Adrenalin potoční ...

Když na včerejšek nahlásili dlouho dopředu léto

a mě zase jednou vyšel volný víkend,

plán byl pro sobotu jasný.

Tentokát jsem zase narychlo, jak jinak, že,

vybrala trasu kolem neklikatejšího potoka, co jsem kdy šla...

Tahle cesta je určitě fajn,

ale spíš v době letní,

kdy desítky brodů přejdete suchou nohou

a možná byla v době,

 kdy turistické značky ještě byly na stromech, 

které i tady už dávno zničil Harvestor

a cesta kolem vody nepřipomínala místy spíš Ralye safari...

Když jsem hned zkraje, díky neznačení, musela volit jinou cestu,

čekal mě jako bonus sjezd po zadnici do téhle rokle.

Vzhledem k tomu, že její plocha, myslím zadnice,

je skoro totožná s plochou sáněk,

byla to jízda jako o vánocích,

jen s tím rozdílem, že já měla pak zadnici jako když sjíždím blátivou ralye.

Ale zase jízda to byla,

smála jsem se vážně dost.

No, kde se vám to stane a perete si kalhoty v potoce v březnu?

Úplně jako Popelka, jen oříšky a princ na koni chyběly.

Ale hned kousek dál čekalo tohle,

takže jsem s úsměvem na tváři věděla, že mě intuice nezklame

a bude to fajn jízda až do konce...

Kopírovala jsem dál koryto potoka

a hledala zachovalé klády přes něj,

protože brodit v březnu už vážně nebylo mým plánem.

A že těch klád bylo,

nic pro ty, co se bojí,

občas jsem měla staženou tu svoji, už sluncem vysušenou zadnici i já.

Ale ta voda, to ticho...

dokonalost...

Tohle údolí je plné starých mlýnů,

co v nich už dávno nic neklape

a jejich zašlou krásu připomínají jen mlýnská kola...

Ale jeden, na nejkrásnějším místě,

ten se mi vryl do paměti navždycky...

Jdete úplně sami údolím a pak se před vámi otevře velká louka rozrytá od divočáků, 

uprostřed stařičké jabloně,

žádná příjezdová cesta

a před vámi tohle pohádkové stavení jako z Troškovi pohádky...

A tak jsem tam chvilku postála a kochala se tím místem

a myslela na ty, komu asi stavení patří, jaké mají štěstí...

A dál zase přes další můstek pro ty, co se nebojí

a zase zvláštní místo,

tahle skála, co je jako by ji někdo její boky uždiboval

a stromy jsou do ní roky zaklíněné tak,

že jsou její součástí.

Tohle divoké údolí,

je plné úžasných míst

a každým šlápnutím můžete najít nějakou zvláštnost, jen když budete trochu chtít...

Při zdolání poslední, asi nejadrenalinovější klády,

jsem míjela tuhle směrovku,

kterou jsem prostě musela taky zdokumentovat.

Myslím, že je víc než výmluvná.

Že tady, na téhle cestě zažijete kde co

a místy přijdete i o boty...

Dál na mě čekala poslední část cesty,

nahoře na vrstevnici nad údolím.

Oproti cestě v údolí, je to celkem cesta jako dálnice,

zase jíná,

plná kamenných polí

a jiných jarních pohlazení...

Došla jsem až na místo,

kde se koná každoročně vítání jara

a přišla jsem, jak jinak, přesně v okamžiku,

kdy tam na mostku nad tímhle zvláštním potokem,

zapalovali Morenu.

Počkala jsem chvilku,

než tohle znamení odcházející zimy zmizí za zatáčkou

a vydala se do cíle své cesty.

Ale co by to bylo za cestu,

kdyby nebyla zase srdcová, že?

Takže...

Mám ho,

zase bez hledání, prostě jenom na mě čekalo,

protože před časem jsem si přála,

mít jedno,

co bude moci být pořád se mnou,

takže ho prostě mám, jedno kapesní...

Děkuji vám od srdce se srdcem,

že jste měli chuť vydat se zase se mnou

a tuhle delší trasu pročíst až do cíle,

protože ve skutečnosti jste šli se mnou už včera...

Mějte se krásně, slunečně,

jarně...

Myslím si, že každý, kdo se usmívá,

automaticky i lépe vypadá ...

❤