Znovu po žluté ...

Uprostřed týdne jsem zase nazula Toulavky

a vydala se po zimě na delší výšlap,

zase po trase, kterou mám nejraději,

ale v kuse jsem po ní vlastně nešla.

Snad vás nebudu nudit a ani vám nebude vadit,

že volím často podobné trasy,

ale když já nejraději utíkám z města do ticha.

Mezi kopou lidí si ty svoje baterie nedokážu znovu dobít.

Zajela jsem si tam, kde to mám ráda,

jen projít jednu trasu celou,

od skal k řece a ještě dál...

Když jsem stála na začátku cesty,

slunce se schovávalo a já jen poprosila,

aby mi tenhle den vyšel,

aby mi pomohlo,

aby osvítilo moji cestu,

snad cíleně označenou žlutou značkou,

aby obrázky byly ještě hezčí a den slunečnější.

Aby vítr, který měl být ten den silný, počkal až budu v cíli.

Chvíli jsem seděla na téhle vyhlídce nad řekou na kraji skal 

a koukala na nebe.

 S voláním dravého ptáka nad údolím

se najednou mraky rozestoupily a vysvitlo slunce.

A já v tu chvíli věděla, že se mi to povede,

že mi všechno ten den zase vyjde...

Šla jsem cestou klikatou, zase po skalách,

kontrolovala jsem staré borovice

a zoufale si přála, ať jich tolik neubývá suchem, kůrovcem,

ať nezmizí...

No řekněte, kdy se můžete z cesty, co vede skoro nebe,

i toho nebe, i štěstí z vršku stoleté borovice skoro dotknout...

Kéž by tahle krasavice ustála i tyhle, pro ni určitě nejtěžší podmínky

a mohla ještě spoustu let údolí strážit a objímat shora...

Uprostřed skal a lesa, je tady i místo,

kde se můžete posadit na lavičku

a nechat svět kolem plynout...

Zapomenout na všechno kolem,

na všechny bolesti a trápení, srovnat myšlenky,

 mít radost že jste, co máte a těšit se na všechno hezké, co vás ještě potká

a k tomu vám z dálky může zacinkat kostelní zvon...

Moje další kroky vedly až k prameni,

který tu odpradávna vyvěrá,

co není jen obyčejnou vodou ze země...

Je to zázrak, když si uvědomíte,

že tu teče, stejně jako ta voda dole v řece,

tolik let pořád, bez zastavení...

Moje cesta po skalách zase končila u Oslavky,

jen pár kilometrů dál po proudu, než jsem šla minule.

Řeka tady má víc místa, už ji nebrání masivy skal na březích

a může ukázat zase po roce svoji sílu.

Šla jsem po loukách, co pamatují moje pionýrské tábory

a vzpomínala na stezky odvahy kolem řeky
a hlídky v noci u největší vrby, kterou už vzal dávno čas...

Šla jsem po břehu a poslouchala dál koncert řeky v doprovodu ptáků.

Podivila jsem se sněženkám, co je nevzaly ani ledy,

ani proud vody s ledy před měsícem

a v klidu si tu kvetou, aby potěšily všechny, kteří si jich všimnou...

Po proudu jsem došla zase až k poslednímu splavu před civilizací,

poslechla po dlouhé době pár minut hučící proud vody

a došla jsem pomalu až do úplného cíle, pořád se slunečním parťákem nad hlavou.

Až doma se nebe zase zatáhlo,

snad jako na znamení,

že ten sluníčkový předjarní den byl zase pro mě, pro vás,

kteří máte chuť chodit se mnou jednou, ale i opakovaně.

Snad vám nevadí, že možná na podobná místa,

místa bez lidí, pořád do ticha,

ale já hned tak asi trasy nezměním,
ty cesty jsem totiž já...

Žít, to je největší umění v životě,
protože většina lidí jen existuje...

❤