcovky já prostě musím, však už mě asi znáte.
Ale dávám slib pro příště-
ukážu vám další moravskou perlu,
tak se zase stavte,
budu ráda...


Možná se nemůžeme vrátit zpět a změnit začátek,
ale můžeme začít tam,
kde právě jsme a změnit konec ...

❤