K prameni života ...

Cestou kolem rybníka,

co starý vodník hlídá...

Cestou lesní, míjím tu nejzelenější zelenou...

Ochutnávám první Zaječí salát, jak mu říkala moje zlatá babička

a já ho od té doby vždycky, na její památku, zjara znovu ochutnávám...

Je spousta věcí jiných, ale ta chuť naštěstí zůstala...

Zavřu oči a jdu s ní zase za ruku cestou lesní,

stejně jako dnes, jen ona tu už roky není...

Jdu dál přes louky, z nichž se můžu skoro nebe dotknout...

Kolem majestátních smrků,

co se ztrácí v mracích...

Cestou v tichu,

až tam, kde pramen živé vody vyvěrá

a malí bobříci pramen Bobravy hlídají...

Ze země, z mechu,

už možná staletí...

Pořád stejně,

jen zrcadlení slunce se tu mění...

Sedím v tichu a vychutnávám si ten pocit, teď a tady...

A přeji si...

Kéž by prosbu lesa vyslyšeli všichni,

nejen ti, kteří zavítají sem,

ale vždycky a všude...

Aby za pár let, bylo kam chodit a z čeho brát,

kde dočerpávat energii v tom obrovském

lidském mraveništi...

Středověk nad Berounkou ...

 Dneska vás sebou vezmu malinko do minulosti.

Před časem jsme zase kousek popojeli od domu,

abychom se mohli projít klikatou cestou,

jarním, teprve probouzejícím se lesem nad Berounkou...

Náš cíl byl tentokrát pravý středověk,

tedy přesně rozvaliny stavby, co v té době vznikla,

schovaná nad řekou,

mezi stromy, co některé pamatují možná i rytíře.

Vítejte tedy s námi na hradě Libštejn...

Krásné místo,

i když se zachovalo jen pár zdí,

podobných mnoha, které jsem za život viděla,

přece bylo jiné, výjimečné zase,

tak třeba tahle věž, je určitě jedinečná...

Nikdy jsem určitě neviděla oblé rohy na věži.

Při pohledu do oblak to musela být kdysi i neskutečná práce...

Kámen na kameni,

co odolal všem staletím a všemu kolem...

Také se rádi dotýkáte starých zdí?

Když mám štěstí a my je tady o samotě na okamžik měli,

přiložím dlaň, zavřu oči a na chvíli, 

aspoň na moment se v mysli přenesu do doby rytířů, 

řinčení brnění a dusotu koní...

Slyšíte to taky?

Ale zpět do současnosti,

promnout oči v jarním slunci,

poslední pohled vzhůru

a čeká nás cesta zpět...

Na posilněnou ještě první letošní vitamíny z lesa-

Zaječí salát, jak mu říkala moje babička,

 je pro mě zároveň i každoroční jarní vzpomínkou na ni

a vlastně tak už povinnost si ho dát. vždycky v tento čas.

Tak stejně tomu bylo i tady,

poprvé pro mě v jarních Čechách.

Cestou zpět jsme udělali ještě jednu zastávku,

abychom se podívali na hrad z dálky,

ale hlavně kus klikatící se Berounky viděli jako ptáci...

Tedy vítejte na Havlově skále,

kde údolí Berounky je jako na dlani

a zase se můžete skoro nebe dotknout,

nebo jen tak koukat do dálky a vnímat nekonečno.

Co vnímal, tedy krom větru a lidí kolem, náš Kuba, těžko říct,

ale vypadalo to,

že se kochá stejně jako my 

a teplo ze skal mu dělá vyloženě dobře...

Šel s námi celou cestu statečně,

i když středověk asi nemusí 

a z výletu si bude pamatovat snad jen to,

že si mohl zase po čase projít řádný kus cesty 

a užít si všechnu tu jarní krásu a vůni s námi...

Snad jsem ani vás tentokrát nenudila 

a užili jste si tuhle cestu do minulosti stejně jako my...

❤

Štěstí je skutečné,

pouze je-li sdíleno...