Když jsem vás minule vedla kolem růžového království,
slíbila jsem vám, že se sem vrátím
a já vám povím, kde takovou krásu najít...
Tuhle cestu jsem měla v hlavě už dlouho,
jen asi až teď přišel zase její čas,
v pravou chvíli, v pravý okamžik,
tak jako všechno v životě...
Já chtěla původně vidět jen město z ptačí výšky,
město, kde na vás minulost dýchne skoro na každém místě.
Místo spjaté s vinařstvím,
křesťanstvím, židovstvím,
známé svým zámkem
a hlavně místem s neopakovatelnou energií-
Klášterem Rosa coeli,
kdy dnes už i vím, proč asi nese právě hrdě název Růže nebes ...
Vítejte se mnou na cestě kolem Dolních Kounic...
Slunce tentokrát pálilo už ráno a já se vydala až nahoru nad město,
až nad řeku,
až tam, kde se zastavil čas úplně, už kdysi...
Vstupte se mnou do míst,
kde neřešíte nic,
jen tam stojíte a vnímáte nekonečno
a přesto, ubíhající čas kolem, jako by se tady zastavil.
Našlapovala jsem jen lehce vysokou trávou,
mířila ke kamenným svědkům osudů desítek životů,
spjatých s tímto místem, s tímto městem, kdysi...
Neskutečné místo,
obrovské množství emocí,
kdy se mi najednou začaly koulet velké slzy po tváři,
já tam jenom stála v tom poledním slunci a dívala se na nápisy,
kterým rozumí jen vyvolení...
Vnímala jsem jen desítky kamínků položených na náhrobcích,
pro koho jsou určené,
kdo je sem položil
a proč...
Mmch.víte, že tyhle kamínky jsou místo kytek,
místo čehokoliv živého a můžete je vidět jen na židovských hřbitovech?
Pradávný zvyk z doby putování do Egypta,
kdy v poušti je možno najít jenom kamení...
Chvilku jsem se zastavila,
abych se mohla na svoji klikatou cestu vrátit
a pokračovat v tomto letním dni.
Cestou lemovanou růžemi
a pralesem akátů,
co tady voněly tak,
až se z toho hlava točila...
Když jsem míjela poslední akáty,
otevřely se přede mnou nekonečné lány vinic
a milované kopce Pálavy v oparu v dálce, jako bonus...
Pár hodin jsem šla touhle moravskou krásou,
kde nekonečné lány vinic se řádkovaly po obou stranách cesty
a plané obrovské keře růží ji jen doplňovaly ...
Šla jsem nahoru a zase dolů, až k řece milované,
tentokrát Jihlavce,
abych pak vystoupala v pravé poledne tam,
kam jsem hlavně dnes chtěla...
Tak pojďte se mnou,
od sv. Antonínka nakouknout na tu krásu z ptačí výšky, zase z druhé strany ...
Napravo řeka a naproti místo začátku mé cesty ráno,
nalevo pálavské kopce a v popředí zámek a pod ním-
unikátní Rosa Coeli a slunce na jeho průčelí,
co na takovou dálku bylo asi zase jenom pro moje oči...
Tak snad aspoň tuhle bílou dominantu na úplném vršíčku nad městem,
se mi sem podařila dát tak,
jak byla...
Tady si sednout,
nechat všechen obyčejný život pod sebou
a vnímat jen slunce a ticho,
tohle bych přála každému z vás...
Tak aspoň jako bonus jeden dárek
co na mě a teď pro i vás, za lavičkou čekal-
Vím, není tentokrát kamenné, není symetrické,
není úplné,
ale které ze srdcí dokonalé je?
Tak ještě naposledy pohled na město tentokrát s vůní bezu
a pak už pěkně zadní cestou,
sestoupat dolů do ruchu obyčejného dne, obyčejného města...
Poslední otočka k bílému kopečku
a jsme u cíle...
Vlastně až tady, zase dole,
u řeky, u tohoto dokonalého popoledního zrcadlení.
Takže tam v cíli, jsem zase tradičně poděkovala,
za možnost tady být,
vidět všechno, co jsem si vysnila
a spoustu věcí, co na mě čekalo jako bonus,
za růžovou cestu na kterou už nikdy nezapomenu...
A dnes zase moc děkuji vám všem,
kteří jste se v tom horku měli chuť projít zase se mnou...
Jediná cesta, jak být skutečně šťastný,
je jít životem podle sebe...
❤
