Kouzla beskydského nebe...

Pokaždé když mířím na Valašsko,

těším se na samotu u lesa, 

ticho, nekonečné louky a lesy, co tady ještě aspoň trochu odolávají zkáze.

Ale úplně nejvíc se těším na kopce, kde když stojíte, 

jako by se zrychlený život kolem úplně zastavil

a snad i vrátil čas...

  

Když k tomu ještě vyjde počasí

a modré nebe se změní v přehlídku bílých mraků,

chcete jen, aby tohle představení nikdy neskončilo...

Přesně jako tentokrát,

když jsem v horkém odpoledni pořizovala tyhle obrázky.

Když slunce pálilo vysoko,

já si mohla hlavu zvrátit a bylo mi tak dobře,

že jsem myslela, že líp mi, už ani tady, být ani nemůže...

Snad proto, že ještě jedno přání tady mívám,

pozorovat právě tady západy slunce,

které můžu vidět na dosah vždycky jenom tady,

snad proto, že to byl poslední večer tady,

snad pro znamení přímo na cestě...

Snad proto jsem měla možnost tenhle večer vidět a zažít jedinečnost...

Když se slunce chystalo spát a nebe se změnilo zase k nepoznání...

Na poslední chvili jsem vyběhla do kopce nad chalupy,

vysoko, kde jsem už stála, nebo seděla víckrát,

až tam, kde výš už to nejde,

tak tam jsem si sedla a byla jsem v tomhle slunečném usínání v první řadě...

Kdyby se na mě někdo díval,

možná by nepochopil, proč mám pusu od ucha k uchu,

proč mám oči přilepené k nebi 

a zírám do červeného kotouče navzdory tomu, 

že moje oči už delší dobu extrémní světlo ani barvy nezvládají

a já v očích mám to, co jiní ne,

 já se prostě musela dívat jen jedním směrem...

Navíc, když tenhle oranžový zázrak na mě počkal,

schovaný za velikým mrakem,

počkal, než vyběhnu v rekordním čase obří kopec

a zasednu k privátnímu představení...

Jezdíme sem už spoustu let,

ale tohle jsem tady viděla poprvé...

 A tak věřím tomu,

že se mi splnil další sen,

sen o západu slunce na Valachách, jiném, než bývá u nás...

Snad i proto byl tak dokonalý,

snad trval i o chvilku déle než obvykle,

snad i za moji vděčnost, tady sedět, zažít a zaznamenat kouzlo okamžiku...

Být spokojený neznamená, že si už nepřeješ víc,

znamená to, že jsi vděčný, za to co máš

a trpělivý vůči všemu, co má teprve přijít...

❤

Výlet k valašskému nebi...

Tak je mi podařil hned na začátku prázdnin husarský kousek

a já nemusela hned čtyři dny po sobě do práce.

Mohla jsem se tedy zase po čase komplet s rodinkou,
vydat zase za rodinkou na milované Valašsko,

na skoro samotu na dosah lesa a západům slunce...

Slunce vám ukážu jindy,

protože pro mě jsou tyhle západy vzácností,

pokaždé se na ně těším a možná i proto,
jsou právě tady pro mě jedny z nejkrásnějších.

Dneska vás provedu výletem, který jsem si zase naplánovala už dopředu

a netradičně jsem umluvila celou rodinku.
Ještěže nečtou v mapách dopředu,
protože kdyby tušili,
co je čeká,
asi bych je sem nikdy nedostala.
Naplánovala jsem si cestu hóóódně vysoko,
cestu z Frenštátu pod Radhoštěm
až na Velký Javorník.
Aby ty kopce nezačaly hned od parkoviště,
zvolili jsme na poslední chvilku sedačkovou lanovku,
 aspoň nad skokanské můstky nad Frenštátem.
Pohled už zezdola do výšin skokanským můstků byl neskutečný...



A co teprve pohled od hrany můstků,
obrovský respekt před těmi,
co se dobrovolně vrhají dolů ještě s prkýnky na nahou...





A pak nás už čekala jen strmá cesta vzhůru lesem,
směr rozhledna na Velkém Javorníku,
kam jsme vystoupali v pravé poledne,
jako spousta jiných...





Byli jsme vysoko dost,
ale pokud můžu být ještě blíž nebi,
nikdy mi nic nezabrání,
takže i tady jsme vystoupali tak vysoko, až výš to nešlo...





A tahle odměna za propocená trika a červené tváře na nás čekala...





Kdybych tam byla sama,
nevím, jak dlouho bych se tam zdržela
 a pořád dokolečka obdivovala tyhle kopce kolem...







Byla jsem v beskydském nebi,
zamávala Radhošti, Tanečnici, Lysé, Soláni i ostatním velikánům kolem,
daleko, až za hranice...







Cestou zpět jsem tyhle kopečky fotila ještě mockrát
a všechnu tu krásu kolem,
protože tohle potřebujete do sebe dostat
 a nadlouho i navždycky zaznamenat...







Počáteční zoufalství ze strmé cesty bylo zažehnáno,
nakonec maminka nezklamala,
vybrala dobře,
kilometry se nepočítaly
a ty, co vedly stále do kopce, byly zapomenuty,
zůstal jen fajn pocit ze skvěle stráveného dne,
vzpomínky na cestu do nebe na Beskydách...




Nohama kráčejte po zemi,
ale srdcem buďte v nebi...

❤

Letním dnem zpátky v čase ...

Jak jinak zahájit prázdninový čas, než pořádným výšlapem.

Tak jsem v den vysvědčení vyšla slunci vstříc

a s prvním možným vlakem jsem jela opět směr Jihlava,

mým cílem bylo místo kousek dál, údolí říčky Brtnice.

Když jsem vystoupila ráno na nádražíčku v Dolním Smrčné,

jako lusknutím prstu jsem se vrátila zpátky v čase.

Procházela jsem vesničkami,

kde jako by se zastavil čas a navíc v tuhle hodinu jsem nepotkala ani živou duši.

Při pohledu na první kostelík v dálce jsem si vzpomněla na Chalupáře,

na návsi u rybníka jsem viděla obraz koupající se Doubravky s nákupem,

z kultovního filmu Léto s kovbojem...

Až v Brtnici, se začali courat i nějací lidé

a míjely mě děti s obaly s vysvědčením...

Mají tu krásné uličky a taky zámek,

ale moje cesta vedla jinam,

tam, kde budu pořád jen sama se sluncem nad hlavou...

První zastávku jsem měla naplánovanou už dopředu,

chtěla jsem zažít pocit plavat v úplně opuštěném rybníce.

Musela jsem si počkat spoustu let,

ale podařilo se až tady ...

Krásné místo, 

pálící slunce, kvákání žab, kukačka z lesa a já...

Kdybych neměla před sebou ještě dvě třetiny cesty,

asi bych se tady utábořila,

bohužel cílů bylo ještě dost,

takže nezbývalo než se vydat zase cestou necestou.

Přes louky, co byly dokonalou botanickou zahradou,

smrkovým lesem, kde moje srdce a oči zase plakaly nad tím suchem a zkázou...

Ale vždycky, když jsem zoufala nad tím,

 jak mizí všechny jehličnaté lesy i tady, objevilo se pohlazení.

Třeba jako tady, když jsem procházela kolem takovéto jedlové krásy...

Celou cestu jsem měla po levé straně šumící Brtnici,

kde jsem občas zašla až k ní,

aby mi její voda pomohla přečkat horký den.

Taky jsem zamávala dokonce i trpaslíkům...

Škoda jen, že po pravé straně jsem procházela kolem smrkové apokalypsy,

nekonečných planin,

kde už nešlo zachránit nic,

ale nechat za sebou takovouto zkázu, jsme neměli právo udělat ani kvůli kůrovci,

ani kvůli suchu...

Příroda by si určitě aspoň z části pomohla sama, tohle člověk udělat prostě nikde neměl...

Tohle údolíčko se díky tomu změnilo už moc

a za rok, už nebude snad ani cesta,

po které jsem šla kilometry já...

Dalším zastavením byl starodávný mlýn

který tu stojí už od 13. století zase jako němý svědek dob dávno minulých,

dávno zaniklé osady Doubek...

Zase tu nebyl nikdo,

takže jsem se zase mohla v čase přenést...

Pohledem za okna plná pavučin jsem si představovala pana mlynáře 

a klapot vodního kola a povozy odvážející mouku...

Dál kolem kapradinového lesa jsem se dostala až na louky...

Asi poprvé v životě jsem se zula a celé je prošla bosky.

Na konci sedla do trávy a pozorovala tu barevnou krásu, nebeské divadlo

a snažila se jen nevnímat suchou hradbu na obzoru...

Posledním zastavením a hlavním lákadlem pro mě,

 byl tenhle středověký skvost-

hrad Rokštejn...

Ač hrad v létě značně okupovaný,

tenhle den byl opět jen a jen pro mě...

 

Chvíli tam stát,

nechat na sebe působit minulost,

zavřít oči a zase se vrátit v čase...

V hlavě mě zněly kopyty koní a řinčení brnění

a jako bych i středověkou hudbu zaslechla...

Člověk by tam vydržel stát dlouho, 

kdyby čas, ten věčný lidský poháněč, nehnal i mě,

protože mě čekal poslední kus cesty,

 daleko od řeky, daleko od lesa, cestičkou mezi lány obilí...

Cestou na nádraží jsem si přehrávala dokola obrázky dnešního výšlapu,

představy z doby dávno zapomenuté,

ale i všechno přítomné, co jsem míjela...

Zase jsem měla spoustu poprvé,

zase jsem nelitovala jediného zastavení, jediného obrazu.

A nebyla bych to já, kdyby nebyl bonus na závěr.

Dnes žádná srdce, i když po cestě samozřejmě byly,

ale vlak...

Když jsem přicházela na nádraží, měla jsem před sebou dvouhodinové čekání 

na plánovaný spoj.

Když jsem přicházela ke kolejím, koukla jsem jen tak na spojení

a jako na objednávku, začala blikat červená světla, můj poslední spoj měl deset minut zpoždění,

takže přijížděl právě teď...

Stačilo jen poděkovat, nastoupit a ujíždět nečekaně zpět k domovu...

Prostě zase stačilo si trošku přát a možná být jednoduše vděčná...

Zkus aspoň jednou za život se při chůzi venku zastavit,

kouknout na nebe a uvědomit si, 

jaké máš štěstí, že tady jsi...

❤