Letošní poslední sama ...

Včera jsem zas po delší době vyšla ven, jak nečekaně- opět sama...

Vínový parťák zůstal doma, 

mou snahou nebylo fotit, jen jít a nechat myšlenky plynout,

tak jako už letos mockrát...

Tak kdo chcete, pojďte zase se mnou do ticha,

na okružní cestu, pár kilometrů kolem mého domova

a snad vám obrázky tentokrát jen z mobilu vadit nebudou...

Šla jsem dlouho lesní cestou,

abych zase viděla i to, co jsem asi vidět už ani nechtěla,

co mě provázelo na letošních cestách pořád.
Holé pláně, co byly ještě loni lesem,

nedohledné kopce vykácených smrků,

planiny, co nezmizí nikdy, nebo možná za desítky let...

A tak jsem spěchala, abych viděla i něco,

co mě potěší-

třeba západ slunce na konci lesa,

nebo třeba srnku, co mi byla na dosah,

co jsem si ji vyfotila zase jen do své paměti,

nebo zapomenutý vánoční pozdrav pro ni...

Šla jsem dál, touhle cestou kousek od nás,

snad abych si uvědomila, že všechny cesty v životě mají svůj význam,

že se ale s jistotou objeví vždycky v pravý čas....

Možná i právě proto, jsem zase jak jinak, došla zase k vodě...

Až k Masarykově studánce,

co tu stojí a vodu pouští už skoro 100 let.

A pak jsem ještě v rychlosti sešla z cesty zkontrolovat aspoň koryto potoka,

co téměř celý letošní rok byl suchou strouhou...

Takže konec dobrý, všechno dobré,

voda to nevzdala, tak ani my nesmíme, nikdy...

Užijte si poslední dny letošního roku,

dělejte jen to, co chcete, nebo to, co potřebujete,

ať minuty plynou pomaleji a všechno stihnete...

Přestaňme věřit tomu, že zázrak je něco neobvyklého

a začněme si všímat všech zázraků,

které se kolem nás dějí každý den...

❤