Jenom zacinkat ...

 Dneska vás vezmu na místo,

které mám na pomyslném seznamu "Až jednou" taky dost dlouho...

 Dospěla jsem do životní fáze,

že jsem pochopila, že se nám vážně všechno v životě děje přesně podle toho,

kdy to pro nás má význam

a případně s bonusem,

když pochopíme, proč se nám to děje právě v tento okamžik...

Tak stejně proto jsem se dostala, 

na mnou vysněné místo kousek od Telče za Starou Říší, právě teď.

Zvu vás dnes tedy do království něžných Bledulkových zvonců...

Slyšela jsem o něm a četla už mockrát,

ale jsou místa, která navíc musíte vystihnout v pravý čas i kvůli počasí,

aby obraz byl dokonalý

a zase takový, jaký být prostě má.

Takže proto jsem si musela i na tenhle výlet pár let počkat,

navíc teď vím, že právě proto jsem konečně viděla tenhle obraz,

jaký jsem si zasloužila vidět právě v tuto chvíli...

 Když jsme se ocitli v tomto nadpozemsky dokonalém lese,

nemohla jsem uvěřit, že tohle vážně můžu vidět na vlastní oči.

Uvědomila jsem si, že ani tisíckrát zprostředkované,

nikdy nemůže být takové,

jako když si můžete na krásu sáhnout,

můžete ji vnímat,

můžete ji zažít a zapsat navždy do sebe.

 

Když navíc máte možnost,

nebýt na všechnu tu krásu před očima sami,

sdílet a dělit se o tento jedinečný pocit s někým, 

který chce vidět kus toho co vy,

snad i vašima očima...

Být tam v době, kdy hezkých věcí a těch, co umí pohladit jakkoliv,

je kolem tak žalostně málo,

když naděje ubývá jako těch dobrých zpráv,

když občas přestáváme věřit,

když nás válcují negativa,

obavy, strach,

je to dar...

 

Pohled na tuhle dokonalou lesní krásu,

kdy miliony bělostných zvonců pod modrou oblohou,

mají všichni tady na dosah,

jen když ho najdou,

jen když nebudou pouze lovci obrazů bez pocitu,

stovek fotek bez atmosféry...

Říkala jsem si,

když jsem míjela desítky těch, kteří sem zavítali taky,

že kdo ví,

jestli přišli pohladit duši a oko jako my,

v téhle době bez dobrých obrazů,

kdy hezkého je zoufale málo,

nebo co vlastně jsou ochotni a schopni i tady vidět 

a jak jsme rozdílní právě v pohledu,

ve vnímání...

 

Tahle nejpřirozenější přírodní krása, tahle dokonalost dostupná pro všechny

určitě dokáže pohladit,

miliony zvonečků,

co jsem v úžasu pozorovala.

 Uvědomila jsem si,

že vážně snad jen zbývalo, aby zacinkaly,

aby obraz byl absolutně bezchybný,

aby přání která mi i tady probíhala hlavou,

 mi byla tím cinkotem přislíbena...

 

Ale víte co,

já to cinkání na okamžik slyšela...

Každý je může slyšet,

když se naučíme vnímat to,

co jsme vnímali kdysi,

o čem jsme snili,

co jsme žili,

na co jsme úprkem v životě mnohdy zapomněli...

Myslím, že asi přišel pravý čas,

abychom vážně zpomalili,

vrátili se k hezkým a obyčejným věcem,

abychom se naučili naslouchat sobě vzájemně

a znovu se pokusili vnímat to,

co se k nám dostává možná jako znamení...

Možná, až se naučíme třeba jen zastavit,

usmát se jeden na druhého,

nebo třeba na modrou oblohu a do slunce,

nebo poděkovat za možnost dýchat svobodně čerstvý vzduch,

až se naučíme všímat obyčejných věcí v životě,

až se naučíme rozeznat co je v  životě skutečně důležité,

až se budeme znovu umět třeba držet za ruce nebo obejmout 

až se budeme chtít zase více usmívat jeden na druhého,

být s těmi, se kterými je nám dobře

a kdo touží být s námi,

až se naučíme nebrat všechno kolem jako samozřejmost,

naučíme se znovu pokoře,

až přestaneme mnohdy myslet jen sami na sebe a jenom vlastní prospěch,

až v sobě znovu najdeme pocit,

být obyčejně šťastní a vděční za všechno co máme,

až budeme ochotni přijmout všechny zkoušky v životě

a až poděkujeme za svoje zdraví zase upřímně,

tak možná pak i tyhle zvonečky začnou zvonit,

na znamení lepších časů nám všem...

Může to trvat rok,

může to trvat den,

ale to co se má stát, si k nám vždycky najde cestu...

❤