Jarní, skalní, klikatou ...

Slíbila jsem vám pokračování mé cesty v dalším,
sluncem zalitém jarním dni.

Opustila jsem třešňovu a trnkovou bílou parádu mezi poli

a zamířila do lesa.

Na cestu, kde červená značka tentokrát udávala můj směr.

Vydala jsem zase na cestičku klikatě vedoucí nad řekou,

tou druhou, pro mě nejdůležitější,

která už nějaký pátek udává směr mým cestám,

šla jsem se sluncem nad hlavou na úpatí skal nad řekou Jihlavou...

Na téhle cestě bylo všechno,

co mám na svých cestách nejraději-

ticho, slunce, pokřivené borovice

a skalní plochy vysoko nad vodou...

A že jich tentokrát bylo...

Vybrala jsem cestu schválně, 

v tomto jarním počasí je tady vidět totiž ještě úplně nejvíc...

Šla jsem pomalu,

od vyhlídky k vyhlídce,

od jednoho záhybu řeky k druhému,

hluboko pode mnou...

Tady se Jihlavka klikatí jako ten nejdelší had,

od pradávna si razí cestu

a shora máte pocit, že se zakousává do břehů

a propadá se níž a níž...

Slunce pálilo vysoko nade mnou a já tam seděla

a zase, jako by se zastavil čas...

Snažila jsem se čas neřešit,

nasávala jsem do sebe jen radost,

že tu můžu sedět, vysoko na skalách,

blízko nebi a nekonečnu...

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, na dosah modrému nebi,

poslouchala dole řeku,

jedinečné volání kormoránů nad hlavou,

nechala jsem hlavu vypnutou

a jenom byla...

Zavřela jsem oči, nastavila slunci tvář a vnímala to ticho...

Kdybych mohla, seděla bych tam ještě teď,

ale těch vyhlídek mě čekalo ještě spousta

a cíl cesty byl ještě dost daleko,

tak nezbylo než vydat se směr další výhledy,

kde zkouknu všechny vyhřáté vyhlídky na kterých jsem ten den stála, 

ještě pěkně zpětně...

Procházela jsem úzkými lesními cestičkami,

kde navzdory neskutečnému suchu, 

všechno začínalo být lmováno tou nejskvělejší zelenou...

Procházela jsem přes kamenná moře,

míjela desítky ještěrek

a jedna modelína vyloženě toužila, aby se mi předvedla.

Počkala, než zaostřím a ještě na mě zamrkala,

snad jako znamení,

že ona to tady má taky ráda a chápe i mě,

že se sem vracím,

tak jako ona každé jaro...

Tyhle detaily mě na cestách vždycky dostanou,

beru je jako bonus,

možná znamení,

sobecky si myslím, že snad jen a jen pro mě,

vlastně i pro vás, co se se mnou touláte taky...

Vždycky si právě tady uvědomín, jaké mám štěstí,

že mám takovou krásu nadosah,

že ji můžu zažít, do sebe nasát, uchovat

a třeba i vám ji potom předat...

I když jsem tudy už párkrát za poslední roky šla,

nikdy mě tyhle ptačí výhledy nepřestanou bavit.

Vlevo i vpravo, kam se člověk podívá, nespoutaná divočina.

Tady se člověk prostě musí usmívat i když má trápení, starosti,

když se mu zdá, že málo co má smysl,

aspoň na mě to tady vždycky spolehlivě fuguje.

Vždycky si tady uvědomím,

že stojí za to, se na svět občas podívat z ptačí perspektivy,

nebo aspoň s nadhledem,

abychom si uvědomili, 

co je náš relativně krátký život proti věčnosti...

Že mnohdy vnímáme v životě jen to, co nám nevyhovuje, místo toho,

abychom děkovali za to, co nám je dopřáno...

Zvláštní,

že já si to uvědomím vždycky venku,

když vidím tu nejpřirozenější přirozenost přírody...

Příroda, co snaží navzdory překážkám, 

jít kupředu, každoročně stejně, už takových let...

Vzdorovat času, lidem, 

nepřízni podímek, které jí poslední roky vytváříme hlavně my,

věčně nespokojené a sobecké lidské pokolení...

Tak nezbývá než držet palce jí

a taky nám, abychom všechny nástrahy vždycky ustáli,

abychom překážky zdolávali rychle a šli dál...

Abychom si vážili třeba i toho,

že máme možnost čistého vzduchu, lesů a řek,

co ještě aspoň někde zůstali...

Aby náš život běžel klidně, pořád správným směrem,

stejně jako tahle voda v jarní řece...

Díky moc,

že jste se mnou touhle dlouhou skalnatou cestou šli

a na chvilku se třeba v žití zastavili...

Pokud žiješ v souladu s přírodou, nikdy nebudeš chudý.

Pokud žiješ podle mínění lidí,

nikdy nebudeš bohatý...

❤

Oklikou s nádechem minulosti ...

Tak jsem se zase obula a vyrazila.

Stihla jsem, jak jinak, ještě den, kdy slunce hřálo jako v létě

a kalendář jakoby špatně ukazoval datum...

 Vydala jsem se na cestu vstříc jaru a jeho kráse

v té nejpřirozenější podobě,

venku, bez příkras zahradníků,

vidět ji tak, jak to umí zařídit jenom příroda sama...

Každý rok jinak,

nikdy ne stejně,

obraz pro mě té nejlepší barevné palety...

Polní cestou, krajem lesa jsem došla na místo daleko od lidí,

tohle stavení, co tady stojí už pár stovek let,

při pohledu z dálky, jako by se tady zastavil čas.

Dokonalé stavení, jako z pohádky,

na kraji lesa a pastvin, kde jsou lípy, co pamatují ještě císaře pána,

co se jim větvě sklání až k zemi,

kde pod korunou ucítíte minulost

a já tady zažila zvláštní pocit, jako bych se vážně vrátila v čase...

A kdyby mě nevyrušil ze stavení jejich čtyřnohý, hodně hlučný hlídač,

asi bych tam stála o mnoho déle...





Naštěstí jsem asi byla příliš vzdálená a nezajímavá kořist i pro tohoto hafana,

takže jsem se mohla ještě pokochat tímto místem hned kousek dál,

kde rostou v sousedství obrovského trnkového sadu třešně,

které pamatují taky časy dávno zapomenuté

a tady na kopci odolávají dlouhé roky statečně všemu a všem...

Jako by téhle krásy nebylo málo,

snad jako pohlazení za strach, který já přirozeně ze psů od dětství mám,

ukázaly se mi ještě louky plné fialkových konikleců,

v té nejpřirozenější podobě...

Míjela jsem tohle místo,

kde jsem ještě nikdy nebyla a děkovala zase za nápad,

trasu volit tudy, malinko oklikou mého hlavního cíle, 

na kterou vás vezmu příště,

protože kdo sem chodí a zná mě, tak ví,
 že pokud si zvolím cestu do skal,

bude obrázků spousta.



Proto jsem tuhle cestu rozdělila neobvykle na dvě povídáni,

bylo by mi moc líto,

kdybych vám tuhle kvetoucí bílou krásu nemohla ukázat pořádně,

protože rozkvetlé třešně v dubnu, nebyly ani vloni,

kdy nás čekal nejteplejší rok.

Nabízí se tedy otázka, co nás čeká letos,

když místo pod rozkvetlou třešní na 1.máje,

 budeme možná okusovat třešně červené?

Díky za doprovod vonícím jarem a s návratem do minulosti

a zvu vás na příště,

zase do světa ticha skal a stromů nad řekou,
na cestu delší, hodně klikatou...

Člověk bez smíchu je jako strom bez květů...

❤

Cítit jaro ...

Březnový měsíc utekl jako voda v jarním potoce

a já ještě na jeho konci stihla nasát prní jarní den i v našem údolí,

jen kousek od domu...

Stačí mi deset minut a jsem tam,

daleko od lidí, v tichu mezi poli,
na místě, kde vždycky dobiju baterky, kdykoliv,
celý svůj život...

Šla jsem ještě v době,

kdy venku ještě skoro všechno spalo,

zelená tráva se teprve prodírala tou loňskou

a vítr se hádal se sluncem o svoje místo nad mou hlavou...

Šla jsem cestou, kde moje kroky šly od mala už tisíckrát,

mířím sem vždycky, když potřebuji nasát rychle ticho a klid

a vím s jistotou, že je tady vždycky najdu...

Spousta věcí se i tady změnila,

ale naopak některé zůstaly,

jako tento stařičký včelín hned na začátku,

co tu stráží kraj pole od doby, co si pamatuji...

I když bylo ještě poměrně chladno, tady už se pilně pracovalo...

Už dlouho jsem takto blízko u úlu nestála,

tak jsem se chvilku kochala tím dokonalým hemžením na slunci...

Hned vedle na mě čekaly první fialky,

kterým zatím jejich vůni žádný jarní déšť nezvýraznil.
Bylo skvělé tyhle voňavé krásky zase po roce vidět...

A ještě zase jeden bonus tady, snad dokonce pro mě, zbyl.

Tenhle kousek dokonalé stavby zevnitř úlu,

jakoby jen na mě tady čekal...

Lesní cesta byla lemovaná modrými trsy podléšek,

co z loňského hnědého listí vytvořily dokonalé jarní pohlazení
a já se nad tou něžnou krásou zase podivovovala stejně, jako každý rok...

Obešla jsem si svoji celou nejoblíbenější trasu,
taky kolem hájovny,
co v ní bydlím ve snech už od dětství...

Šla jsem cestou nejznámnější,
abych nasála do sebe začínající jaro,

abych potěšila sebe a přijala fakt, 

že to pravé jaro přišlo letos zase o nějaký čas dřív,

snad i proto, abych si těch nejhezčích dní v roce,

 mohla užít co nejdéle...






Klid a samota jsou nejlepšími přáteli duše...

❤