Středověk nad Berounkou ...

 Dneska vás sebou vezmu malinko do minulosti.

Před časem jsme zase kousek popojeli od domu,

abychom se mohli projít klikatou cestou,

jarním, teprve probouzejícím se lesem nad Berounkou...

Náš cíl byl tentokrát pravý středověk,

tedy přesně rozvaliny stavby, co v té době vznikla,

schovaná nad řekou,

mezi stromy, co některé pamatují možná i rytíře.

Vítejte tedy s námi na hradě Libštejn...

Krásné místo,

i když se zachovalo jen pár zdí,

podobných mnoha, které jsem za život viděla,

přece bylo jiné, výjimečné zase,

tak třeba tahle věž, je určitě jedinečná...

Nikdy jsem určitě neviděla oblé rohy na věži.

Při pohledu do oblak to musela být kdysi i neskutečná práce...

Kámen na kameni,

co odolal všem staletím a všemu kolem...

Také se rádi dotýkáte starých zdí?

Když mám štěstí a my je tady o samotě na okamžik měli,

přiložím dlaň, zavřu oči a na chvíli, 

aspoň na moment se v mysli přenesu do doby rytířů, 

řinčení brnění a dusotu koní...

Slyšíte to taky?

Ale zpět do současnosti,

promnout oči v jarním slunci,

poslední pohled vzhůru

a čeká nás cesta zpět...

Na posilněnou ještě první letošní vitamíny z lesa-

Zaječí salát, jak mu říkala moje babička,

 je pro mě zároveň i každoroční jarní vzpomínkou na ni

a vlastně tak už povinnost si ho dát. vždycky v tento čas.

Tak stejně tomu bylo i tady,

poprvé pro mě v jarních Čechách.

Cestou zpět jsme udělali ještě jednu zastávku,

abychom se podívali na hrad z dálky,

ale hlavně kus klikatící se Berounky viděli jako ptáci...

Tedy vítejte na Havlově skále,

kde údolí Berounky je jako na dlani

a zase se můžete skoro nebe dotknout,

nebo jen tak koukat do dálky a vnímat nekonečno.

Co vnímal, tedy krom větru a lidí kolem, náš Kuba, těžko říct,

ale vypadalo to,

že se kochá stejně jako my 

a teplo ze skal mu dělá vyloženě dobře...

Šel s námi celou cestu statečně,

i když středověk asi nemusí 

a z výletu si bude pamatovat snad jen to,

že si mohl zase po čase projít řádný kus cesty 

a užít si všechnu tu jarní krásu a vůni s námi...

Snad jsem ani vás tentokrát nenudila 

a užili jste si tuhle cestu do minulosti stejně jako my...

❤

Štěstí je skutečné,

pouze je-li sdíleno...

Předmájově ...

 

"A všecko, všecičko kvetlo..."

Napadlo mě,

když jsem vybírala ze svých obrázků pro dnešní prvomájové psaní.

Chci si tady totiž nechat vzpomínku na svoje první jaro pod kopci...

V týdnu jsem se vydala v mých očích na jedno z mých nejhezčích míst,

na dohled od domu,

můj "magnet", o kterém jsem už i tady párkrát psala.

Zvu vás na Chlumek, přes pastviny,

přes právě objevený potok plný výjimečných kamenů,

po zeleném nekončícím koberci,

vstříc bílým kulisám v pozadí...

Přesně sem, na vrcholek kopce,

co z druhé strany schovává v tichu vzpomínky na živé,

pod tuhle dokonalou třešeň,

která je vidět už z dálky, mívám přání zajít poslední dobou často...

Je tu totiž výjimečný výhled,

absolutní ticho od ruchu žití,

svět se tady nyní zmenší jen na modrou a bílou,

za bzukotu čmeláků a včel...

A z druhé strany,

přesně naproti slunci,

je v tuto dobu dalším úplně nejlepším místem v okolí.

Myslím si, že tohle místo přejmenuji navíc na válecí,

je totiž dokonalým místem,

kde sedět nebo ležet, je teď skoro povinnost.

Jsem pro každou špatnost,

takže sednout si i mezi rozrytý koberec od divočáků,

mi nedělal ani sekundový problém...

Divočáky vždycky v duchu posílám odsud daleko,

ale sama jsem stejně dlouho nebyla,

stačilo vlevo hleď a přehlídka mohla začít...

Seděla bych tam asi až do západu slunce

a vyhřívala se jako náš hlídač Kuba, 

když mě doma na zahradě za mými zády hlídá nejraději na vyhřátém trávníku,

ale zase jsem si vlastně jenom sama odskočila "od plotny"

a chtěla jsem hlavně vyfotit moje milované trnky v celé své kráse

a dojít až na horizont, kde se většinou otáčím.

Došla jsem tedy zase až k ohradám,

protože jsem chtěla hlavně zkontrolovat,

jak od minule vyrostla ovčí mimina...

Vyrostla 

 a dokonce tady pro mě na památku něco zůstalo od těch větších...

Kousek vlněné jemnosti a tepla do dlaně...

To aby se mi možná ještě s lepším pocitem vracelo zase domů,

kolem hradby "trnkoviště",

co lišejník tady změnil taky ve výjimečnost,

kdy bílá krása prorůstá na povrch...

Tahle bílo- modro- zelená krása mě každé jaro bezpečně dostane

a zase sníží o pár desítek fotek paměť foťáku.

Já vím, já vím, už se zase toulám a kochám moc dlouho,

ale já za to vážně nemůžu,

jaro je pro moje ruce na spoušti prostě mor.

Ale když já prostě to jaro mám tak moc ráda

a všechny ty barvy zalité sluncem,

kdy zelená je nejzelenější,

kdy všechno je takové čisté,

kdy ten přirozený život kolem je nějak hmatatelnější...

Tak třeba tito krasavci,

co se tak dokonale lesknou na slunci

a je jim v tom jaru taky tak skvěle,

že si klidně lehají uprostřed pastvin jako já...

Ještě poslední pohled na Plešivec k obzoru

a už budeme doma...

Zbývá už jen z kapsy vyprostit závaží,

co celou tuhle předmájovou cestu ušlo se mnou od chvíle,

kdy jsem ruce smáčela v potoce na pastvinách

a bezmyšlenkovitě jsem jej schovala ve vestě...

Až u domu jsem zjistila,

že to není jenom růžovo bílý kámen,

že to není ani srdce, co je na mých cestách skoro už zvykem,

držím v dlani něco ještě výjimečnějšího...

A tak mám doma zase o jeden kousek navíc,

jiný, výjimečný,

připomínku mé první předmájové cesty doma v Čechách...

Užívejte také májových dní,

slunce a sytých barev venku.

Vnímejte maličkosti,

buďte vděčni za okamžiky i věci,

klidně i ty, co jiným se zdají obyčejné.

Možná jsou, možná nejsou,

ale právě z maličkostí můžete složit mozaiku svého vnitřního štěstí,

kterou vám nikdo nevezme...

Každý den je jen jednou za život,

stojí za to jej nepromarnit...

❤