Když zázrak nečekáš ...

Zdá se mi, že poslední dny je slunečných dní

 a světlých okamžiků v nich nějak poskromnu.

Slunce se schovává nadlouho,

země je většinu dne schovaná za mlhavou oponou

 a přes brdské kopce se valí nekonečná bílá lavina...

Chybí mi stálé slunce, mráz a sníh,

klasická zima,

čas, kdy mělo všechno řád a směr...

Snažím se v každém dni najít okamžiky,

co vybočují s téhle šedi a zvláštního období zákazů, strachu a nejistot...

Když se někdy nedaří a i já ztrácím pevnou půdu pod nohama,

mám to štěstí, že vedle sebe mám podporu,

co mi naději v lepší dny a slunce nad hlavou zase vrátí,

nebo zařídí,

abych ji uviděla sama...

Stejně tak na začátku tohoto týdne,

kdy jsme vyjeli na obyčejný rychlý nákup do mokrého města

a já netušila,

že za pár chvil budu stát úplně jinde.

Tak kdo máte chuť vejít na pár chvil do jiného světa,

snad aspoň trošku připomínající zimu,

kdy bylo ještě vše v pořádku,

zvu vás s námi...

Vystoupili jsme u hlavní silnice,

jen pár minut od domu,

kde by málo kdo zastavil,

kde by málo kdo hledal...

V tomhle skoro jarním dni,

kdy teplota stoupala rychlostí tryskovou,

pravou předvánoční krásu...

Když jsme skoro vyběhli jen pár set metrů od silnice,

směr mlhavý konec lesa,

tuhle krásu jsem měla na dosah...

Mrazivé hřebeny,

co jsem mohla vzít do dlaní

a ten pravý zázrak předvánoční držet dokonce v dlani.

Neskutečná krása všude dokola,

nikdy bych nevěřila,

jakou radost mi zase udělá bílá námraza...

Jenže asi ani ta nebyla jako jindy,

nebo jsem ji možná právě díky výjimečnosti vnímala úplně jinak...

Tak schválně, 

už jste někdy takovou dubovou krásu viděli?

Tohle nejde vymyslet,

tohle nejde vyrobit,

tohle nejde koupit,

tohle nejde znovu vidět,

protože jen takto je to jen jednou:

uvidíš nebo míjíš...

A kousek dál, území Mrazíkovo...

Kde nočnímu větru a padající mlze

odolávali jen ti nejstarší a nejmajestátnější...

Jako by nás někdo poháněl vpřed,

abychom stihli to,

co stihnout máme,

takže do kopce po kamenech jsme skoro běželi...

Jen v rychlosti zastavit,

níž a níž se sehnout a pichlavé krásy se dotknout...

Pohladit bílou dekou zakryté zelené pichláky

a pak už jen kousek zbýval

a jsme na nejvyšším bodě,

kam ještě pár let zpět mohli jen vyvolení,

strážící vojenský prostor...

A nyní jen my, ticho a pár havranů nad hlavou.

No není tohle zázrak?

Snad se aspoň trošku pousmějete,

když tohle vidíte a představíte si skutečnost...

Ještě vám dlužím zažít pocit, kdy vám tahle krása cukruje do vlasů...

Zavřete oči a za chvíli zapomenete na šedý svět kolem,

všechno je pořádku, tak jak má být před vánoci...

Jen všechno má svůj začátek a taky konec,

stejně i moje pozvánka do místa,

kde se dotknout zázraku je možné i v téhle tmavé době.

Ale není třeba smutnit,

můžeme ještě věřit a přát si,

i když kolem je všechno vzhůru nohama...

Třeba, aby aspoň slunce bylo víc

a mohli jsme se na svět víc usmívat.

Aby bylo míň zákazů a více světla,

abychom ve zdraví tenhle jiný čas zvládli

a vánoční svátky byli hlavně o klidu a naději uvnitř nás...

Vždyť vždycky je pro co se usmívat a v co věřit

a když vám dochází síly, je důležité se o koho opřít

a společně ve šťastné dny věřit

a pak třeba i zázrak se může stát,

i když jej vůbec nečekáš...

Krásné svátky vám všem,

dávejte na sebe pozor,

buďte zdraví, spokojení

a nikdy nepřestávejte ve svoje sny věřit

nebo ostatním je pomozte plnit,

není pak lepšího dárku a to nejen o vánocích...

Zázrak je něco, co se stane, ale pouze lidem, 

kteří jsou schopni nebo připraveni jej jako zázrak přijmout...

❤