Rybníková terapie ...

V poslední době jsem měla dost těžké období...

Moje nálady se střídaly vlivem věcí okolních jako aprílové počasí

 a nezabíralo téměř nic...

Dostala jsem se do fáze, kdy jsem přemýšlela i o tom,
že ani moje psaní asi není dobrá cesta...

Že všechny věci v životě dělám v poslední době asi špatně, že jdu špatnou cestou...

Měla jsem pocit, že nedokážu písmenky přenést svoje pocity správně,

že mé fotky nejsou takové, jaké obrázky jsem zachytit chtěla...

Protože ale přesně tyhle dvě činnosti byly mým motorem posledních měsíců,

zkusila jsem možná poslední možnost...

Vydala jsem se zase sama na cestu do neznáma, 

do ticha a území klidných vodních hladin...

V tom parném letním dopoledni jsem vystoupila na ztichlém vlakovém nádraží

a vydala se hledat cestu, která mě zavede jinam.

Tam, kde budu jenom já a moje snaha jít dál jinak...

Šla jsem po cestě, kde jsem nikdy nebyla a snažila se zachytit jen tuhle letní krásu kolem

a nic v hlavě neřešit...

Bylo skvělé jít úplně sama polní cestou,

vnímat jen hřejivé ranní slunce a vůni posečených polí...





Šla jsem pomalu a nasávala tu pohodu nespěchat, snažila se nic neřešit a prostě jenom být...

Šla jsem kolem spousty rybníků, které jsou rájem chatařů

a pro všechny ostatní, kteří nemají to štěstí kousek takového místa vlastnit,
to je území, kde jde načerpat obyčejnou pohodu ticha...



Sedla jsem na břeh a obdivovala neskutečný život a pohyb na vodní hladině,
který člověk může vidět, jen když se dokáže zastavit...

Viděla jsem snad stovky kaprů, když jsem pak kráčela podél břehu,
jak se snažily stejně jako já, nasát teplo z prohřáté hladiny...

A tak jsem v tom srpnovém slunečném dni stála na dosah vodního světa
a přemýšlela o tom, že mám vlastně štěstí...
Že umím tuhle přírodní krásu vnímat, možná i zachytit
a načerpat v ní energii do dalších dní,
že se prostě umím obyčejně zastavit ...

Že mi vůbec nevadí, že jsem se v tom velkém množství vodních ploch ani nevykoupala,
protože barva většiny ploch byla zelenější než zelená
a navíc se mi nechtělo s kapry o kousek jejich místa přetlačovat...





Že mi stačí prostě jen tento pohled, třeba na zrcadlení bílých mraků na vodním zrcadle ...

Že mi stačí, zastavit se takto v tom mém rychlém životě,
zkusit neřešit nic a jenom být, sama za sebe...
Protože přesně tohle mi pomáhá, tohle mám ráda, tohle jsem já a tohle chci,
abych se mohla znovu nadechnout a pokračovat dál, jak já sama budu chtít...



A jako bonus mě navíc bude hřát pocit, že třeba nakonec bude pak i někdo rád,
že díky mně uvidí tuhle krásu taky...

❤

x