Jenom zacinkat ...

 Dneska vás vezmu na místo,

které mám na pomyslném seznamu "Až jednou" taky dost dlouho...

 Dospěla jsem do životní fáze,

že jsem pochopila, že se nám vážně všechno v životě děje přesně podle toho,

kdy to pro nás má význam

a případně s bonusem,

když pochopíme, proč se nám to děje právě v tento okamžik...

Tak stejně proto jsem se dostala, 

na mnou vysněné místo kousek od Telče za Starou Říší, právě teď.

Zvu vás dnes tedy do království něžných Bledulkových zvonců...

Slyšela jsem o něm a četla už mockrát,

ale jsou místa, která navíc musíte vystihnout v pravý čas i kvůli počasí,

aby obraz byl dokonalý

a zase takový, jaký být prostě má.

Takže proto jsem si musela i na tenhle výlet pár let počkat,

navíc teď vím, že právě proto jsem konečně viděla tenhle obraz,

jaký jsem si zasloužila vidět právě v tuto chvíli...

 Když jsme se ocitli v tomto nadpozemsky dokonalém lese,

nemohla jsem uvěřit, že tohle vážně můžu vidět na vlastní oči.

Uvědomila jsem si, že ani tisíckrát zprostředkované,

nikdy nemůže být takové,

jako když si můžete na krásu sáhnout,

můžete ji vnímat,

můžete ji zažít a zapsat navždy do sebe.

 

Když navíc máte možnost,

nebýt na všechnu tu krásu před očima sami,

sdílet a dělit se o tento jedinečný pocit s někým, 

který chce vidět kus toho co vy,

snad i vašima očima...

Být tam v době, kdy hezkých věcí a těch, co umí pohladit jakkoliv,

je kolem tak žalostně málo,

když naděje ubývá jako těch dobrých zpráv,

když občas přestáváme věřit,

když nás válcují negativa,

obavy, strach,

je to dar...

 

Pohled na tuhle dokonalou lesní krásu,

kdy miliony bělostných zvonců pod modrou oblohou,

mají všichni tady na dosah,

jen když ho najdou,

jen když nebudou pouze lovci obrazů bez pocitu,

stovek fotek bez atmosféry...

Říkala jsem si,

když jsem míjela desítky těch, kteří sem zavítali taky,

že kdo ví,

jestli přišli pohladit duši a oko jako my,

v téhle době bez dobrých obrazů,

kdy hezkého je zoufale málo,

nebo co vlastně jsou ochotni a schopni i tady vidět 

a jak jsme rozdílní právě v pohledu,

ve vnímání...

 

Tahle nejpřirozenější přírodní krása, tahle dokonalost dostupná pro všechny

určitě dokáže pohladit,

miliony zvonečků,

co jsem v úžasu pozorovala.

 Uvědomila jsem si,

že vážně snad jen zbývalo, aby zacinkaly,

aby obraz byl absolutně bezchybný,

aby přání která mi i tady probíhala hlavou,

 mi byla tím cinkotem přislíbena...

 

Ale víte co,

já to cinkání na okamžik slyšela...

Každý je může slyšet,

když se naučíme vnímat to,

co jsme vnímali kdysi,

o čem jsme snili,

co jsme žili,

na co jsme úprkem v životě mnohdy zapomněli...

Myslím, že asi přišel pravý čas,

abychom vážně zpomalili,

vrátili se k hezkým a obyčejným věcem,

abychom se naučili naslouchat sobě vzájemně

a znovu se pokusili vnímat to,

co se k nám dostává možná jako znamení...

Možná, až se naučíme třeba jen zastavit,

usmát se jeden na druhého,

nebo třeba na modrou oblohu a do slunce,

nebo poděkovat za možnost dýchat svobodně čerstvý vzduch,

až se naučíme všímat obyčejných věcí v životě,

až se naučíme rozeznat co je v  životě skutečně důležité,

až se budeme znovu umět třeba držet za ruce nebo obejmout 

až se budeme chtít zase více usmívat jeden na druhého,

být s těmi, se kterými je nám dobře

a kdo touží být s námi,

až se naučíme nebrat všechno kolem jako samozřejmost,

naučíme se znovu pokoře,

až přestaneme mnohdy myslet jen sami na sebe a jenom vlastní prospěch,

až v sobě znovu najdeme pocit,

být obyčejně šťastní a vděční za všechno co máme,

až budeme ochotni přijmout všechny zkoušky v životě

a až poděkujeme za svoje zdraví zase upřímně,

tak možná pak i tyhle zvonečky začnou zvonit,

na znamení lepších časů nám všem...

Může to trvat rok,

může to trvat den,

ale to co se má stát, si k nám vždycky najde cestu...

❤

Na větrnou hůrku ...

Uplynulá zima byla zvláštní, 

stejně tak i přicházející jaro zatím připomíná horskou dráhu,

možná i jako spousta věcí kolem nás...

Vždycky máme možnost volby,

jestli se strhnout davem, informacemi,

zaručenými zprávami,

předpovědí počasí,

negacemi kolem sebe...

Mám pocit, že poslední měsíce je kolem mě těch negativních věcí víc,

než by jeden snesl unést,

tak se chytám každé možnosti,

jak vykřesat z čehokoliv trochu toho obyčejného lidského pozitivna...

Tak možná i proto,

jsem navzdory zvláště "příznivé" předpovědi počasí,

vyrazila do míst,

která jsou pro mě nabíječkou energie a pohlazení na duši

a zkusila jsem jít proti předpovědi,

jít proti zvyklostem

a navíc nejít tentokrát zase sama a podělit se o pár mých srdcových míst...

Po cestě jsem si ještě dala jeden bonus,

jedna menší zastávka navíc, 

oproti plánu,

snad kvůli mému stokrát vyzkoušenému,

že nakonec ty nejlepší zážitky jsou přece ty mimo itynerář...

I když i tady byly obrázky jiné než vždycky, pod tmavou clonou nebe,

přesto jsem i tady našla poklady,

které jsem jindy neviděla, nebo možná vidět ani nechtěla...

Tak třeba tyhle stařičké vrby jsou tady tak výjimečné

a je vážně jedno, kdy se k nim vydáte.

Jen vážně není jedno, jestli chcete vidět,

jestli chcete zachytit

a jestli jdete sami nebo svůj pohled sdílíte,

pak vidíte stokrát viděné,

stokrát míjené...

Stejně jako i cestou k hlavnímu cíli,

kdy mraky byly ještě níž a čím víc se přibližoval cíl,

tím větší byl i mrazivý vítr,

který by se hodil někam do hor v lednu...

Ale když chcete vidět výjimečné obrazy kolem,

přestanete i to počasí vnímat,

 zvlášť, když cíl je na dosah
a chcete tu jedinečnost a výjimečnost blízkou svému srdci,
zároveň dopřát tomu, kdo jde s vámi,
na kom vám moc záleží
a tak si jen přejete, aby jste viděli stejně
a hřálo vás tohle místo i v mrazu...

Nejdokonalejší místo pro mě asi navždycky,

které jsem z paměti vykřesala před pár lety znovu...

Tahle velká Malá skála nad hlubokým údolím řeky,

je prostě výjimečnost nad výjimečnost...

Ještě pár kroků k téhle dokonalé bonsaji, 

kterou příroda právě tady vytvořila,

ještě kousek, nenechat se tentokrát hlavně odfouknout ,

roztáhnout ruce a tu nekonečnost vnímat...

Tahle obří skála, tahle vyhlídka je totiž dokonalá a vždycky byla,

 právě díky neopakovatelnému souznění živého a neživého,

studených skal a těchto pokroucených krasavic žijících z ničeho.

Tedy už jen bohužel těch, které ještě zbyly,

které jsou na pokraji toho,

co ještě dokáží přežít a čemu vzdorovat...

A tak když jsem tam tak stála a v rychlosti aspoň pár obrázků dělala,

jako už mockrát,

přemýšlela jsem zároveň,

jaké mám vlastně štěstí,

že tady můžu zase stát.

I když vítr a počasí, měnící se rychleji než spoušť na foťáku,

se mnou hrálo hru kdo z koho.

Uvědomila jsem si,

že jsem tohle místo viděla i době, kdy borovic tu bylo snad víc než kamenů

a že snad to někdo chtěl,

abych si po letech tahle místa prošla znovu a několikrát,

než se změní všechno i tady,

tak právě proto sem snad v minulosti moje kroky mockrát vedly...

Ať už je to tak nebo tak,

ať už to zařídil kdokoliv,

vím jen já sama, že je jedno, co se kolem mě bude dít,

kolik se toho změní,

můj pohled třeba i tady dolů se prostě nezmění...

Tahle klikatící se řeka,

koridor skal,

pásy lesů

a vítr ve vlasech až tady nahoře,

to vše je jedinečné právě tady...

Tady, kde je člověk až úplně na konci cesty,

kde je nebi na dosah a kde se může dotknout mraků,

kde jsou všechny starosti nějak lépe zvládnutelné

a občas i malicherné proti nekonečnu, které je tady hmatatelné,

přesně tak, jako že i takto to budu vidět vždycky,

dokud bude tahle skála držet a bude se na ní dát stát v jakémkoliv počasí...

Jsem šťastná, že jsem zase zvolila srdcovou jistotu tady,

že jsem zažila jedinečnost tohoto dne,
že jsem tady nebyla sama,
že mě tady v tom mrazu bylo i teplo,
že jsem mohla sdílet okamžik, místo, pocit,
teď a tady, po dlouhé době konečně i s někým stejně...

Sice s příchutí lednového počasí,

kdy vítr, déšť i sněhové krupky ukázaly,

že vážně nemůžeme poručit všemu, co bychom si vymysleli,

ale je to vlastně dobře.

Že ne všechno v životě se nám děje tak,

jak bychom si představovali,

ale jistě přesně tak, jak si zasloužíme a potřebujeme,

právě v tento neopakovatelný okamžik,

abychom šli pak třeba jinak, jinou cestou,

nebo možná aspoň o jiné cestě uvažovali...

Vám všem děkuji za chuť jít se mnou touhle cestou,

kdy počasí na ní hrálo hlavní roli,

ale tím se stala zase nezapomenutelnou pro mě

a určitě nejen pro mě...

Náš život není náhoda, ale volba,

nejdůležitější totiž není co se nám děje,

ale jak si s tím poradíme...

❤

 

Toulavkou blátivou ...

Dneska vás vezmu s sebou na jednu rychlíkovou Toulavku.

Když mám volný den,

aspoň jeden z nich věnuji tichu a vyšlápnu alespoň za humna.

Občas, tedy skoro vždycky se rozhoduji z minuty na minutu,

tentokrát byl pokynem ke startu jediný pohled z okna,

kde konečně ustál dopolední déšť.

Věděla jsem, že prostě nezmoknu

a moje Toulavky mi jistě trochu toho bláta odpustí...

Vyběhla jsem nejbližší cestou k lesu,

skoro na jistotu jsem šla ke každoroční zastávce 

za prvním jarním pohlazením...

Tahle bílá jemná krása je pro mě každoročně zázrak,

bílé ostrůvky uprostřed dubového listí...

Ještě zkontrolovat nebe nad údolím z dálky

a pak už cestou lesní,

kolem spousta stejných stromů

a přesto každý jiný...

Tímto úvozem jsem šla snad milionkrát
a taky jsem ho tady mockrát fotila,
tentokrát to byla ale taky změna,
malinko klouzačka,
ale zdárně jsem nakonec došla až do údolí i tak.

Když jsem stála na další povinné zastávce na lávce přes Bobravu,

přemýšlela jsem, kolikrát i tady jsem už stála

a kolik vody mezi tím, pod ní uteklo...

Tu pravou bahnitou atmosféru jsem nakonec zachytila

a zjistila jsem, že ani takové obrázky vlastně taky nemám...

Když se nade mnou začaly stahovat další mraky

a vítr zase sílil,

přemýšlela jsem nad tím, kolik lidí by asi takovou cestu rovnou vzdalo,

nebo kolik by pokračovalo s jistotou dál, jako já...

Došla jsem do fáze,

kdy pro mě asi neexistuje špatné počasí,

snad jenom nevhodné oblečení

a pokud chci vyjít,

nic na světě mě asi nezastaví.

Navíc vím jistě, 

že mě na cestě vždycky něco nového a snad i přímo pro tu chvíli,

pro ten okamžik, kdy jsem tam já, čeká...

Přesně jako právě tady,

já letos poprvé uslyšela v tom větru,

v tomhle zachmuřeném počasí Skřivánka.

Byl tak vysoko, že uvidět pro moje bolavé oči ho bylo nemožné,

ale koncert mi dopřál a zcela privátní.

A tak jsem tam stála a děkovala do mraků,

za sílu okamžiku,

která mi byla dopřána...

Tento jedinečný zvuk, který je pro mě synonymem příchozího jara,

je snad i znamením něčeho nového v co doufám,

sílu nových začátků...

Před sebou jsem pak měla poslední kus cesty,

kdy jsem svoje Toulavky vážně nešetřila

a zase mi proběhlo hlavou,

kolik lidí by polní cestu po dešti raději vzdalo?

Ale já jsem prostě nemohla,

mířila jsem na další koncert v tichu,

chtěla jsem totiž ještě nutně slyšet zurčení jarního potoka...

No řekněte, i beze zvuku musíte ten klokotavý a zvonící hukot slyšet

a to mrazivé vlhko cítit...

Přede mnou byl poslední lesní kopec směrem k domu

a přesně v okamžiku,

kdy na nic nečekám, tak přesně tehdy ještě většinou něco na mě čeká,

stejně jako tady...

Tak schválně, viděli jste někdy podobné choroše?

Malinko mi tihle brčáloví krasavci připadali jako z jiné planety,

ale pro mě byli dokonalí, výjimeční, jedineční...

Vím, asi jsem pro mnohé divná,

ale došla jsem do životní fáze,

kdy mě potěší maličkosti

a snažím se je nejen zaznamenat, ale být za ně i hodně vděčná.

Vždyť život se skládá z maličkostí,

které buď zaznamenáme nebo promarníme.

Volím první možnost,

kdy pár maličkostí může dohromady znamenat nakonec spoustu radosti...

Příliš mnoho myslíme

a příliš málo cítíme.

Je ale jen a jen na nás, 

zda změníme zaběhnuté...

❤