Minule jsem vám slíbila,
že se s vámi vrátím v obrázcích na cestu slunečnou a horkou
a vezmu vás ještě na jedno místo,
kam vedly moje kroky minulou středu.
Vracím se sem pokaždé, když v sobě zase cítím ten pocit po čase,
že sem prostě musím...
Tak tomu bylo i tento den,
kdy jsem mířila nekonečnými planinami,
pod tou nejmodřejší oblohou
a stádem bílých beránků nad hlavou...
Už jen tahle cesta by asi stačila pohladit každého,
kdo si aspoň trochu všímá...
Ale mým posledním hlavním cílem bylo dojít až na kraj téhle cesty v tichu,
až tam, kde cesta končí,
kde pak jsou už jenom skály,
moje milované pokroucené krásky
a pak už jen obrovský kaňon údolí pode mnou...
Tam jsem si sedla na rozpálené skály, skoro se dotýkala zase nebe
a zase jen byla...
Zavřela jsem oči a nechala všechno kolem jenom plynout...
Tohle je to místo,
kde se mi dech skoro zastaví,
ale srdce bije hlasitě a jako nikde,
je to zvláští,
ale tady se cítím nejsvobodnější a nejšťastnější...
Vnímala jsem jen svůj dech a nekonečno kolem sebe.
Svět kolem zmizel...
Na chvilku, pro tenhle okamžik, pro mě...
A když jsem zase otevřela oči,
najednou se mi začaly kutálet po tvářích slzy...
Zvláštní pocit,
který jsem zažila snad jen dvakrát v životě...
Uvědomila jsem si,
že tohle je štěstí,
moci tady být,
tohle vidět,
být vděčná za okamžik,
za dar najít místo na světě, kde tenhle pocit můžete zažít...
Vím, že je spousta lidí,
kteří mě nepochopí,
kteří tohle nikdy nezažijí, nehledají
a možná ani nedokážou takový druh štěstí pro sebe najít, ani přijmout...
Ale věřím, že je i dost takových, kteří to mají jinak,
co mě aspoň trochu chápou a mají to podobně jako já.
Vychutnat si výjimečný pocit štěstí,
co mají nadosah
a může to být třeba i po sté pohled do údolí,
nebo možnost pohladit tyhle obrovité skalní bloky,
co hladily už stovky rukou přede mnou...
A když pak hladíte očima ten největší křemen,
který je zase jenom tady
a vedle něj na vás čeká dárek,
jste si jistí,
že jste tady prostě zase správně...
Nikdy se mi odsud nechce,
ale měla jsem ještě pár věcí stihnout,
takže nezbývalo,
než poděkovat
a sejít ještě do údolí...
Tuhle mechovou cestu ve slunci jsem přece nemohla minout,
no kdo by tyhle zelené bochánky odolal a nepohladil?
A když už jsem myslela, že poslední moje přání mi nevyjde,
tak v tom jsem jej uviděla...
Co na tom, že byl jediný,
i když tohle údolí jich bývalo plné,
co na tom, že jsem přišla asi už v době, kdy na tyhle krásky už bylo pozdě,
zbyl tu ale jeden...
Pro mě, na úplném konci cesty,
čekal u cesty,
jako znamení,
že i tady mě vždycky budou čekat jenom samá pohlazení,
jen pokud si budu přát a dovolím to...
Že tohle údolí zpívající Oslavky pod staletými zdmi hradu,
i když i tady se mění raketovou rychlostí,
zůstane pro mě navždycky jistotou,
že mě pohladí v kteroukoliv dobu, když budu zase potřebovat...
Že tady i to štěstí jde cítit,
ten hřejivý pocit tam hluboko,
který mi tam zůstane, vím to, navždycky...
Přeji vám ze srdce,
ať najdete místo, kde i vy budete to hluboké štěstí uvnitř cítit nějak víc,
aniž byste je museli před tím dlouze hledat.
Protože štěstí se nikde nehledá, ani vám je nikdo nepřinese,
to musíte najít, nebo si je spíš jen uvědomit,
je s námi pořád, máme ho totiž každý v sobě,
stačí si to jen připustit...
Vždy bude nová příležitost,
nová láska,
nové přátelství,
nová síla,
pro nový konec je vždy nový začátek...
❤
Hani, připomněla jsi mi náš podzimní výlet. Výlet podle tvého tipu, který se nám moc líbil. Ráda jsem přivolala vzpomínky a koukla na místa, kde jsme byli, zase trochu jinýma očima. Ale i pro mne jsou skály, pokroucené borovice a daleké výhledy do údolí něčím, co mne nabíjí, co mám ráda (a kvůli čemu mi stojí zato funět do kopce sotva popadám dech :-)).
OdpovědětVymazatMěj se pěkně
Stráni, jsem tak ráda, že jsi tam seděla i se mnou. Vážně jsem si i na tebe vzpomněla.
VymazatMěj se krásně a užívejte dokonalých dní i u vás.
Haninko milá..víš kdy se mi dech zastavil naposledy ? Když jsem poprvé vstoupila do našeho vysněného domečku. Hned jsem cítila,že to je ten pravý domov. Čeká nás spousta práce,ale domov se má vytvářet pomalu a s láskou. A stejné je to i s přírodou. Pomalu se vyvíjela do krásy a je tak nádherná. A já ti moc děkuji za tak úžasnou srdíčkovou procházku 💙... A přiznávám se..jsem šťastná a nesmírně si toho vážím. Objímám a děkuji za nádherná písmenka. Z💙
OdpovědětVymazatZdeni, věřím, to jsou ty obrovské sny, které se plní... Ze srdce vám to přeji, vím, že to bude cesta dlouhá, ale vy to dáte a už teď se těším na obrázky od vás.
VymazatMějte se co nejlíp, ať vám jde všechno jak jste si vysnili.
Já jsem na podobný pocit čekala celý život.
OdpovědětVymazatMám ho pokaždé, když vstoupím na kousek mé ornice u lesa. To, co se mi u srdce doslova roztančí, co mne obejme, jsem nezažila nikdy.
Každý jsme jiný, každý ten pocit buď k sobě pustíme či nikoliv, tedy já za sebe bych ho přála každému. Přesto vím, není zadarmo, šel občas cestou odporu, přes bolest, ale dal potřebnou pokoru.
K takovému pocitu je vážně asi dlouhá cesta, často vykoupená i bolestí. Ale tak to v životě má být, člověk musí něco opustit, aby něco nového mohl najít...
VymazatSimi, ať ten tvůj skvělý pocit v té tvé oáze plné zeleně nikdy nezmizí a je napořád...
Měj se hezky.
Moje kamarádky se diví, že chodím nebo jedu na kole převážně sama a hlavně ráda. Právě pro tyto okamžiky! Abych sama pro sebe vdechovala to, co někomu třeba nic neříká. Abych třeba v lese slyšela to jeho lesní ticho.....
OdpovědětVymazatDíky za Tvoje věty, za Tvoje krásné fotky.... zemský ráj to na pohled.
Hanka
Přesně, právě proto člověk musí jít sám, aby ucítil přesně to, co by jinak asi neprocítil. Proto i já musím chodit často a hodně sama.
VymazatHani, ať na tvých cestách je ti jen a jen dobře.
Nádhera, Hanko! Modrá obloha, bílé mráčky, borovice i mechové bochánky...prostě kouzelné místo.
OdpovědětVymazatKatko, jsem ráda, že se ti se mnou líbilo i u nás.
VymazatMějte se krásně na Šumavě.
Haní, ... a je spousta lidí, kteří tě chápou, vědí a mají to stejně. Je to dar naplno a čistě si umět vychutnat a vážit si "obyčejných" věcí, "obyčejných" okamžiků. Ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je krása.
OdpovědětVymazatDnešní tvoje řádky (a nejen dnešní) jsou přesně o tom, co jsem ti minulou středu psala ve WhatsAppu... vnímavost, jakou máš ty je darem.
K. ♥
Kačenko, děkuji ze srdce. Myslím, že je to taky o tom chtít a mít štěstí na dobré učitele po cestě :o).
VymazatMěj se báječně.
♥
VymazatHani, zase jsi šla krásnou cestou a dívala se kolem. A viděla věci ...., ale to víš sama nejlíp. Mám to také tak, umím se radovat z maličkostí a jsem nesmírně šťastná, za vše, co mám. A moc si toho vážím a děkuji za to. A děkuji, že jsem s Tebou mohla zažít další super výšlap.
OdpovědětVymazatMěj se báječně. D.
Dáši, to já vím, že ty taky umíš číst "mezi řádky" a radovat se z toho, je to vážně dar.
VymazatTak ať i nadále máš všechny okamžiky jenom šťastné a dny pohodové.
Hani, ten kaňon je skutečně úžasný! Úplně cítím ten vzduch, to ticho, ten vítr... báječné místo!
OdpovědětVymazatMěj hezký den, Helena
Helenko, mám radost, že se ti u nás líbilo. Děkuji.
VymazatMěj se krásně a ať i další dny jsou co nejvíc slunečné.
Krásný pocit štěstí....chápu Haničko.
OdpovědětVymazatPřeji hodně takových chvil !!! Eva
Evi, moc děkuji.
VymazatTobě taky co nejhezčí, už podzimní dny.
Hani,
OdpovědětVymazatach, jak tě chápu..Já tomu říkám "moje kouzelná místa" a vykračuji si tam ráda sama, právě pro ten pocit, zas a znovu...jsem za to vděčná...
A já s tebou zažila prostřednictvím tvých fotek a slov krásnou cestu.
Měj se krásně Jarka
Jari, jsem tak ráda,cze mi tolik skvělých lidiček rozumí. A ještě raději, že jsi měla chuť chvilku posedět se mnou, na tom mém...
VymazatKrásné podzimní dny přeju i tobě.