Ten správný les ...

Dneska mě zase zlákalo slunce,

které mě i přes okno táhnulo ven.

Do poslední chvíle jsem zase nevěděla, na jakou stranu se dám.

Věděla jsem zase jen trojici- ticho, les a slunce...

Tak jsem se zase rozhodla až před domem

a zamířila tím směrem, kde všechny tyhle,

pro mě nejdůležitější životabudiče, byly jistotou...

Naštěstí les máme vážně jen kousek

tedy naštěstí i listnatý,

protože ten smrkový, bude snad do roka i u nás vzácností...

Nad hlavou mi hřálo slunce a osvětlovalo poslední zbytky sněhu,

ale zatím nemělo dost síly,

aby vysušilo kaluže i uprostřed lesa.

Takže moje chůze občas připomínala kličkujícího zoufalce uprostřed blátivých cest.

Ale i to k únorovým cestám patří,

odrazy slunce v blátivých cestách.

Snad abych pak mohla dojít do vysušených míst,

kde slunce mi hřálo do tváře přes opadané větve dubů...

Mám ráda staré pařezy,

když se na ně dívám, vždycky si přestavuju, jaký strom to byl a jak dlouho tady rostl.

Všimli jste si někdy, jak jsou každý jiný, výjimečný a krásný?

A tak v tom únorovém slunci uprostřed lesa jsem si na jeden pařez sedla,

zavřela oči a jen poslouchala les...

Byla to taková krása,

člověk by řekl, že bude úplné ticho, ale nebylo.
 Byla jsem na prvním letošním koncertě kosů a sýkorek

a jako bonus mi přiletěl nad hlavu vyťukat vzkaz i pan datel.

Seděla jsem tam dost dlouho a nechala kolem jen plynout čas,

snažila jsem se nemyslet na nic,

jen se nechat vtáhnout do lesního světa...

A pak, když jsem otevřela oči,

byla jsem jako bych prošla nějakou terapií, která mi vlila do žil novou energii,

jako bych to pichlavé slunce do sebe nasála.

Možná jsem jiná, pro někoho možná divná,

ale mě nikdy naštěstí tahle místa nezklamou...

Původně jsem šla hledat jiný les,

který jsem ale nemohla nejdřív vůbec najít.

Až tenhle dubový mě zastavil,

snad abych pak našla správný směr

a ten svůj našla...

Šla jsem najít seč borovice vejmutovky.

Krásné stromy, jejichž domovinou je dokonce Amerika

a desítky těchto výjimečných stromů s tmavými kmeny,

zdobí i les kousek od nás

 a jako vojáci odolávají všemu na tomto místě už devadesát let...

I když tahle seč je jen kousek od našeho domu,

byla jsem tam asi jen kdysi, jako malá.

Až nedávno mi ji připomněli mí rodiče

a dneska přišel ten den ji znovu najít

 a potěšit se její výjimečností uprostřed vykácených smrkových a borovicových planin...

Bylo skvělé tam stát, pod těmito velikány

a těšit se z toho, že ještě odolali,

že krom šišek a pár spadaných větví,

jim na kráse za ten dlouhý čas nic neublížilo...

Takže jsem zase viděla všechno,

co jsem si narychlo vysnila,

i to, v co jsem nedoufala...

S kytkou borovicových větví,

s botami od bláta a zapadajícím sluncem v zádech

jsem se vracela navíc s pocitem, že i dvě hodiny blízko od domova

mi můžou rozsvítit den a z obyčejného udělat zase výjimečný...

I v tom nejtemnějším lese jde najít cestu k sobě ...

❤